„Belmondo byla chyba.“ Fotbalista vzpomíná na reprezentační průšvih

Přijede menší škodovkou, což vysvětlí tím, že si na auta nepotrpí. V portugalském letovisku Vila do Conde, kde sídlí jeho současný klub Rio Ave, si pak Jakub Brabec objedná kávu a pro Seznam Zprávy v klidu bilancuje svůj život. S nadhledem, který získal putováním Evropou. Vždyť kromě Česka působil v Belgii, Turecku, Řecku a Portugalsku.

Nad některými otázkami se zasměje, u jiných přeladí na vážnější tón. O Belmondovi i Belmondu by dokázal vyprávět hodiny. „Ale už nechci veřejně, vše bylo řečené a vlastně se moje kariéra shazuje na jméno jednoho herce. Nebo jméno jednoho klubu,“ vysvětlí. Tečka.

Sní o tom, že se vrátí do národního týmu, ale ví, že rozhodnutí půjde mimo něj. „Upřímně je to spíš sci-fi. Budu se snažit podávat co nejlepší výkony, abych trenéra Koubka zaujal. Makám dál a budu připravený. Kdyby náhodou,“ věří.

Takže: Delon, nebo Belmondo?

Určitě Belmondo. Ten herec. Samozřejmě. (smích) A pokud mohu poprosit, vynechme už tohle téma. Nevadí mi o tom mluvit, protože jsem vždy rozebíral svůj život i s mými chybami, ať už na hřišti, nebo mimo něj. Ale už nechci veřejně, vše bylo řečené a vlastně se moje kariéra shazuje na jméno jednoho herce. Nebo jméno jednoho klubu. I po více než dvou letech to vidím jako chybu, stejně jako jsem to věděl hned druhý den. Omluvil jsem se trenéru Jaroslavu Šilhavému, spoluhráčům i lidem z Fotbalové asociace.

Tedy tlustá čára?

Nemyslím si, že bylo třeba dělat tlustou čáru. Vím, že se stala špatná věc, která je i zkušeností pro svaz a trenéry národního týmu či budoucí hráče. A vím, že mi jednoznačně ublížila v kariéře. Kdyby se to nestalo, třeba by zůstal trenér Šilhavý, nebo by se neřešilo, jestli má Brabec jet na Euro 2024, nebo ne. Z mého pohledu jsem dal akorát šanci ostatním hráčům.

Manažeři West Hamu ten malér tehdy s Vladimírem Coufalem neřešili. Jak to bylo u vás v Arisu Soluň, kde jste hrál?

V klubu byli zaskočení. Po návratu mi dali vědět, že z toho nemají radost, protože je to špatná vizitka hráče i klubu. Když zjistili, jak moc toho lituju, tak se zajímali o to, jestli jsem v pohodě a mohu dál hrát. Podle mě to odhalilo to, co se zatím ve fotbale příliš neřeší, tedy mentální stránku.

Byl jste mentálně v pohodě?

Byl. Neřešil jsem to vzhledem k sobě, protože jsem věděl, co jsem provedl. Došlo mi, jak špatně jsem se zachoval ke spoluhráčům v reprezentaci a že jsem nejvíc ublížil rodině, přátelům a lidem, kteří ve mně věřili.

Coufal a Kuchta, kteří byli v Belmondu s vámi, jeli na šampionát do Německa, zatímco vy nikoliv. Napadlo vás, že jste obětní beránek?

Ne, vůbec. Poté, co jsem nebyl na březnových zápasech, jsem si to vyhodnotil tak, že jsem dal příležitost jiným hráčům a trenér Hašek, který pana Šilhavého vystřídal, se pro ně rozhodl. Oni té šance využili. Nebyl jsem zapšklý. Prostě takový byl vývoj a jsem i rád, že hrají a daří se jim. Někteří dostali zajímavé nabídky, přestoupili do zahraničí. A budu-li zcela upřímný, já bych tehdy v mém věku nikomu nic nevydělal, kdežto oni přinesli českým klubům dost peněz. Fotbal je prostě byznys. Chápal jsem to tak, že končí jedna éra poté, co jsem na reprezentaci jezdil dlouhou dobu. Doba se mění, a když se podíváme na průměrné staří týmů v Lize mistrů, v evropských ligách, tak člověk věk nezastaví.

Jako že jste starý? Je vám třiatřicet.

Starý se necítím. Nikdy jsem reprezentaci neukončil a nikdy by nikdo ode mne neslyšel, že bych na reprezentaci nejel. Naopak. A nejen proto, že tam mám spolu kamarádů, spoluhráčů, ale i masérů či fyzioterapeutů, se kterým bych se rád viděl. Byl jsem připravený pro Ivana Haška, kdyby zavolal, což se bohužel nestalo, a jsem připravený pro kteréhokoliv trenéra. Ale v první řadě musím podávat odpovídající výkony v klubu.

Jaké vlastně byly před dvěma roky vztahy mezi hráči uvnitř národního týmu? Napjaté? Na skupiny?

Skupinky byly a vždy budou. Asi neexistuje tým, kde budou kamarádit všichni se všemi a budou všichni zcela jednotní. Na druhé straně bylo na reprezentaci krásné, že jsme se sešli a makali jeden za druhého bez ohledu na klubovou příslušnost. Měli jsme skvělou partu, díky které přišly i některé výborné výsledky. Proto jsem zvědavý, jak to klukům půjde dál.

Měl byste zájem se vrátit do týmu?

Zájem o reprezentaci jsem nikdy neztratil.

Nebál byste se návratu?

Neměl bych z toho strach a ani mě to nijak nestresuje. Ale upřímně si myslím, že je to spíš sci-fi. Jsem realista a myslím, že mi už nyní nikdo nezavolá. Celou kariéru jsem nastavený tak, že mojí jedinou povinností je být vždy připravený nastoupit, ať pro klub, nebo reprezentaci.

Ale přesto, doufáte, že se vám ozve nový reprezentační trenér Miroslav Koubek? Nebo cítíte, že je na vaši pozici přetlak?

Jako vždy se budu snažit podávat co nejlepší výkony, abych trenéra Koubka a jeho asistenty zaujal. Ale jestli mě budou do týmu chtít, už není úplně na mně. Ano, myslím, že na mé pozici mají hráčů dost. Ale vždy se může stát cokoli, bez toho, že bych něco špatného přivolával. Proto makám dál a budu připravený. Kdyby náhodou.

Jste s bývalými spoluhráči v kontaktu?

S některými. Ale fandím všem, i těm, kteří mě nahradili. Skutečně nechovám žádnou zášť. Chci, aby se reprezentaci dařilo. A vadí mi, jaká se strhla lavina negace proti reprezentaci. Beru si to i osobně, protože se pořád cítím jako jeden z nich.

V čem vidíte plusy českého fotbalu?

U nás to bylo vždy postavené na partě, což považuju za základ vzájemného fungování. Nejsme národ, který vychovává hráče typu Messi. Bohužel. Taková je realita. Právě proto musíme držet při sobě a vytvořit skutečný tým. Nepočítám do toho jen hráče, ale i vedení svazu a samozřejmě realizační tým.

Proč se řeší u fotbalu životospráva více než u hokeje? Když si fotbalista Mick van Buren chtěl dát na oslavu vítězství pivo, biatlonista Michal Krčmář ho kritizoval. U hokejistů bývá pivo akceptované.

I my fotbalisti si dáme pivo po zápase. Vítězném. Ale cítím, že společnost je proti fotbalistům nastavená jinak než k hokejistům. Snad že lidé mají hokejisty za větší tvrďáky, fotbalisty naopak za „modelky“. Samozřejmě je to i o úspěchu. Hokejisté vyhráli v roce 2024 v Praze mistrovství světa a to si pak mohou popíjet, jak chtějí, a hlavně všichni by chtěli popíjet s nimi. Oslavy jsou jednoznačně velkou motivací k úspěchu. Proto i my fotbalisté bychom chtěli jednou něco vyhrát a slavit s celým českým národem.

Jak to máte se životosprávou, označil byste se za vzor? Nebo naopak přiznáte, že na ni moc nedbáte?

Nepřiznám, že o ni moc nedbám, a ani se nenazvu vzorem. To by nebylo správné. Rád bych jednou slyšel, že mě někdo nazval vzorem. (smích)

Co to znamená?

Lidé, kteří mě znají, tak vědí. Tedy hlavně v kabině a na hřišti. Snažím se jít příkladem, ale mám takovou genetiku těla, že si musím dávat pozor na to, co jím, a musím se hlídat.

Baví vás to?

Baví mě být štíhlý. Takže radši trpím a něco si odepřu, než abych nebyl štíhlý.

Neotravuje vás to neustále převažování, hlídání?

Pro mě je to vlastně motivace držet se fit a možná mi to i prodlouží kariéru. Jsou dny, kdy chci a baví mě to se hlídat. Ale jsou i dny, kdy se mi tolik hlídat nechce, a proto je tu ta kontrola, která mě donutí. Také se mi nechce každý den do posilovny. Ale není umění do ní jít, když se chce. Naopak je umění zabrat a donutit se, i když se zrovna nechce.

Takže jste se od mírného lajdáka posunul ke skutečnému profesionálovi a výživovému poradci?

Já nikdy nebyl lajdák, stravu jsem si musel hlídat celou kariéru. Sladké mám rád, ale vím, že ho nesmím sníst moc. Fotbal jsem odmala miloval, ale nikdy jsem nebyl výrazný fotbalový talent a ani nemám technické dovednosti jako třeba Patrik Schick nebo moji spoluhráči z ročníku 1992 (Kadeřábek, Krejčí starší, Skalák, Polom, Jánoš). Proto jsem to vždy musel vyvažovat a dotahovat tím, že jsem makal, dělal vše naplno a hodně chodil do posilovny, abych se jim mohl vyrovnat a mohl uplatnit své přednosti.

Jaké bývaly vaše prohřešky?

Když jsme byli mladí, tak jsme vyváděli spoustu klukovin a samozřejmě jsme se několikrát opili. Podle mě to patří k životu. Jak jsem putoval fotbalovou Evropou, tak vím, že to patří k českému životu. Ano, užil jsem si spoustu hezkých večerů s přáteli. Ale je potřeba vědět, kdy je to možné a v jaké míře.

Hrál jste v Belgii, Turecku, Řecku a nyní v Portugalsku. Dokážete se adaptovat na jakoukoli zemi, jakýkoli jazyk?

Na jazyky až tak talentovaný nejsem, ale velmi mě baví objevovat. Považuju za důležité poznávat jiné země, jiné kultury. Anglicky jsem mluvil, díky kariéře jsem se i zlepšoval. No a řecky jsem se naučil díky tomu, jak se nám tam líbilo a jaký vztah jsme si k zemi vybudovali.

Kolika jazyky vlastně mluvíte?

Anglicky, řecky a kvůli současnému působení v Rio Ave pronikám do portugalštiny, abych rozuměl dětem, až přijdou ze školy.

Kde jste se cítil fotbalově nejlépe?

Určitě ve Spartě, když jsme získali titul a dařilo se nám i v Evropské lize. Vedlo se mi i v Belgii, když jsme hráli evropské poháry. A neopomenu ani Řecko. Byl jsem už v jiné fázi kariéry, kdy jsem si fotbal víc užíval.

A kde po životní stránce?

Řecko je jednička. Ale jde to ruku v ruce i s věkem. Člověk může hrát ve dvaceti letech v Itálii, ale ještě nemá vztah k olivám, k vínu a k životu jako takovému. Ale pokud zažije Itálii ve třiceti, kdy už naopak má jiný vztah k životu a třeba i gastronomii, jde o úplně jiný prožitek. Nám prostě Řecko sedlo jak místem, protože Soluň je krásné město blízko moře, tak i věkem.

Souhlasí, že jste koupil nebo kupujete v Řecku dům a že tam zůstanete po kariéře?

Stavíme, dokonce už pár let. Ale je to šílené, hlavně vše dokončit. Tak to snad jednou dotáhneme. Líbilo se tam mně, manželce i našim třem dětem. Teplo je tam od března do listopadu, vše umocnilo i to, že děti byly velmi spokojené ve školách, do kterých se těšily. Navíc tamní jednoduchost života nás přesvědčila, že může být správné rozhodnutí po definitivním konci pro návrat do Řecka. Jestli se to tak skutečně stane, uvidíme, protože člověk neví, jestli nedojde ke změně ze dne na den. Teď jsme však nastavení tak, že další život spojujeme s Řeckem.

Kdy se chcete zabydlet?

Věříme, že během jara všechno dotáhneme do konce, abychom už mohli letní dovolenou strávit ve svém nedaleko Soluně, ale ne přímo u moře kvůli soli, vlhkosti a větru. Samozřejmě bude záležet na mé další kariéře, protože v Rio Ave mám smlouvu do června 2027.

Proč jste tedy v létě 2025 přestoupil z Řecka do Portugalska?

Kvůli nastalé situaci. Loni v létě se spekulovalo o mém odchodu z Arisu, manažeři klubu uvažovali, že mě prodají, k tomu přivedli dva stopery. Jenže zamýšlený obchod nedopadl, a když mi na konci přestupového období volali z Rio Ave, začal jsem to řešit. Vše ovlivnilo to, že Rio Ave vede řecký trenér, který mě dobře znal. Volal jsem si s pár řeckými hráči, kteří zde už působili, a i lidé z vedení klubu mi vysvětlili vizi. A když vás někde doopravdy chtějí, je správné to zkusit. V tom byla skvělá moje rodina, která tomu byla otevřená. Přestože se nám v Řecku tak líbilo, tak mi umožnili, aby moje kariéra ještě pokračovala.

Dá se říct podle vaše zdravotního stavu, na jak dlouho ji ještě plánujete?

Neplánuju, protože na konci kariér se mnohdy stávají věci, které ani nejde předvídat. Ale stále se držím toho, že chci být připravený. Uvidíme, jestli se mnou budou chtít prodloužit smlouvu tady, nebo podepíšu novou jinde. Nebo mi spíš řeknou, abych se už na to „vyprdnul“. Pokud by se tak stalo, raději poslechnu a nebudu nic tlačit na sílu. Bude záležet, jak se budu cítit zdravotně, fyzicky, ale i mentálně, abych měl fotbalu co dát. Nejsem šílenec, abych se cpal do toho, že musím ještě hrát. Když ucítím, že už tomu tak není, odejdu.

Zvažujete, že byste kariéru uzavřel v Česku, nebo vás některé příklady z minulosti odrazují?

Jednoznačně tam cítím varování. Přiznám, že jsem Vláďovi Daridovi, se kterým jsem hrál v Soluni, rozmlouval odchod do Česka. Ale jemu se v Hradci exkluzivně daří, což mě těší. Uvidím, co přijde. Ještě může přijít nabídka, která mi bude dávat smysl. Ať by to byl návrat do Arisu, nebo angažmá jinde. Nepotřebuju, aby mi tleskali, o to nestojím. Rád bych vyhrál co nejvíce utkání, uhrál nějakou trofej, postoupil do evropských pohárů.

Co kdyby přišla nabídka z českého druholigového klubu s vizí a miliardářem za zády?

Tou cestou už bych nešel hlavně z rodinných důvodů.

Čemu byste se chtěl věnovat po fotbale?

Mám spoustu variant, které bych mohl dělat. Zatím je mám v hlavě, některé si připravuju a čekám na vhodný okamžik po skončení kariéry.

Nastíníte?

Ještě ne. Zatím se jimi až tolik nezabývám, protože se chci ještě věnovat fotbalu. A až skončím, tak nastane ten další krok, ať už to bude trenéřina, skauting nebo práce agenta. Nebo zcela jiné odvětví. Současná doba nabízí tolik možností a edukace, že je třeba se na to připravit. Stejně jako se připravuju na každý víkendový zápas. O to lépe a víc se pak budu připravovat na další fázi života.

Kde se vidíte za deset let?

Úplně neřeším kde, ale ideální by bylo být zdravý a spokojený s rodinou a přáteli klidně i u toho „zakázaného“ piva a dobrého jídla.