Žijících dárců ledvin je u nás málo. Alternativou by mohl být orgán z prasete

Chronické onemocnění ledvin je plíživé. Podle zkušeností nefroložky Silvie Rajnochové-Bloudíčkové někteří lidé ani netuší, že jejich ledviny neplní dostatečně svou funkci. Světově má toto onemocnění zhruba 11 procent populace. „To číslo je obrovské, ale musím podotknout, že jen desetina procenta se zhorší až do takzvaného terminálního selhání ledvin, které vyžaduje transplantaci nebo dialýzu,“ říká lékařka.

Základem je prevence, díky které je onemocnění včas zachyceno a léčeno. A protože ledviny typicky nebolí, je nutné sledovat i jiné příznaky, jako jsou únava a nevýkonnost, otoky nebo problémy s močením.

„V České republice prevenci zajišťuje praktický lékař. Je potřeba, aby se vyšetřovala nejen krev, ale i moč, protože spousta pacientů má normální parametry v krvi, ale už mají patologický nález v moči,“ vysvětluje.

Ledviny jsou detoxikantem celého organismu. Fungují tak složitě, že je nemožné vytvořit umělou náhradu, která by se pacientům implantovala. „O tom si zatím můžeme nechat zdát, protože ledvina má tolik funkcí – každá její buňka má nějakou funkci,“ říká Silvie Rajnochová-Bloudíčková.

Nejkvalitnější je stále transplantace ledviny od žijícího dárce. Těch je ale v Česku tristně málo. „Proto se v případě ledvin hledají různé alternativy. Teď proběhla úspěšná xenotransplantace asi u čtvrtého pacienta, kterému byla transplantována ledvina z geneticky modifikovaného prasete, která vydržela nějakou dobu,“ popisuje lékařka.

Transplantace ledviny od žijícího dárce je v Česku podle nefroložky velmi minoritním programem, který tvoří asi 7 až 8  procent. V ostatních zemích Evropy i ve světě přitom tento program tvoří 50 až 60 procent transplantací. Čím to je?

„Děje se to i vzhledem k extrémně krátké čekací době (na ledvinu od zemřelého dárce, pozn. red.) v České republice, která je necelý jeden rok,“ vysvětluje Silvie Rajnochová-Bloudíčková.

Na rozdíl například od Německa je u nás zakotven předpokládaný souhlas s darováním orgánů po smrti. „To znamená, že pokud někdo není registrován v centrálním registru osob nesouhlasících s darováním, anebo pokud někdo za svého života nevyslovil jednoznačné přání nebýt dárcem před svědky, tak máme jako transplantologové legislativní právo odebrat orgány,“ říká lékařka.

„Ale v této části medicíny hraje ještě více než jinde roli etika. Vždycky se hovoří s rodinou, která mívá poslední slovo, a ctí se přání rodiny. U dětských pacientů má rodič právo změnit svůj názor i po smrti dítěte,“ dodává.