Švehlova kolej je punk, interiér je původní. Sídlili tu nacisté i klub Belmondo

Není to stavba, před níž by se v Praze, plné jiných atraktivních lákadel, tlačily každý den davy turistů s fotoaparáty. Také proto, že stojí stranou hlavních návštěvnických tras – ve svébytné čtvrti Žižkov. I tak byla Švehlova kolej v lednu 2004 vyhlášena kulturní památkou.

Autorem rozlehlé čtyřpatrové stavby, dokončené v roce 1925, byl Jan Chládek. Možná méně známé jméno, ale ve svém oboru uznávaný architekt. Byl jedním z posledních absolventů slavné školy profesora Otto Wagnera na vídeňské umělecké akademii, kde studovali například i Jan Kotěra nebo Jože Plečnik.

„Švehlova kolej byla typickou architekturou té doby, neboť reprezentovala tehdy velmi populární styl art deco, respektive jeho československou verzi, pro niž se vžil název ‚národní sloh‘ nebo ‚národní dekorativismus‘. Také se mu říkalo ‚styl Legiobanky‘ podle vlajkové lodi tohoto typu architektury, jíž byla známá Gočárova budova v pražské ulici Na Poříčí,“ uvedl před časem historik architektury Zdeněk Lukeš. Vžil se pro něj i výraz rondokubismus.

Tento styl přesně dokumentuje i průčelí studentské ubytovny, kterou pokrývají plastické prvky jednoduchých tvarů. Nad vstupním portálem je pak výrazná sochařská výzdoba od sochaře Franty Uprky, která symbolizuje čtyři roční období. Franta Uprka byl mladším bratrem známějšího malíře Joži Uprky. Oba spojoval jeden inspirační zdroj – Moravské Slovácko, kde se narodili.

Na budově Švehlovy koleje se dochovaly nejen tyto čtyři sochy, ale téměř všechny původní detaily včetně rondokubistické fasády, vestibulu, podstropních říms, schodiště, chodeb a pokojů.

K původnímu domu ještě přibylo v padesátých letech nové křídlo ve stylu socialistického realismu, které je vyzdobeno dobovými sgrafity. V roce 1954 byly také koleje přejmenovány na 5. května a celý objekt přešel do správy státu, později pod Univerzitu Karlovu. Dnes už ale znovu používá původní název Švehlova kolej.

Zahájení stavby před více než sto lety ale nebylo snadné, horko těžko se sháněly peníze. Pomohly četné dary i loterie a každý z rodičů ubytovaných studentů si dokonce musel odkoupit družstevní podíl ve výši 500 korun, z čehož se splácela hypotéka.

Ubytování ve Švehlově koleji bylo tehdy prestižní záležitostí. Všichni studenti se museli za svého pobytu naučit aspoň jeden cizí jazyk. Ve své době šlo o jednu z nejmodernějších staveb tohoto druhu v Evropě. Samozřejmostí byly nejen klubovny a jídelna, ale také rozlehlý víceúčelový sál, který byl vestavěn do nízkého dvorního křídla.

Ten byl pojat skutečně velkoryse a mohlo se v něm třeba cvičit nebo hrát divadlo, jsou v něm dokonce i ochozy. Byl také využíván jako kino s příznačným názvem Academia. I ten byl bohatě vyzdoben, mnohé původní prvky však už zmizely. Zachovány zůstaly některé staré art deco lampy nebo okna.

„Na tento sál mám i hezké osobní vzpomínky. V osmdesátých letech jsem tam chodil na filmová představení, fungoval v něm jakýsi neoficiální filmový klub, v němž hráli snímky, které se do normální distribuce nesměly dostat,“ vzpomínal po letech architekt Lukeš.

Zhlédl tam i svůj oblíbený snímek Kdyby tisíc klarinetů režisérů Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka, který byl zrovna v nemilosti, protože si dělal legraci z armády, a navíc v něm hrál tehdy čerstvý emigrant do Spojených států Waldemar Matuška.

„Vzpomínám, jak jsme se smáli při závěrečných titulcích, z nichž nějaký cenzor vyškrábal některá jména (těch nevhodných tam bylo víc), ale tak nepořádně, že se dala stejně přečíst, takže bylo hned jasné, kdo je zrovna na indexu. Jak mi sdělil režisér Jan Hřebejk, fungoval v tom sále na počátku devadesátých let klub Belmondo,“ uvedl Zdeněk Lukeš.

Vysokoškolské koleje ale zažily také tragické okamžiky československé historie. V roce 1939 po podzimních studentských demonstracích proti německým okupantům a smrti Jana Opletala se 17. listopadu stala Švehlova kolej jedním z hlavních cílů nacistické represe. Do budovy vrhli ozbrojenci v pět ráno a začali zatýkat studenty, mezi nimiž byl i Stanislav Kaska.

„V této souvislosti se většinou mluví o Hlávkově koleji, ale daleko víc zatčených študáků bylo ze Švehlárny,“ vzpomínal později Kaska pro Paměť národa. „Esesáci vtrhli do pokoje, mě uhodili pažbou. Vyhodili nás z pokoje a šli jsme dolů. Bydlel jsem ve třetím poschodí, ještě dnes si pamatuji číslo dveří 71. Bylo divné, že na chodbě nikdo nebyl. Říkal jsem si: ‚Krucifix, co se děje?‘ Dostali jsme se až do biografu.“

Kasku pak spolu s ostatními nejprve převezli do věznice v Ruzyni a následně do koncentračního tábora Sachsenhausen. Až na konci ledna 1942 byl propuštěn a vrátil se domů. Svá studia na právnické fakultě měl šanci dokončit až po válce.

Historický sál postihl v 90. letech podobný osud jako mnoho dalších významných prostor. Dlouhé roky byl uzavřen. Znovu ho v roce 2014 objevila divadelní skupina Depresivní děti touží po penězích, která zde uvedla své představení Loni v Marienbadu. Prostoru se následně ujal spolek Zákulisí, který zde vybudoval nové kulturní centrum s názvem Venuše ve Švehlovce.

„Rádi bychom prostor otevřeli progresivním, umělecky hodnotným skupinám, které doposud nemají stálou scénu,“ stálo v oficiálním prohlášení spolku. To se také podařilo. Žižkovská Venuše se stala domovem několika souborů, současně se zde konají další umělecké projekty a události.

„Venuše je sluj pro současné živé umění s akcentem na autorské principy v tvorbě, společenskou odpovědnost a aktuálnost, potřebou zkoušet nové formy a přístupy. Těžiště naší činnosti spočívá v alternativní divadelní oblasti, jsou zde ale zastoupeny i projekty dalších druhů umění,“ uvádí sdružení.

Od otevření v roce 1925 ale Švehlova kolej funguje už sto let především jako ubytovna pro studenty, nachází se tam více než 700 lůžek. Jedinou vynucenou přestávkou bylo uzavření vysokých škol za německé okupace, kdy objekt využívali pro své účely nacisté. A stejně jako za první republiky, i dnes je Švehlova kolej mezi studenty poměrně oblíbená.

„Nalijme si čistého vína, Švehlovka je trochu punk, ale má i spoustu předností a důvodů, proč tu bydlet, a také své nepopiratelné genius loci. Kolej se dělí na dvě části: starou kolej (původní historická budova) a novou kolej (přístavba, která je také stará, ale o něco méně),“ píše se na neoficiálních internetových stránkách Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy.

„Pokoje jsou vcelku malé, ale pro běžného studenta dostačující – i na pořádání sešlostí různého druhu,“ uvádí se v popisu. Autor si pochvaluje, že svoboda přizpůsobit si pokoj podle sebe je poměrně velká a nikdo nekontroluje, jestli si někdo místnost třeba vymaluje nebo zatluče hřebík do zdi.

„Na staré koleji si dokonce mnoho studentů maluje dveře z vnější strany, a pokud se někdy půjdete projít po chodbách, narazíte třeba na Van Goghovu Hvězdnou noc nebo legendárního Jirku Káru,“ píše se na webu. Na koleji se nachází také několik studoven, které prý nebývají plné, knihovna, místnost s pingpongovým stolem nebo dobře vybavená posilovna.

Také poloha Švehlovy koleje se zdá být ze studentského pohledu velmi výhodná. Nejen kvůli dobrému dopravnímu spojení, ale i proto, že se v okolí nachází množství hospod, kaváren, restaurací i obchodů. A je to i kousek do zelených zón – Riegrových sadů, parku Parukářka nebo na Vítkov. „Všechna tato místa také poskytují úžasné výhledy na Prahu,“ dodává autor recenze vysokoškolských kolejí.