Článek
V lednu 2021, ve věku 51 let, mi diagnostikovali kolorektální rakovinu. Bylo to samozřejmě mimořádně stresující období pro mě i mou rodinu. Ale i když mi hlavou běhaly ty nejtemnější a nejbezútěšnější myšlenky, byl jsem velmi rád, že tuhle noční můru prožívám jako pacient v České republice, a ne ve svém rodném Irsku.
Rozhodující bylo, že moje rakovina byla „jen“ ve třetím stadiu, což znamenalo, že ještě nemetastázovala jinam. Čas byl pochopitelně zásadní faktor - mohl doslova znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
Moje počáteční léčba – pět týdnů ozařování ke zmenšení nádoru před operací, spojené s chemoterapií – začala pouhých 11 pracovních dnů po prvním zjištění nemoci.
Uvědomuju si, že mám štěstí, že žiju v Praze, kde mám kontakty, a ne třeba v menším českém městě. Přesto ale nevěřím, že by moje léčba začala v Irsku tak rychle.
V řadě ohledů je Irsko mnohem bohatší než Česko. Irský zdravotnický systém však navzdory ekonomickému růstu trpí chronickým nedostatkem peněz. To velmi často znamená, že čekací doby jsou delší, než by měly být. V loňském roce bylo oznámeno, že jen méně než dvě třetiny pacientů v běžných irských nemocnicích dostaly první termín na radioterapii do 15 pracovních dnů od diagnózy, což je oficiální vládní cíl.
Předpokládám, že mnozí ředitelé českých nemocnic by také rádi požadovali zvýšení investic, a řada zdravotnických zařízení by podle mých zkušeností určitě potřebovala alespoň nově vymalovat, ne-li podstatnější vylepšení.
Ale z toho, co moje vyděšené oči mohly postřehnout, působilo vybavení jedné známé pražské nemocnice, kde jsem se léčil, vždy uklidňujícím dojmem. A vypadalo ultramoderně.
Můj onkolog i chirurg byli navíc vynikající. A ten druhý – který mi během téměř šestihodinové operace odstranil nádor – zůstane navždy mým hrdinou.
Velké znalosti, malá empatie
Tehdy před pěti lety, vzhledem k až panickému strachu z bolesti a strachu z utrpení končícího smrtí, mi genetické testy nepřipadaly jako nějaká priorita. A přesto: i v tomto extrémně nervózním období na mě udělalo dojem, když mi můj lékař zavolal, aby mi sdělil, že moje nemoc není dědičná a že v budoucnu, až věda ještě pokročí, znovu prověří moji DNA v systému. Pokud by objevili něco, co by naznačovalo, že jsem náchylný k určitému typu onemocnění, kontaktují mě. Úžasné!
Než jsme se dozvěděli, že nejde o dědičnou poruchu, moje o dva roky mladší sestra v Irsku požádala svého praktického lékaře, aby ji poslal na kolonoskopii. Bylo jí řečeno, že bude muset čekat celý rok. Nebo by musela zaplatit nejméně 1500 eur, aby si toto vyšetření nechala udělat soukromě. (Bezplatné vyšetření tlustého střeva je v Irsku od 58 let, v Česku můžete podstoupit kolonoskopii bezplatně od 50 let. Kdybych sám využil této možnosti, můj nádor mohl být objeven v ranějším, méně nebezpečném stadiu).
Moje měsíce intenzivní léčby a poté pomalého zotavování přišly v době pandemie covidu-19. To mi umožnilo pracovat z domova, jak jen to šlo, a neříkat o mém zdravotním stavu mnoha lidem.
I tak jsem slyšel několik příběhů od jiných cizinců, kteří tehdy s vděčností přijali skvělou a v podstatě bezplatnou léčbu vážných onemocnění v Česku. Upřímně řečeno, v této zemi sotva potkáte expata, který by o českém zdravotním systému řekl něco špatného.
A přesto: Jeden anglický známý, který také žije v Česku několik desítek let a byl mu diagnostikovaný stejný typ rakoviny, se rozhodl léčit v Londýně, navzdory velkým a ne zrovna levným obtížím spojeným s pravidelnými lety do Prahy a zpět.
Jeho zdůvodnění bylo, že v Česku by sice dostal vysoce kvalitní lékařskou péči, ale nedostalo by se mu takové úrovně komunikace s pacientem, vřelosti a respektu ze strany lékařů, jaké by mohl očekávat v Británii.
Moje vlastní zkušenost skutečně taková byla. Někteří zdravotníci v Česku prostě neprojevují přístup k pacientům, jaký by se dal očekávat v západní zemi. Ano, mají velké odborné znalosti; ale empatie je jiná věc.
Jeden konkrétní lékař, který se podílel na mém případu v počáteční fázi, mi na moje slova, že nechci umřít, proceděná skrz slzy, odpověděl doslova: „No, všichni musíme na něco umřít.“ Díky za to, doktore.
Ještě horší byly potíže, které měla moje česká manželka (obrovská opora během celého procesu) se získáním informací o mém zdravotním stavu po operaci, která skončila později během dne. Zacházení, které se jí dostalo od recepční, bylo přinejmenším necitlivé, a vzhledem k jejímu pochopitelnému stresu v dané chvíli i docela brutální.
Ale víte co? Všechno mi to připadá dávno. Dneska mi dny ubíhají a fakt, že jsem měl rakovinu, mi moc na mysl nepřichází. A kdykoli mě něco donutí zastavit se a vzpomenout si na nejhorší období mého života (například jedna z pravidelných kontrol), prostě děkuju štěstěně - a českému zdravotnímu systému - za to, že jsem ještě naživu.
