Ženská oddanost, mužský egoismus. Hrdinům Štindlova románu se fandí těžko

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Jsou děti, který měly to štěstí narodit se z lásky. Ty mezi ně nepatříš, synku,“ konstatuje postava nového románu Ondřeje Štindla. Novinář, spisovatel a scenárista ve své páté próze nazvané Jednou to tu bude tvoje, vydané nakladatelstvím Argo, opět protíná osudy lidí, kteří se vychýlili z vlastní oběžné dráhy. Hrdinou je čtyřiadvacetiletý Luky, ztracený kluk, vyrovnávající se s úmrtím mámy i vlastní existenciální krizí. Při bloudění čerstvě nabytou dospělostí ho doprovází žena s falešnou online identitou. Jaká ironie, že mu pomáhá seznámit se s biologickým otcem, o němž až do matčiny smrti nevěděl.

„Nemá tušení, co si ve světě počít, a někdy pochybuje, jestli v něm vůbec chce být,“ popisuje Štindl svého protagonistu v rozhovoru pro kulturní deník A2. Bezprizorní mladík v obnošeném tričku kapely Magnolia Electric Co. se nedlouho po matčině smrti dozví pravdu o svém původu. Pocit, že nikam nezapadá a nic nedokáže, ještě zesiluje online svět. Ten ostatně už nějakou dobu zajímá také Ondřeje Štindla. Stejně jako tápající, unavení hrdinové.

Překonávání bublin

„Moje postavy, aspoň doufám, smrdí – čtenářům a taky sobě navzájem,“ vysvětlil v rozhovoru Štindl, jeden ze zakladatelů Radia 1 a laureát novinářských i filmových cen. Scenárista snímku Pouta překvapil už debutovou dystopií Mondschein z roku 2012. Temně groteskní utrpení jeho hrdinů se ale nejviditelněji propsalo do posledních tří próz.

S novinářem Součkem, protagonistou pět let starého románu Až se ti zatočí hlava, se čtenář setkává v záchodové kabince. Je zdecimovaný úzkostí a únavou: z práce v čím dál korporátnější redakci novin, z politické situace.

Stárnoucí literát a překladatel Kryštof se zase v úvodu knihy Tolik popela opije na pohřbu, kde mu bývalá partnerka vyčte, že ji svou pasivitou a neochotou čelit výzvě dotlačil k interrupci. Tragické odpoledne Kryštof zakončí vystoupením v televizní debatě. Dorazí na ni v podnapilém stavu, přesto se neztrapní tolik jako jeho oponentka, levicová intelektuálka Kristýna, která při hádce o privilegovaných mužích spadne pod stůl. Z diskuze se stává komický skeč pro sociální sítě.

V obou titulech se Štindl pokoušel o něco, čím česká společnost žije zřejmě od přímé volby prezidenta. Tehdy poprvé se začal objevovat výraz „propíchnout svou bublinu“. Román Až se ti zatočí hlava vyprávěl příběh vyhořelého komentátora, který v záchvatu zběsilosti vyhledá svého korunního online trolla. Z jejich setkání vznikne nepravděpodobné přátelství. Kryštof a Kristýna k sobě také hledají cestu. Nečekané střety jiných světů mohou vykolejené hrdiny vrátit zpět do bezpečí. Musí ale překonat vlastní předsudky, nepodlehnout optickému klamu vypoulených zrcadel, která mezi lidi vložily sociální sítě a online identita.

Jako z pohádky

I Luky z aktuálního Štindlova románu při tápání v online světě narazí na téměř pohádkovou bytost, která ho může navést na správnou cestu. Říká si Kopretina. A plně využívá internetové anonymity i tendence lidí uvěřit všemu, co se na sítích píše.

Štindlův průzkum internetového ohýbání identity se s každou knihou posouvá novým směrem. Sympatický je i jeho způsob vyprávění, kdy vševědoucího vypravěče vyměnil spíše za jakéhosi průvodce. V jeho melancholických větách prošpikovaných obrazností je cítit účast a ochota bojovat za své hrdiny – i když je občas nemilosrdně shodí pod stůl, zavře do záchodové kabinky nebo prostě riskuje už jejich stvořením.

„Nedokázal by napsat takovou postavu, aby byla skutečně zajímavá. Jeho pohled byl příliš slabý, aby pronikl hradbou všech těch amúzických řečí formulovaných s veledůležitostí zasloužilého byrokrata,“ uvažoval Kryštof o Kristýně v minulé knize. Mladá intelektuálka ve Štindlově podání nebyla vždy uvěřitelná, někdy se propadala do tezovitosti, jindy prostě zůstala karikaturou. Autorova snaha napnout fantazii tu ale stála za pozornost.

S Kopretinou je to o poznání horší. Spisovatel ji vykresluje jako osamělou autorku brakového fantasy, kterou přestalo bavit psaní románů z planety Kantros a nové naplnění našla ve falešné identitě smrtelně nemocné ženy. I tu ale Kopretina nakonec opustí, protože se rozhodne plně oddat podpoře bezprizorních mužů.

Na naivně popsanou postavu se logicky nabalují žalostně povrchní dialogy a někdy stačí pár řádků, aby se Štindlův román na okamžik rozpadl. Pečlivě budovaná atmosféra je pryč, zbývá jen křeč. „Neměla jsem prostě moc co dělat a já vždycky milovala příběhy,“ vypráví Kopretina Lukymu, když odhalí její pravé já. „Já dlouho vůbec nevěděla, co na sítích vyvádíš. Moc tam teď nechodím. Rudolf má svý potřeby a dost mě to zaměstnává,“ vysvětluje později a zní přitom oddaněji než internetový chatbot.

Mužské postavy jsou na tom s uvěřitelností lépe, ale o to hůř se s nimi souzní. Lukyho biologický otec vede v knize nekonečný monolog, v němž se spíš než nikdy nepoznaným synem zabývá nostalgickým vzpomínáním na vlastní mládí. Rekapituluje období slávy, které prožil hraním v oblíbené alternativní kapele Tvý oči, i unavené pokusy o její pozdější oživení. O moc nebojuje – snad kromě vlastní hudby. Po vzoru Štindlových slov tahle postava smrdí. A to je vlastně tak nějak všechno.

Sympatie v nové knize tak sbírá jen Luky, pod jehož letargickou maskou se kupí frustrace, hněv, strach i osamělost, a Štindlův vypravěč, který příběh tápajícího mladíka tak účastně předkládá čtenáři. Úroveň knihy vyrovnávají i zdánlivé maličkosti. Obrazy, jež zůstanou v paměti déle než Kopretininy vyprázdněné proslovy.

„Propásl jsem její poslední dech, muselo to být jenom o chviličku,“ vyčítá si Luky zásadní moment ze života své matky. „Nenarodil ses z lásky, synku. Ale z touhy jo, opravdu,“ píše hrdinovi knihy jeho otec. Aspoň na chvíli se osvobodí z vlastního egoismu. Na výjimečnou knihu je to ale pořád trochu málo.