Článek
Tuzemská euroskepse nemá srovnání ani v Polsku nebo Maďarsku, jejichž vůdci se už dříve pustili s Bruselem na diplomatickém poli do křížku, případně v Řecku nebo ve Francii, kde zase voliči těžce snášejí bruselský „diktát“, žádající rovnováhu veřejných financí nebo liberálnější pravidla mezinárodního obchodu.
Distanc proti Evropě se přitom v Česku průběžně prohlubuje, jak svědčí Eurobarometr z podzimu minulého roku. Nejmenší důvěru k evropským institucím na úrovni 30-40 procent zaznamenal vedle Kypru a zmíněného Řecka či Francie právě od Čechů. Proti společné politice mají Češi vůbec nejvíc výhrad – v odporu vůči euru jsme překonali Dánsko i Švédsko, klimatickou politiku odmítáme ještě víc než Estonci a Lotyši, také v pochybnostech o podpoře Ukrajiny nemáme konkurenci ani v Bulharsku nebo Maďarsku.
Češi jsou tradičně skeptickým národem, vysvětlují takové postoje výzkumníci, a to je dáno tím, že nám negativní zážitky zůstávají dlouho v paměti. Kdybychom v roce 2013 nezažili, že se takřka rozpadla eurozóna, třeba bychom už společnou měnou platili. Kdyby po roce 2022 nezdražila na dvojnásobek elektřina, třeba bychom politiku Green Dealu tolik neodsuzovali. Skepsi vůči podpoře Ukrajiny nelze v případě Čechů vysvětlit proruskými emocemi, informuje Eurobarometr. Česko ale přijalo nejvíc ukrajinských uprchlíků a po čtyřech letech je mezi obyčejnými lidmi víc vidět únava než souhlas.
Názory obyvatel se mohou měnit, to ovšem neplatí v případě, když těmto názorům vyjdou vstříc populistické strany, jak se stalo v Česku před minulými volbami. Ukončit podporu Ukrajině, odmítnout Green Deal, zakotvit korunu v ústavě – takové výkřiky v kampani zajistily vstup do Sněmovny a účast ve vládě SPD a Motoristům. Přidal se k nim i Andrej Babiš se svým ANO, sice v mírnější, přesto dost razantní podobě, protože nemohl dopustit, aby ho připravili o protievropské voliče.
Ještě před dvaceti lety přitom Češi nebyli žádnými euroskeptiky, dokonce pro přijetí eura by tehdy hlasovaly dvě třetiny populace. Dnes však lze vyhrát volby už jenom tím, že jsem antievropan. Stačí naskočit na tygra, na euroskeptických nebo přímo protievropských motivech postavit kampaň, a nechat se tak donést až do Strakovy akademie.
Tento příběh, jakkoli zní obskurně, už má Česká republika za sebou. Teď stojí před otázkou, kam naše politiky a spolu s nimi vládu i celou společnost zanese protievropský tygr v příštích letech a měsících.
V Česku má protievropská averze hluboké kořeny. Připomněl to před patnácti lety exprezident Václav Klaus, který už tehdy tvrdil, že Česko není nezávislé. Dostalo se totiž podle něj pod nadvládu Bruselu, který vystřídal Moskvu, před ní to byl Berlín a ještě předtím Vídeň. Úspěchy nové vlády v čele s ANO proto mohou záležet na tom, jak historický přístup překopíruje do reálné politiky.
Nedávné zkušenosti Polska, Maďarska nebo Itálie ukazují, že opozicí proti bruselské centrále lze dosáhnout jistých úspěchů. Pokud není vláda dané země v evropské avantgardě ani mainstreamu a nepodílí se na přípravě nových aktivit, směrnic a projektů, může podat pomocnou ruku, když pro nějaký záměr není v Evropské radě k dispozici většina.
Když například premiérka Giorgia Meloniová zachránila obchodní dohodu Mercosur, získala lepší pozici před jednáním o evropském rozpočtu 2028-34. Viktor Orbán může odmítat dotace pro Ukrajinu, přesto nemusí využít právo veta, nechá se disciplinovaně přehlasovat a posléze bude inkasovat zmrazené dotace. Čechům by taková taktika nemusela být cizí, když úplně stejnou strategii sledovala jejich reprezentace už za Rakouska-Uherska.
Zmíněná strategie však skrývá pro vládní strany značné riziko. Pokud sešikují voliče národoveckou a protievropskou rétorikou, kterou pak při jednání v Bruselu nedodrží, může se stát, že přijdou o důvěru těch, kdo je volili. Kdysi uměřeně protibruselská ODS se příliš adaptovala v bruselských salonech, přestala bránit naši nezávislost, a proto musela ustoupit ANO. A pokud se i Babiš zapomene dost razantně bránit „bruselskému diktátu“, na příležitost čekají radikálnější formace.
Kdo není protievropským aktivistou, tomu nezbývá než věřit, že Babiš ustojí nestabilní pozici, kterou ostatně sám zvolil. Jinak by mohl nastat černý scénář, tedy cesta do nacionalistické bažiny. Na této cestě tuzemská reprezentace odmítá nejen euro, Green Deal, třeba jedinou korunu na pomoc Ukrajině, ale předem je jasné, že začne vymýšlet obstrukce při každém bruselském hlasování a předem vyloučí jakýkoli kompromis.
Proti tomu ovšem může Brusel Čechy úplně vygumovat z mapy Evropy, dotace omezí, jak to jen půjde, a při žádném jednání s námi už nebude počítat. Ostrakizace ze Západu zároveň uvolní ruce těm domácím politikům, kteří budou chtít posílit svou autoritu proti oslabeným institucím demokratického státu.
Česko se může vydat ve stopách Orbánova Maďarska a může tím směrem dojít ještě dál než sama Budapešť. V odporu proti Bruselu se totiž maďarský volič nemůže Čechům rovnat.
