Článek
Více než milion lidí v Súdánu trpí podvýživou, v zemi se neřízeně šíří infekční onemocnění a přibývá případů sexuálního násilí. Země tak prochází rozsáhlou humanitární krizí.
„Sexuální násilí je v Súdánu taktikou implementovanou systematicky a navíc v prostředí absolutní beztrestnosti,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy šéf komunikace Lékařů bez hranic Tomáš Bendl, který v současné době působí ve městě Port Sudan, odkud koordinuje aktivity organizace ve válkou zmítané zemi a podílí se na přípravě reportu o využívání sexuálního násilí.
„Kolegyně z Malawi, která u nás pracovala sedm měsíců jako zdravotní sestra, mi zdejší situaci popsala celkem bez obalu: Když jsi žena nebo dívka v Súdánu, je jenom otázka času, než tě znásilní,“ popisuje a vzpomíná na příběh devítileté holčičky, která utekla z domova před boji a na cestě ji po tři dny znásilňovali čtyři muži.
Vysoký komisař OSN pro lidská práva Volker Türk vzkázal, že vlivem konfliktu si lidé v Súdánu prošli peklem. Co je podle vás na tamní humanitární situaci nejvíce alarmující?
V Súdánu probíhá několik krizí zároveň. Jedním ze zásadních problémů je podvýživa. Podle toho, co evidujeme, se týká více než milionu lidí, kteří jsou v oblastech, kde je hladomor. Naše projekty to reflektují a my se snažíme věnovat primárně tomuto tématu.
Válka v Súdánu
Súdánem zmítá nestabilita od roku 2019, kdy armáda po mohutných občanských protestech svrhla dlouholetého prezidenta Umara Bašíra odsouzeného mezinárodním soudem za válečné zločiny.
Po převratu vznikla vojensko-občanská vláda, kterou ale v roce 2021 svrhl další puč. Vedli ho šéf armády a současný prezident Abdal Fattáh Burhán a jeho tehdejší zástupce a vůdce polovojenských jednotek RSF Mohamed Hamdan Dagalo známý také jako Hemedti.
Burhán a Dagalo se ale později neshodli na dalším směřování země, sporným bodem bylo podle BBC i začlenění RSF do armády. Ani jeden nebyl ochoten vzdát se svého vlivu.
Spory přerostly v dubnu 2023 v ozbrojené střety. RSF v počátku ovládly i většinu metropole Chartúmu, než ji armáda v březnu 2025 dobyla zpět. Město je v důsledku války z velké části zpustošené.
Burhán reprezentuje mezinárodně uznanou vládu, která momentálně sídlí v přístavním městě Port Sudan. Ovládá převážně východní část země. RSF kontrolují regiony převážně na západě.
Zároveň je tady problém se šířením infekčních nemocí, zejména v táborech pro vnitřně vysídlené lidi utíkající před boji na území Súdánu. Jen od září do ledna jsme evidovali třeba v jižním a západním Dárfúru přes 1300 případů spalniček. To je docela vysoké číslo. A hrozí, že se budou šířit dál.
Když nemáte regulérní očkovací kampaň, případů přibývá a vytváří to tlak na nemocnice. Zdravotnická infrastruktura absolutně nemá kapacitu pacienty a pacientky pojmout. Chybí jim kapacity, personál i lůžka.
Na místě se věnujete také otázce taktického využívání sexuálního násilí vůči civilistům. O jak rozšířený problém se jedná?
Jako Lékaři bez hranic se tématu sexuálního násilí hodně věnujeme. Primárně v jižním a západním, ale i centrálním Dárfúru.
Teď jsme akorát konsolidovali čísla, za poslední rok došlo ke zhruba 3500 případům znásilnění jenom u pacientů, kteří končí v našich nemocnicích. To do jisté míry ilustruje šíři problému, ale jde jen o kapku v moři. Reálně jich bude daleko více. Naprostá většina lidí se k nám vůbec nedostane.
Tomáš Bendl z Lékařů bez hranic v Súdánu.
Sexuální násilí je v Súdánu taktikou implementovanou systematicky a navíc v prostředí absolutní beztrestnosti.
Zhruba 30 procent obětí jsou děti mladší 18 let. Členové ozbrojených skupin nesou zodpovědnost za zhruba 95 procent všech případů. Jejich cílem je ženy ponížit, terorizovat a zbavit je veškeré důstojnosti, aby u nich tak eliminovali jakoukoliv schopnost vzdoru. Často je kvůli tomu znásilňují před jejich vlastními dětmi, rodiči nebo partnery. Žádnému trestu ale nejspíš nikdy čelit nebudou.
S jakými příběhy jste se na místě setkal?
Nedávno jsem byl na naší klinice. Měli jsme tam devítiletou pacientku, která si prošla sexuálním násilím a vyprávěla o tom.
Velmi často to probíhá tak, že lidé utíkají před boji do bezpečnějších oblastí a přepadnou je na cestě. Nemůžou se bránit, a tak dochází k tomuto druhu násilí. Než se ta devítiletá holčička dostala k nám, utekla a na cestě ji tři dny znásilňovali čtyři muži. Má v podstatě celý život zničený. Nevíme, jestli se z toho vůbec někdy dokáže dostat. A není to ojedinělý případ.
Kolegyně z Malawi, která u nás pracovala sedm měsíců jako zdravotní sestra, mi zdejší situaci popsala celkem bez obalu: „Když jsi žena nebo dívka v Súdánu, je jenom otázka času, než tě znásilní. Nejde s tím nic dělat, i když se budeš bránit. Jednoho dne to prostě přijde. A pokud jsi kluk nebo muž, je zase jenom otázka času, než tě naverbují do armády nebo nějaké jiné ozbrojené skupiny. Lidé zde opravdu nemohou vidět moc světla na konci tunelu.“
Sexuální násilí je navíc problém i za zavřenými dveřmi doma, kde jsou pachatelé rodinní příslušníci nebo známí. Kolik přesně takových případů je, ale nevíme.
Polovojenské Jednotky rychlé podpory (RSF)
Paramilitární organizace, původně známá jako „Džandžavíd“, vznikla z nomádských kmenových ozbrojených skupin. Je jí přičítána odpovědnost za zavraždění zhruba 300 tisíc lidí.
Prezident Umar Bašír v roce 2013 Džandžavíd formálně přeměnil na Jednotky rychlé podpory (RSF), které měly přibližně 100 tisíc členů. V roce 2017 pak nový zákon posílil jejich postavení a přisoudil jim pravomoci samostatné bezpečnostní síly.
Jak se pracuje s oběťmi sexuálního násilí v kontextu pokračující války, kdy lidé často nemají bezpečí, soukromí ani možnost dlouhodobé péče?
Máme na to speciálně vyškolené psychology a psycholožky. Často právě psycholožky, protože i z kulturních důvodů je potřeba, aby sezení s pacientkou vedla žena.
Jako Lékaři bez hranic s tímto tématem máme velké zkušenosti. Problematice sexuálního násilí se věnujeme i v Konžské demokratické republice, Středoafrické republice a Jižním Súdánu. Lidé, kteří to pro nás mají na starosti, vědí, co dělají. V Súdánu dnes máme okolo 35 psychologů, kteří se věnují přímo tomuto tématu.
Jakým dalším tématům se Lékaři bez hranic na místě věnují?
Věnujeme se také traumatologii, hlavně s ohledem na válečnou chirurgii, primárně v Dárfúru a v té oblasti Kordofán, kde je konflikt teď nejvíc aktivní.
Máme řadu projektů na poskytování psychologické péče, nejen obětem sexuálního násilí, ale i obecně. V humanitárních krizích je to vždy poddimenzované téma, přitom je to ale strašně potřebné. Máme zde také menší projekty, třeba v oblasti pediatrie nebo porodnictví.
Řada dětí v Súdánu trpí podvýživou.
S jakými překážkami se vy a vaši kolegové v Súdánu setkáváte? Ať už jde o bezpečnostní, logistické, nebo politické limity?
Zásadní problém je bezpečnost. V roce 2025 jsme zaznamenali přes 100 útoků na zdravotníky a zdravotnická zařízení jenom Lékařů bez hranic.
OSN od začátku války, tedy od dubna 2023, eviduje kolem 650 útoků. O život přišlo kolem 160 zdravotníků. Neexistuje větší překážka. Když nemůžete pracovat bezpečně, pomáhat efektivně nejde. Mrtvý doktor ránu nezaváže.
My samozřejmě máme povinnost a chceme klást velký důraz na bezpečí našich týmů. To nás omezuje v tom, kam můžeme jet a kde projekty můžeme otevírat.
A co se týče logistiky?
Logistika je dalším problémem. Čelíme tu různým byrokratickým překážkám ze strany jak súdánské armády a místních úřadů, tak RSF. Když se někde rozhoří boje, posune se frontová linie a my tam potřebujeme dostat týmy, vyžaduje to týdny, někdy i měsíce schvalování.
Projevuje se to mimochodem i na tom šíření infekčních onemocnění. Často to funguje tak, že organizace jako OSN sem dostanou vakcíny a my jako Lékaři bez hranic potom děláme očkovací kampaně, jelikož jsou na to potřeba zdravotníci. Na vakcíny ale mnohdy čekáme měsíce, protože je sem nemůžou dostat. A mezitím se epidemie šíří.
Desetiměsíční dítě, které je podvyživené a zároveň nakažené spalničkami.
Pokud je ještě navíc třeba období dešťů, všude je bahno a příjezdové cesty jsou kvůli konfliktu zničené, máte na podnose další komplikace.
Já jsem v Port Sudanu a projekty máme v hlavním městě Chartúmu. Teď se tam dá jet jenom autem, protože tam vybombardovali letiště. Cesta trvá 12 hodin a musíte během ní projet 37 armádou kontrolovaných checkpointů. Súdán je asi třikrát tak velký jako Francie. Jedná se opravdu o ohromnou zemi a udržení zásobovacích řetězců by nebylo ani bez překážek snadné.
V Súdánu je nyní spousta vnitřně vysídlených lidí, kteří kvůli bojům museli opustit své domovy. Jaké to vytváří problémy?
Řešíme to nyní hlavně ve městě El-Obeid a jeho okolí, což je teď oblast, do které utíká hodně lidí z jiných oblastí, aby tam našli bezpečí. Jsou tam relativně velké tábory pro vnitřně vysídlené lidi. Je jich v nich zhruba okolo 27 000.
Problém je, že v těch táborech je úplně šílené hygienické prostředí. Jsou přelidněné, lidi tam nemají žádné soukromí, není tam dostatek latrín. Hygienické zázemí je úplné peklo a to samozřejmě vytváří bohužel úplně ideální podhoubí pro šíření infekčních onemocnění, dokonce i cholery. Té se dá docela jednoduše předcházet, ale jakmile propukne, tak už je to špatné. Snadno se tam šíří i spalničky.
V okolí El-Obeid teď navíc evidujeme dvojitý problém. Hodně lidí zde trpí spalničkami a zároveň jsou podvyživení. Spalničky i podvýživa oslabují imunitu, a když máte obojí zároveň, je velmi nepravděpodobné, že se vám podaří vyléčit ať už jedno, nebo druhé. Když jde o akutní podvýživu, tak je to ještě o to složitější.
Neřešíme ale jenom čistě zdravotnické věci. Snažíme se i stavět latríny nebo dodáváme čistou vodu. Tady ale zase narážíme na problémy s logistikou, jelikož dodávat sem těžký materiál vyžaduje mnoho byrokratického schvalování. Všechny ty krize jsou propojené.
Pracujeme zde od konce sedmdesátých let a místní byrokracii známe. V dobách války je to ale ještě složitější.
O konfliktu v Súdánu se často mluví jako o opomíjeném problému. Ačkoliv trvá už dlouho, mezinárodní pozornost je kolísavá. Co podle vás svět o tomto konfliktu zásadně nechápe nebo přehlíží? Co by měli lidé o konfliktu vědět?
Myslím si, že lidem uniká, jak ohromná ta humanitární krize opravdu je. Člověku to možná úplně nedochází, když mluvíme jenom v číslech, protože si za tím nedokáže představit konkrétní příběhy.
Přes milion lidí v oblastech sužovaných hladomorem je ale skutečně něco, co v našich projektech nevidíme nikde na světě. Lidé zde na denní bázi čelí etnicky motivovanému masovému zabíjení, vysídlení, systematickému sexuálnímu násilí, mučení.
Přesto se humanitárním potřebám zdejších lidí nevěnuje příliš pozornost. Minulý rok bohatší země neposkytly ani třetinu finančních prostředků, které by byly podle OSN na pomoc Súdáncům potřeba. Diplomatická jednání o příměří pod taktovkou USA se také příliš neposouvají.
Je těžké nemít dojem, že v tom Súdánci a Súdánky zůstali sami.
