Článek
Těžba černého uhlí trvala na Karvinsku čtvrt tisíciletí, tedy 250 let, a výrazně ovlivnila život všech zdejších obyvatel. Do konce 18. století zde bylo totiž hlavní obživou výhradně zemědělství, o čemž svědčí i název samotného města. Má původ ve staroslovanském carw, carwa, což není nic jiného než kráva. Karviná tedy znamená: místo jako stvořené k chovu krav. Takhle to také po staletí bylo. Vše se ale změnilo v roce 1776, kdy hrabě Jan Erdman Florian Larisch objevil na vrchu Čechovice černouhelnou sloj a začal s dolováním.
Jak uvádí Irena Hajzlerová v knize Karviná - bohatství v různorodosti, v počátcích se uhlí těžilo povrchově. A ačkoliv bylo velice levné, nebyla po něm poptávka. Většina hutí, ale i kováren a koneckonců i domácí vytápění nebyly na černé uhlí přizpůsobené. Těžba tak musela být dvakrát zastavena na několik let.
Do třetice, v roce 1794 se ale zadařilo a těžba uhlí se stala každodenním chlebem většiny tamních obyvatel. A to nejen starousedlíků, ale hlavně těch, kteří do regionu začali přicházet za prací a příležitostmi. A to i přes to, že do roku 1850 nebylo hornictví samostatným povoláním a většina z prvních mužů pracujících v dolech měla povinnou robotu, a někteří k tomu i řemeslo. Rubání tak bylo bráno jako něco na přilepšenou.
Ve druhé polovině devatenáctého století se ale těžba začala rozmáhat a zemědělská obec se začala rychle měnit: počet obyvatel narostl během padesáti let z 1 500 na desetinásobek.
Nejvíce hornických kolonií vyrostlo na přelomu století. Mezi nejstarší patří Sovinec, další měly názvy jako Nový Jork, Mexiko, Rajkova kolonie a další. Pracovní doba v dolech byla tehdy 10 hodin. Každý horník ale měl povinnost přijít na šichtu o půl hodiny dříve a zúčastnit se předčítání jmen a společné modlitby. Horníci zaměstnaní natrvalo měli nárok na starobní rentu od Revírní bratrské pokladny.
Postupně vedle dolů vyrostly i koksovny a další průmyslové podniky jako například pila. Důležitá byla také železniční a tramvajová trať, jedním z nejvýznamnějších karvinských podniků byl i pivovar. Jak se uvádí v katalogu k výstavě Zaniklý svět - Historie staré Karvinné (dříve se psala se dvěma n - pozn. redakce), v roce 1877 bylo v Karviné šest hostinců, sedm obchodů se smíšeným zbožím, tři hokynáři, jeden obchod s látkami, jeden mlýn a jedna kovárna. V roce 1924 mělo město českou občanskou školu, polskou občanskou školu, průmyslovou školu, chudobinec a mnoho dalších staveb.
S rozvojem těžby a dalšího průmyslu vzrostla i prestiž hornického povolání. Velkým dílem to bylo kvůli výši mezd, ve srovnání s jinými dělnickými profesemi byly nadprůměrné. Hrdost na hornický stav se koncem 19. století odrazila i ve vytváření nových hornických tradic: vznikl hornický kroj, později ve 20. století se začal slavit den horníků, konaly se slavnostní schůze a předávala se vyznamenání. Hornické mzdy patřily k těm nejvyšším jak za protektorátu, tak v období socialistického Československa, kdy hornická profese zažívala zlaté časy.
Rozmach těžby měl ale i negativní důsledky a dokládá to právě osud staré Karviné. Stejnojmenné město totiž nestojí na místě svého vzniku. Rozšiřování dolů poznamenalo obec natolik, že se stala pro své obyvatele nebezpečná. Země se vlivem poddolování a výbuchů začala hýbat.
Některé ulice ve městě se propadaly, domům praskaly zdi, a to jak těm obytným, tak i třeba radnici nebo „Novému“ kostelu. Jiné se nakláněly nebo spadly úplně. Ještě ve třicátých letech si lidé domy samovolně opravovali, před druhou světovou válkou se ale začalo hovořit o vybudování nového centra města. K tomu nakonec došlo až po ní. Sloučením pěti do té doby samostatných obcí vznikla předně 22. února 1949 nová Karviná a staré město tak čekal definitivní zánik. Domy padaly, později zanikl i pivovar, chodníky zaplavila spodní voda.
Pozůstatky zaniklého města
Když dnes kráčíte krajinou lesíků a travnatých ploch, kde stála stará Karviná, jen těžko si dokážete představit, že tu v první půlce 20. století bylo živé průmyslové město pro dvacet tisíc obyvatel se sítí obchodů, dílen, průmyslových podniků, škol, kulturních zařízení, spolků i fungující městskou dopravou.
Připomínkou je jen nakloněný bílý kostel Petra z Alkantary, který stojí nedaleko silnice na břehu malého rybníka a na dohled jde o jedinou stavbu, která se zde dochovala. I té hrozil zánik, díky iniciativě tamního faráře se v devadesátých letech 20. století začal opravovat.
Díky informačnímu panelu můžeme vytušit, kde asi byly rušné ulice, obytné domy a další stavby. A třeba i místa, kam zasadila děj svých románů Karin Lednická, spisovatelka, která se historii staré Karviné a osudům jejích obyvatel věnovala v románech nazvaných právě podle kostela se šikmými zdmi.
Vydáme-li se od Šikmého kostela cestou do kopce směrem k ulici Slezská, míjíme místa, kde stála stará zděná škola, zahradnictví, cukrárna Gilka, kam lidé chodili pro bonbony a čokoládu, nebo restaurace s ledovnou. Pozůstatky některých staveb ještě najdete pod travnatým porostem nebo keři, jinde se můžete orientovat podél cest či stromů, u jiných budov se dá jen těžko odhadnout, kde přesně stály.
Dobrým průvodcem vám mohou být stránky Karvinsko ve stopách času, kde jsou zbořené domy jasně vyznačeny. K orientaci vám alespoň trochu mohou pomoci i dobové fotografie. Kromě historických snímků nabízejí mapy i virtuální prohlídku, a to nejen kostela sv. Petra z Alkantary, ale i další zachovalé památky, dolu Gabriela. A právě k němu se po pár minutách chůze od Šikmého kostela dostanete.
Důl Gabriela založil roku 1854 František Handwerk a hrabě Žerotín, po jehož manželce dostal své jméno. Ani tady nebyla těžba v počátcích nijak zvlášť úspěšná, brzy po otevření navíc došlo k výbuchu a majitelé důl prodali. Později se jeho majitelem stala Báňská a hutní společnost, která dokázala těžbu obnovit i rozšířit. Rekordní roční těžby 717 400 tun uhlí tu dosáhli v roce 1917.
V roce 1947 se přejmenoval na důl UNRRA a o tři roky později na Mír. Těžba zde probíhala až do počátku devadesátých let. Dnes zůstaly z dolu zachovány dvě těžní věže a budova strojovny. Do roku 2028 by měl celý objekt projít rekonstrukcí a být začleněn do takzvaného POHO Parku Gabriela.
Zkratka POHO odkazuje na slovo pohornický, a právě hornická historie a expozice o staré Karviné by měla být součástí kulturního a turistického centra, které zde má vzniknout. „Chtěli bychom, aby to tu ožilo, ale samozřejmě s respektem k lidem, co zde žili a pracovali,“ říká předseda spolku POHOPARK Michael Sikora.
POHO Park Gabriela
Nová podoba dolu Gabriela a způsob jeho využití tak vzniká nejen za konzultací s památkáři, ale i se samotnými horníky, kteří zde na Gabriele ještě před pár desítkami let pracovali. „Měli jsme s nimi a dalšími zainteresovanými lidmi několik sezení. Většina se shodla na tom, že tu nemusí být nějaká zakonzervovaná památka, ať to místo žije, ale ať z toho není lunapark,“ shrnuje Sikora názory těch, se kterými se spolek setkával. A jeho slova potvrzuje jeden z účastníků Rudolf Krištofík, horník a aktuálně vedoucí oddělení ekonomiky práce a mezd OKD, důl ČSM.
„Za setkání na Gabriele jsem moc rád. Mohli jsme s kolegy zavzpomínat a znovu prožít zážitky, které nás formovaly. Projekt POHO Parku vnímám pozitivně. Jsem rád, že zůstane zachován hornický odkaz, ale že bude zároveň živý, ne jako nějaký skanzen. Musíme hledat nové příležitosti pro oživení regionu a posunutí Karviné do budoucna.“
Asi hodinu chůze od Gabriely najdete další z bývalých karvinských dolů - Barboru. Její osud je přesně opačný - od roku 1997 je zakonzervovanou kulturní památkou. Její historie sahá až do roku 1898, tehdy se ovšem důl jmenoval Austria. Jméno Barbora dostal až v roce 1920 v důsledku proběhlých politických změn, v době polského záboru v letech 1938–1939 nesl důl krátce název „Piłsudski“ a následně v roce 1960 byl název upraven na Důl 1. máj.
Těžba tu skončila v roce 2002, částečné rekonstrukce se dočkala v roce 2015. Areál je aktuálně pro veřejnost nepřístupný a majitel, společnost Diamo, aktuálně nemá finance ani kapacity na případné zpřístupnění areálu veřejnosti. Divadelní festival byl jednou z mála příležitostí, jak sem nahlédnout, nedaleká Gabriela by ale brzy měla nabídnout mnohem lepší zázemí.
Konec posledního dolu
O kus dál můžete spatřit důl Darkov, kde skončila těžba v roce 2021. A letos definitivně končí i na dole ČSM. Ten vznikl v roce 1951 a to sloučením původních Larischových dolů Jindřich, Františka, Jan-Karel a Hlubina. Symbolický poslední vozík uhlí vyjede 4. února z hloubky 1 300 metrů, čímž bude těžba černého uhlí v České republice po téměř 250 letech ukončena. V obou dolech budou probíhat ukončovací práce (ekologická likvidace závadných materiálů, uzavření a zasypání jam, demolice povrchových objektů).
Propuštěným horníkům se snaží zaměstnavatel pomoci při hledání nové práce přes program Nová šichta. „Práce v dole není pro každého, buďto tě to pohltí, nebo odejdeš,“ řekl loni na podzim Lukáš Buday reportérovi Seznam Zpráv, který měl možnost se do dolu podívat. Pro mnohé z nich ale bude náročné nejen najít vhodné místo, ale i změnit profesi, která je jejich srdeční záležitostí. A podobná transformace čeká i celou Karvinou.
