„Jsme empatická společnost.“ Proč je Česko v elitě mezi dárci orgánů

Čekací listina na transplantaci orgánů je nejkratší za posledních 17 let. Aktuálně na ní figuruje 849 pacientů, o 74 méně než loni touto dobou.

„Vzhledem k tomu, že mi bylo deset let a byla jsem poměrně drobná, bylo hledání vhodného dárce komplikovanější,“ vzpomíná dnes už dvaadvacetiletá Simona, která před více než deseti lety podstoupila transplantaci srdce. Na dárce čekala třičtvrtě roku.

Kvalita transplantačního systému se podle ředitele Koordinačního střediska transplantací Miloše Adamce totiž neměří pouze počtem provedených operací, ale hlavně tím, jak dlouho pacienti na orgán čekají.

Česko si v tom nevede špatně. Z mezinárodního registru (IRODaT) vyplývá, že v přepočtu množství dárců na počet obyvatel se nacházíme v deseti nejaktivnějších zemích na světě, a čekací doba pacientů je tak u nás oproti jiným zemím výrazně kratší. Důvodů, proč tomu tak je, je podle Adamce hned několik.

Jedním z nich je v Česku právně zakotvený předpokládaný souhlas s darováním orgánů po smrti. Ten česká společnost podle Adamce přijala. „Češi jsou v tomhle ohledu otevření a empatičtí. Když přednáším medikům a ptám se, kdo by orgány daroval, zvednou všichni ruku, že s tím nemají problém,“ popisuje lékař.

Dalším důvodem je vysoká edukace odborníků a jejich přístup v dárcovských nemocnicích. S tím souhlasí i přednosta Transplantcentra Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) Ondřej Viklický. „Bez dárcovských nemocnic a nadšení kolegů z jejich jednotek intenzivní péče, kteří možné dárce identifikují a následně nám referují, by nebyl transplantační program úspěšný,“ doplňuje.

Nejvíce transplantací orgánů v uplynulém roce provedli právě chirurgové z IKEM, konkrétně 592. Nejčastěji chirurgové operovali ledviny, 341krát. To je dokonce největší počet operací tohoto typu v jejich historii. Je to dáno i tím, že dárce má dvě ledviny, ale odebírá se pouze jedna.

Nejméně se pak transplantuje slinivka břišní a tenké střevo. Nejnáročnějšími na úspěšnost jsou podle Viklického chirurgicky obtížné transplantace srdce, plic a jater.

„Obecně ale platí, že náročnějšími jsou vždy opakované transplantace a pak kombinované, kdy je třeba nahradit více orgánů najednou, například srdce-plíce, játra-ledvina nebo slinivka-ledvina,“ dodává Viklický.

Transplantaci ledviny má za sebou i Filip Hermann. Zažil ji dokonce v obou rolích – jednou jako dárce, podruhé jako pacient. Když jeho mladší bratr Hynek onemocněl vzácným autoimunitním onemocněním, lékaři mu nabídli jediné řešení: transplantaci. Ledvinu mu tehdy daroval právě Filip. „Byl to pro mě silný zážitek a jsem rád, že jsem mu mohl pomoci,“ vzpomíná.

O osm let později ale přišel šok. Přestože jde o velmi vzácnou shodu, lékaři u Filipa diagnostikovali stejnou nemoc. IgA nefropatie u obou bratrů postupně vedla k selhávání ledvin.

Pomoc znovu přišla z rodiny. Sestřenice obou bratrů nabídla svou ledvinu a po zhruba pěti měsících vyšetření a testů v pražském IKEM Filip podstoupil transplantaci. „Díky tomu, že dárkyní byla moje sestřenice, jsem nemusel dlouho čekat. To je velká výhoda živého dárcovství – všechno se dá dopředu naplánovat,“ říká.

Oceňuje hlavně důslednou péči lékařů před operací i po ní. Přípravy zahrnovaly vedle vyšetření také rozhovor s psychologem. Podle odborníků darování ledviny nijak zásadně neomezuje běžný život, vyžaduje jen pravidelné lékařské kontroly.

Zhruba měsíc po operaci se Filip Hermann postupně vrací do běžného fungování. „Úleva je obrovská. Člověk si ani neuvědomí, jak špatně mu bylo. Teď to cítím jasně – fyzicky je mi mnohem lépe, mám víc energie a zase se cítím zdravý. Nemuset chodit na dialýzu a žít normální život je skoro zázrak,“ uzavírá.

Kromě ledvin lékaři z Institutu klinické a experimentální medicíny provedli 150 transplantací štěpu jater, z toho ve 12 případech byl dárcem orgánů někdo z rodiny. Nejmladší pacientkou, která operaci tohoto orgánu podstoupila, byla tehdy pětitýdenní holčička, jejímž dárcem byl taktéž příbuzný. „Transplantace u dětí jsou výjimečné svou náročností, vždy jde spíše o jednotky než o desítky operací,“ vysvětluje Viklický poměr dětských pacientů vůči dospělým.

Třetím nejčastěji operovaným orgánem na Institutu klinické a experimentální medicíny bylo v loňském roce srdce, které kardiochirurgové voperovali 57 pacientům. Stejným zákrokem si prošla i dnes dvaadvacetiletá Simona.

„Když lékaři zjistili, že mi srdce funguje pouze na 20 procent, bylo mi deset let,“ říká. Na dárce pak čekala zhruba třičtvrtě roku. I když byla na čekací listině vysoko, hledání vhodného dárce bylo komplikované.

„Po půl roce nás zavolali do nemocnice, že pro mě mají dárce. Byla jsem už nachystaná před operačním sálem, když přišel primář a řekl, že srdce je pro mé tělo bohužel moc velké,“ vypráví Simona. Na ideálního dárce tak čekala další tři měsíce.

Od operace uplynulo už téměř 13 let a Simona dnes pravidelně dochází na kontroly – dvakrát ročně na běžnou prohlídku, jednou ročně na ultrazvuk srdce a každé tři měsíce na odběry krve. Lékaři sledují hladinu imunosupresivních léků, které musí užívat, aby tělo cizí orgán neodmítalo.

Ze začátku docházela i na biopsie, kdy jí lékaři odebrali malý kousek srdce a zjišťovali, zda ho její tělo neodmítá. To už ale není potřeba.

„Pacienti musí pravidelně užívat léky zabraňující odhojení transplantovaného orgánu, jinak nejsou příliš omezeni ve svých aktivitách nebo pracovní činnosti, rovněž dietní omezení nejsou nijak velká nebo zásadní,“ vysvětluje Viklický a dodává, že pacienti po uplynutí druhého roku od operace celkově dochází na kontrolu třikrát až čtyřikrát do roka. Do té doby jsou prohlídky častější.

Jeden dárce může zachránit mnohem více než jeden život. „Od jednoho dárce je teoreticky možné transplantovat dvě ledviny, játra nebo dva štěpy rozdělených jater, plíce nebo dvě samostatné plíce, srdce, slinivku břišní nebo Langerhansovy ostrůvky, tenké střevo,“ vyjmenovává Viklický. Je nicméně běžné využívání menšího počtu orgánů, zhruba tří až čtyř od jednoho dárce.

„Podmínkou darování orgánů zemřelých dárců je prokázaná smrt mozku nebo nevratná zástava oběhu. Kromě toho nesmí dárce trpět onemocněním, který by bylo přenositelné na příjemce a nebylo přitom vyléčitelné,“ dodává.

Počet dárců po mozkové smrti (DBD), kteří jsou u nás převládajícím zdrojem orgánů, v posledních letech stagnuje. Podle Adamce je důvodem paradoxně neustálé zlepšování medicíny. „Lékaři dnes často pacienta, který by mohl být případným dárcem, udržují na přístrojích a léčí do doby, než orgány selhávají. a často je už pak není možné transplantovat,“ vysvětluje.

Právě proto se transplantační medicína stále více opírá o tzv. DCD dárce čili o ty, u kterých dojde k zástavě oběhu. Ti budou podle Adamce v budoucnu klíčovým zdrojem pro udržení počtu transplantací a zajištění dostupnosti orgánů pro pacienty na čekací listině.

„U nás je DCD dárců zhruba 50 až 60 z celkového součtu, většinu tak stále tvoří dárci s mozkovou smrtí,“ říká Adamec. V některých zemích je nicméně dle jeho slov poměr DBD a DCD dárců dnes už poměrně vyrovnaný, jako případ uvádí Švýcarsko.

„Při velkém optimismu pořád musíme pečlivě sledovat dárcovskou politiku a být transparentní, jsme velmi vděční za to, jak to u nás funguje,“ popisuje lékař.

„Například v sousedním Německu mají zhruba 11 dárců na milion obyvatel, což znamená v podstatě třetinu toho, co u nás, a že na čekací listině čekají pacienti dvakrát až třikrát delší dobu na orgán vhodný k transplantaci,“ uzavírá Adamec.

Ač v menším měřítku, tak vedle zemřelých dárců některé operace umožňují i orgány od dárců žijících. Konkrétně se jedná o části jater a ledviny, čili o orgány nebo jejich části, které může člověk bezpečně po zbytek života postrádat. 

Podle Adamce je v České republice oproti jiným zemím živé dárcovství méně rozvinuté. Některé státy tímto způsobem provádí dokonce i polovinu všech transplantací. Příkladem může být Nizozemsko, kde naopak nejsou příliš rozšířené programy pro zemřelé dárce.

„U nás stoupají i počty žijících dárců, ale díky vysoké kvalitě transplantačního programu pro zemřelé dárce jsou trochu v útlumu,“ vysvětluje Adamec. Podle dat Koordinačního střediska transplantací v loňském roce bylo z celkového počtu dárců přes 60 žijících.

V IKEM, kde za loňský rok lékaři provedli nejvíce transplantací, tvořili žijící dárci v porovnání s orgány od zemřelých sedm procent u ledvin a devět procent u částí jater.