Extrémní mráz přinese úmrtí „navíc“. Ale zabíjí i ten mírný

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Právě v těchto dnech zažívá Evropa situaci, která by se dala nazvat klimatickou schizofrenií. Zatímco střední a severní část kontinentu včetně České republiky svírá arktický vzduch, sněhové závěje a teploty hluboko pod bodem mrazu, jihovýchodní cíp kontinentu jako by na zimu zapomněl.

V Řecku, konkrétně na Krétě, naměřili v noci na čtvrtek 8. ledna i na tuto jižní výspu Evropy velmi nezvyklých 25,3 °C. Výkyv způsobený kombinací teplé vzduchové hmoty a takzvaného fénového efektu vytváří extrémní protiklad k podmínkám zasněžené Prahy nebo mrazivé Varšavy.

Pro většinu z nás v Česku je sníh a mráz pochopitelně především zajímavým zpestřením, které do krajiny vrací estetiku „ladovské“ zimy. Ale i když rozhodně stojí za to si podmínky užít, jak to jen jde, neměli bychom zapomenout, že současné mrazivé teploty jsou pro někoho i extrémně náročným obdobím.

Analýza úmrtí spojených s počasím mezi lety 1919 a 2022 v Česku odhaluje, že z celkového počtu 9 259 obětí přírodních živlů jich plných 74,9 % zemřelo v důsledku „nadměrného přirozeného chladu“. Počet těchto úmrtí přitom dlouhodobě přibývá a ročně na něj v posledních desetiletích umírá více než 100 lidí. V roce 2010 to bylo například 189, což je nejhorší výsledek ve sledovaném období. Ano, za první republiky i světové války mráz každoročně zabíjel méně lidí než v 21. století.

Pro srovnání, kdysi obávaný zásah bleskem, který byl v první polovině 20. století významným rizikem a před kterým nás starší v dětství opakovaně varovali, je dnes zcela marginální příčinou úmrtí. Za první republiky blesky zabíjely několik desítek lidí ročně, v posledních desetiletích jsou to maximálně nízké jednotky za rok.

Proč počet úmrtí na podchlazení nebo vlivem chladu v Česku v posledních dekádách paradoxně stoupnul a neklesá? Na vině je především stárnutí populace – senioři nad 65 let jsou k teplotním výkyvům nejcitlivější – a také narůstající počet lidí bez domova od 90. let, pro které je každá mrazivá noc bojem o přežití. Existuje přímá, statisticky prokazatelná korelace mezi průměrnou teplotou v lednu a únoru a počtem zemřelých.

Není to ovšem tak, že většina obětí zimy zmrzne v závěji. Většina jich umírá ve svých postelích nebo v nemocnicích na komplikace, které mráz pouze nastartoval. V epidemiologii pracujeme s konceptem „teploty s minimální úmrtností“. Je to ideální bod, kde naše tělo nemusí vydávat téměř žádnou energii na udržení tepelné rovnováhy a riziko smrti je nejnižší.

Jakmile se teplota od tohoto optima odchýlí, riziko stoupá. Graf tohoto vztahu má tvar písmene U. Zajímavé je, že celkově největší počet úmrtí nepřichází ve dnech s extrémními mrazy – těch je totiž v roce málo. Nejvíce lidí zabíjí „mírný chlad“. Jsou to dny, kdy je venku 10 °C nebo 15 °C. Pro průměrného Čecha je to příjemný den, ale pro lidské srdce a cévy představují takové teploty určitou zátěž – byť tak malou, že mladý a zdravý organismus ji nezaznamená.

V České republice lze například 12,4 % všech úmrtí na kardiovaskulární choroby připsat právě chladu – a drtivou většinu z nich „mírnému chladu“ (extrémní chlad má na svědomí zhruba každý desátý případ). Chlad totiž zahušťuje krev a zužuje cévy, což u rizikových pacientů vede k vyššímu výskytu infarktů nebo mrtvic.

Dominance chladu nad teplem ve vlivu na počet ztracených životů není specifikem české kotliny nebo severních šířek. Rozsáhlá globální studie publikovaná v časopise The Lancet Planetary Health, která zkoumala data z let 2000 až 2019, dospěla k závěru, že suboptimální teploty mají ročně na svědomí přibližně 5 milionů předčasných úmrtí, tedy cca 9,4 % ze všech úmrtí na světě.

Zatímco horko bylo spojeno s půl milionem úmrtí ročně, chlad jich zavinil 4,5 milionu. Globální poměr je tedy zhruba devět ku jedné. Možná ještě překvapivější je zjištění, že tento trend zůstává konzistentní napříč kontinenty. I v regionech, které vnímáme jako horké, například v jihovýchodní Asii nebo v Africe, zůstává úmrtnost spojená s nedostatkem tepla statisticky významnější než úmrtnost z horka.

Stejně jako v našem lokálním kontextu, i ve světovém měřítku platí, že nejvíce životů si nebere arktický mráz, ale dny, které bychom označili za „mírně chladné“. Lidstvo zkrátka neumírá v mrazicích boxech přírody, ale v mírném stínu suboptimálních podmínek, kde se tělo unaví neustálým bojem o udržení správné teploty.

Pokud bychom ovšem měli věřit, že úmrtnost je pouze funkcí venkovního teploměru, museli by Finové vymírat a Portugalci žít v naprostém bezpečí. Data však ukazují pravý opak. Klasická studie J. D. Healyho ukázala paradox: takzvaný index „nadměrných zimních úmrtí“ byl v mrazivém Finsku pouhých 10 %, zatímco v mírném Portugalsku dosahoval 28 %.

Vysvětlení je prosté a ryze racionální: adaptace. Seveřané vědí, že zima přijde, a jejich domy, infrastruktura i sociální návyky jsou na ni připraveny. Důmyslná izolace a centrální vytápění vytvářejí vnitřní prostředí, které je stabilní bez ohledu na venkovní vánice.

Naproti tomu v jižních zemích se zima podceňuje. Domy se špatnou izolací a neexistujícím vytápěním se v chladných měsících stávají pastí, kde lidé trpí chronickým chladem, který tichou cestou vede k selhání organismu.

Tato lekce je pro Česko kriticky důležitá. S postupujícím oteplováním klimatu hrozí, že přestaneme brát zimu vážně. Pokud polevíme v nárocích na energetickou kvalitu budov nebo podceníme zimní přípravu s pocitem, že „už přece nemrzne“, můžeme paradoxně zažít nárůst úmrtnosti v mírnějších podmínkách.

Čímž se dostáváme k otázce, zda a do jaké míry je globální oteplování v tomto kontextu „dobrou zprávou“. V posledních dvou dekádách pokles úmrtí z mrazu mírně převyšoval nárůst úmrtí z horka, což vedlo k mírnému čistému poklesu teplotně podmíněné úmrtnosti (viz již zmíněný Lancet).

Příznivá bilance do budoucna nemusí vydržet. Pokud se svět oteplí o více než 2 °C, křivka úmrtí z veder v tropických oblastech začne stoupat tak strmě, že zisky z mírnějších zim zcela vymaže.

Změna přitom nebude rovnoměrná: bohatý sever (včetně České republiky) může skutečně zaznamenat pokles úmrtnosti, zatímco chudé země v blízkosti rovníku, jako je Indie nebo Nigérie, naopak prudký nárůst.

Ale rovnice nemá bohužel jednoduché řešení, jak to při odhadování budoucnosti obecně bývá. Vstupuje do ní totiž řada faktorů, od adaptace po demografii. Naše populace stárne. I když budou zimy mírnější, budeme mít mnohem více spoluobčanů ve věku nad 80 let, pro které je i mírný teplotní výkyv fatální. Stárnutí populace může podle posledních modelů zcela negovat jakékoli „výhody“, které by nám mírnější zimy mohly přinést.

Nejlepší cestou je pochopitelně ochrana před oběma extrémy. Teplota je fyzikální jev, který přímo nedokážeme ovlivnit (nepřímo a nevědomky jsme to pochopitelně už dokázali), ale to, zda se stane někomu v daný den počasí osudným, je otázkou naší společenské odolnosti, míry bohatství společnosti a racionálního přístupu k této otázce.