Házel dál než Železný. Vybral si ale hokej a utekl do NHL

V červenci 1983 se za úmorného vedra konalo na Strahově atletické mistrovství ČSSR staršího dorostu. V soutěži oštěpařů soupeřily o bronz dvě sedmnáctileté naděje: Michal Pivoňka a Jan Železný.

Uspěl první z nich. Ve vzájemném souboji nikoli poprvé. Hodil 62,48 m a budoucího trojnásobného olympijského vítěze překonal o 82 cm.

V té době už ale pro něj atletika byla jen doplňkovým sportem. Svoji budoucnost viděl na ledě. Ostatně doma měl bronzovou medaili z ME do 18 let a připravoval se na první zápasy v kladenském áčku.

Byla to rozumná volba.

Pouhý rok a deset měsíců po posledním oštěpařském závodě slavil titul mistra světa. Při nezapomenutelném turnaji v Praze, kde byl benjamínkem zlatého týmu a stal se i nejmladším šampionem čs. hokejové historie.

Na podzim 1986 si odbyl premiéru v NHL. Pochopitelně jako další mladíci v časech reálného socialismu musel kvůli svému snu emigrovat. Třináct sezon pak oblékal dres týmu Washington Capitals a v 90. letech patřil k nejlepším Čechům v zámoří.

Možná trochu nedoceněný, možná trochu zapomenutý Michal Pivoňka dnes slaví šedesátiny.

Atletické tituly – byl i žákovským mistrem republiky v hodu diskem – nesbíral jen tak náhodou. Otec Lubomír patřil k domácí oštěpařské špičce a byl hlavním trenérem sportovního gymnázia Kladno-Sítná, proto ho záměrně vedl k všestrannosti.

Když tedy ve 20 letech dorazil na první tréninkový kemp Washingtonu, všichni žasli, v jaké je kondici. Tenkrát totiž bývalo v NHL běžné, že hráči první měsíc po letním nicnedělání hlavně shazovali kila. Kdyby na začátku sezony nahlédl do kabiny nezasvěcený pozorovatel, v mnoha případech by měl problém poznat, kdo je profesionální hokejista a kdo kustod.

„Když jsem v kempu prvně viděl (budoucího člena Síně slávy) Larryho Murphyho, nevěřil jsem, že může hrát hokej, třicet minut každý zápas,“ přiznal Pivoňka v knize Breakaway: From Behind the Iron Curtain to the NHL. „Ale v listopadu už byl naším nejlepším hráčem.“

I díky otcovu trenérskému dohledu byla jeho cesta na vrchol velmi rychlá. Reprezentačními výběry procházel hladce od 16 let, jako člen silné generace společně s Dominikem Haškem, Petrem Svobodou, Davidem Volkem, Jiřím Kučerou nebo Robertem Kronem.

Na třech mládežnických šampionátech se dostal do All-Star týmu a pochopitelně zaujal i skauty NHL. Pro většinu z nich byl evropskou jedničkou a jedním z největších hokejových talentů, ale když se v roce 1984 konal draft, šel na řadu až jako číslo 59. Protože nebyla velká naděje, že se do zámoří podívá dřív než po třicítce.

Vedení Washingtonu se ho tedy rozhodlo přemluvit k útěku.

Generální manažer David Poile a sportovní ředitel Jack Button se s ním tajně potkávali, kdykoli vyjel s klubem nebo reprezentací do zahraničí. Během dvou let zvládli schůzky v osmi různých zemích a byly jak z románů Johna le Carrého. Hned při prvním kontaktu Button sáhl do kapsy pro pětidolarovou bankovku, v půlce ji roztrhl a překvapenému Pivoňkovi přikázal: „O útěku se bav jenom s tím, kdo se prokáže druhou polovinou.“

Mladý útočník na všechny pobídky odpovídal, že do NHL půjde až po skončení vojenské služby v Jihlavě. Dobře věděl, že kdyby se útěk nezdařil, jako zběh by dostal mnohem tvrdší trest.

Ta chvíle přišla v létě 1986. Podepsal sice smlouvu se Spartou (Kladno znovu sestoupilo, proto jako reprezentant směl změnit působiště), ale v jejím dresu si nezahrál. Od lednového šampionátu dvacítek v kanadském Hamiltonu byl domluvený s Washingtonem. Pětiletá smlouva na milion dolarů, která začne platit v okamžiku, kdy vstoupí na americkou půdu.

V červenci odjel s přítelkyní Renatou na dovolenou do Jugoslávie a ani rodiče nevěděli, že domů se nevrátí.

Čekal tam na ně převaděč vyslaný a zaplacený vedením Capitals. Dobrodružným útěkem přes les se všichni v pořádku dostali do Itálie, kde je pak vyzvedli Poile s Buttonem.

„V té chvíli jsem věděl, že pro mě není cesta zpátky,“ vzpomínal Pivoňka později. „Buď se prosadím jako profesionál v NHL, nebo se o nás budu muset postarat jinak.“

Do USA přiletěli 22. července 1986 – shodou okolností v době, kdy se do Československa po jedenácti letech vrátila tenistka Martina Navrátilová, aby se už jako reprezentantka USA zúčastnila Poháru federace. Američtí novináři v tom viděli zajímavý paradox, proto se v deníku The Philadelphia Inquirer vedle sebe objevily titulky: „Czech-ing in“ a „Czech-ing out“.

Političtí komentátoři byli k Pivoňkovi mnohem méně shovívaví. Právě proto, že smlouvu podepsal s Washingtonem, klubem z hlavního města, posloužil jim jako další záminka ke kritice vlády Ronalda Reagana.

Vadilo jim, že dostal přednostně azyl, ačkoli nebyl disidentem ani umlčovaným spisovatelem. Podle jejich mínění si měl projít stejnou procedurou jako kterýkoli ekonomický migrant. Viděli v tom nepochopitelnou shovívavost k lidem z východní Evropy, zatímco uprchlíci z Latinské Ameriky byli šikanováni a vraceni zpátky.

Například sloupkař listu The Washington Post vyrukoval s historkou o haitském taxikáři, jenž se mu prý svěřil, že se zkusí naučit bruslit. Když se ho zeptal, co je to za bláznivý nápad, dostal odpověď odkazující na privilegia čerstvých emigrantů Michala Pivoňky a Františka Musila (do Minnesoty utekl o týden dřív): „Americké občanství získají hned, jakmile to půjde. Když sem přijde někdo z Haiti, skončí ve vězení. Což musí být jedině tím, že neumíme bruslit.“

Podobné debaty se však k Pivoňkovi nedostaly. Měl jiné starosti. Co nejrychleji se aklimatizovat v novém světě a přichystat se na sezonu.

To první si vzal na starost generální manažer Poile. Mladého útočníka i jeho přítelkyni si nastěhoval domů a pět týdnů jim byl průvodcem při všem potřebném.

Občas to přinášelo komické okamžiky.

Když třeba na jejich počest uspořádal večeři pro přátele, Pivoňka se při servírování hlavního chodu začal ošívat. Pak lámanou angličtinou vysvětlil, že vařenou kukuřici jíst nebude. Tou se přece krmí prasata. Raději zachrochtal, aby všem bylo jasné, co má na mysli. Poileho příhoda tak pobavila, že ještě po letech ji dával k dobru.

Opatrně vstoupil Pivoňka i do NHL. Stejně jako další Evropané si musel od domácích hráčů vytrpět tradiční ústrky – tvrdou, až brutální hru nebo nadávky do komunistů. „Někteří na mě dokonce řvali, že jsem Rusák,“ vzpomínal.

V první sezoně nastřílel solidních 18 gólů, ale následující dvě vyzněly trochu rozpačitě. Dokonce byl na nějaký čas odeslán do farmářského týmu. Až potom se pořádně rozjel.

Navíc v létě 1989 se dočkal okamžiku, v nějž doufal celou dobu od útěku. Znovu se setkal s otcem. Komunistické úřady ho pustily na atletické MS veteránů do Oregonu, tak se mohli aspoň na chvíli sejít ve Washingtonu.

Ale politickému tání Pivoňka až tolik nevěřil.

Když si Washington na září naplánoval čtyřzápasový výlet do Sovětského svazu honosně nazvaný NHL Friendship Tour, vůbec se mu nechtělo. „Bál jsem se, že když bude špatné počasí, letadlo bude muset přistát v Praze a mě tam zatknou, protože jsem byl za útěk odsouzený na dva roky.“

NHL nakonec dostala od sovětské strany záruku, že Pivoňkovi se na druhé straně železné opony nic nestane. V říjnu 1989 s ním dokonce směl vyjít rozhovor v týdeníku Gól, což byl další signál, že politické změny jsou vážně na spadnutí.

Za pár týdnů se pak jeho jméno začalo znovu pravidelně objevovat v českých novinách.

Ve čtvrté zámořské sezoně už Pivoňka nastřílel 25 gólů a na další úroveň se jeho výkony posunuly od podzimu 1990, kdy do Washingtonu dorazil košický střelec Peter Bondra.

Rozuměli si v soukromí, rozuměli si při hře. Dvojice Pivoňka–Bondra, kde první plnil roli tvořivého centra a druhý přesné přihrávky proměňoval v góly, se stala ozdobou NHL. Na ledě je doplňoval Dmitrij Christič z Ukrajiny, takže vytvořili kuriózní východní útok – v době, kdy si málokterý trenér troufal dát tři Evropany vedle sebe. Fanoušci jim začali přezdívat United Nations Line.

V sezonách 1990/91 a 1991/92 byl Pivoňka nejproduktivnějším Čechem v NHL (70 a 80 bodů), až pak pomyslnou štafetu předal mladému Jaromíru Jágrovi.

A ještě jednou se vrátil do reprezentace.

Při Canada Cupu 1991. Na turnaji, od něhož si všichni doma hodně slibovali. Vždyť poprvé od roku 1948 mohlo Československo postavit svůj Dream Team. Složit nejsilnější výběr bez ohledu na to, ve které zemi hokejisté žijí a co si o nich myslí straničtí tajemníci. Nominace byla pouze na trenérovi.

Jenže idea supersilného týmu se začala hroutit hned v okamžiku, kdy ho Ivan Hlinka začal dávat dohromady. Přišlo mu nezvykle mnoho omluvenek – některé z vážných důvodů, jiné z malicherných. Chyběli tak Peter Šťastný, Vladimír Růžička, Petr Klíma nebo David Volek.

Oslabený tým neměl šanci. Sice vyhrál 5:2 nad rozpadajícím se Sovětským svazem, naposledy na velkém turnaji, ale následovaly čtyři porážky a s nimi zmizela naděje na postup do semifinále. Dva body, poslední místo.

Závěrečný duel se Švédskem v torontské Maple Leaf Gardens byl i Pivoňkovým loučením s národním týmem. Za pár měsíců získal americké občanství a rodnou zem už reprezentovat nesměl.

Před domácími fanoušky se neukázal ani při výluce NHL v roce 1994. Jeho agent sice jednal se Spartou, ale ani na druhý pokus si za ni nezahrál. Přednost dal nabídce z rakouského Klagenfurtu.

Ve své nejlepší zámořské sezoně (1995/96) nasbíral 81 bodů v 73 zápasech, stal se nejproduktivnějším hráčem Washingtonu i klubovým rekordmanem v počtu přihrávek.

Bylo mu třicet a byl na vrcholu.

Zdálo se, že má před sebou ještě hodně dobrých let, jenže místo toho přišel postupný sesuv. Hlavně kvůli zdravotním potížím. Koleno, otřes mozku, zlomené zápěstí. Když se na jaře 1998 Washington konečně dostal do finále Stanley Cupu, marné snažení spoluhráčů proti Detroitu sledoval s vykloubeným ramenem pouze z tribuny. Následovala operace a další dlouhá pauza.

V létě 1999 mu nový generální manažer George McPhee oznámil, že s ním dál nepočítá. Ačkoli měl ještě roční smlouvu na 1,2 milionu dolarů. Nevyšel trejd do Tampy Bay, nevzala si ho ani Atlanta při rozšiřovacím draftu. Na farmu ho Capitals dát nechtěli, aby nezabíral místo mladším hráčům.

Řešením se nakonec ukázal odchod do Kansas City Blades v IHL. Není to špatné místo k životu a Washington ho dál platil, jako kdyby hrál NHL. Navíc se ženou čekali třetí dítě, tak jistota na osm měsíců byla lepší než putování mezi Capitals a farmou nebo trejd někam na druhý konec kontinentu.

Když na jaře 2000 naposledy svlékl dres týmu Blades, věděl, že je konec. Žádná další nabídka nepřišla. Ve 34 letech dal NHL sbohem. Tiše a bez potlesku.

K hokeji se vrátil až v době, kdy ho začal hrát syn Jacob, narozený právě v Kansas City.

Trénování už Michal Pivoňka neopustil. Nejdřív působil v mládežnickém klubu Chicago Mission společně s bývalým obráncem Michalem Rozsívalem. Rukama mu prošli například současní hráči NHL Jack Drury, Spencer Stastney nebo Gabe Perreault, dalším talentům pomohl do univerzitní ligy. Loni v létě se pak přesunul do Odentonu ve státě Maryland.

Ale to už hlavně proto, aby byl nablízku dceři a dvěma vnučkám.