Blázen, který až do smrti vyráběl led. Sáblíková a spol. mu mohou poděkovat

Jakmile při večerních zprávách o počasí ohlásili oblevu, sedával Jiří Schöppe u okna a z bytovky smířeně hleděl dolů, jak mu počasí rozpouští celoživotní dílo. Věděl, že přírodě neporučí.

Ledová dráha pro rychlobruslaře, jediná regulérní v republice, vznikala ve Svratce jedině díky jemu a přívětivé předpovědi.

„Šepák byl fanatik. Otrok své životní lásky,“ vypráví Pavel Haselberger, šéf bruslařského klubu ve Žďáru nad Sázavou. „Nebýt jeho, rychlobruslení u nás by dávno umřelo.“

Naštěstí neumřelo, pročež máme možnost sledovat olympioniky, kteří následují Schöppeho odkaz. Téměř všichni pocházejí z nesmlouvavé Vysočiny a pokud nepatří do nastupující generace teenagerů a dvacetiletých, pamatují ledový ovál ve Svratce.

I Martina Sáblíková vyrůstala na dráze, kterou mistr Schöppe s největší péčí připravoval.

„Když zavřu oči a vrátím se v čase, vidím dědu, jak dole vláčí těžkou zmrzlou hadici a hýčká si svůj led. Nejdřív jsem se na něj díval z okna a pak mu pomáhal. Jakmile mě usadil za volant traktoru, byl jsem štěstím bez sebe,“ vzpomíná Miroslav Vtípil.

Sám býval reprezentantem, než odešel za svou láskou do Nizozemska, kde se usadil a založil stavební firmu. Není úplně snadné ho sehnat, ale o dědečkovi vypráví s dojetím v hlase: „Už měl třikrát voperovaný bypass, špatně se mu dýchalo, ale stejně by nejradši byl dole na dráze. Seděl smutně u okna a koukal, jak mu láska zarůstá plevelem.“

Jiří Schöppe ještě viděl, jak Martina Sáblíková na olympijských hrách 2010 ve Vancouveru vyhrává dvě zlaté medaile, o pět měsíců později zemřel. Bylo mu sedmasedmdesát.

„S Jirkou zemřela i jeho dráha. Už se nenašel další blázen, který po něm to těžké a nevděčné řemeslo převzal. Hrozně smutný příběh, když si uvědomíte, že máme jednu z nejlepších rychlobruslařek moderních dějin, které kdysi (na jaře 2018) premiér Babiš slíbil, že nechá postavit halu,“ emotivně dodá kamarád Haselberger.

Zatímco Sáblíková se na letošní olympiádě (své šesté) loučí s kariérou a Andrej Babiš je znovu premiérem, projekt s halou pro rychlobruslení zůstává u ledu.

Dřív to ve Svratce vypadalo tak, že starý pan Schöppe pochodoval kolem buněk a červené boudy jako šlechtic a pečlivě pozoroval, jak při mrazech, které zasáhly Česko, svítí jeho nasvícený led. Kontroloval šířku, skluznost, kvalitu. Teď je ve Svratce smutno, byť se na olympiádě bojuje medaile.

Je to jeho neoddiskutovatelná zásluha, že české rychlobruslení několikrát přežilo klinickou smrt.

Ve dvaatřicátém se narodil v Brně, kde mu učarovala cyklistika. Šlapal rád a šlapal hodně. Prakticky až do posledních měsíců jste ho mohli ve Svratce a okolí potkat na bicyklu (v nejlepších letech byl dokonce v širším výběru pro Závod míru).

Poznali byste ho podle houževnatého výrazu a zvláštně vypracovaných lýtek, které vypadaly jako pomeranče. „Ale brusle jsem miloval ještě víc. To byla láska na první pohled,“ přesvědčoval kamarády.

Reportérům z Radia Proglas, kteří ho navštívili v únoru 2010, vyprávěl, jak se k rychlobruslení dostal. Chtěl závodit na ledě, chtěl jezdit dlouhé štreky, ale rybníky mu nestačily a na hokejových kanadách ho bolely nohy: „Jednoho dne přijeli Pražáci a přivezli pořádné nářadí. Jeden kluk onemocněl, tak jsem si dlouhé nože půjčil.“

Na první zkoušku si vzal tátovy podvlíkačky a upnutý lyžařský svetr, teprve pak zjistil, že existuje něco jako kombinéza.

Jakmile vyfasoval první brusle, hodil si je na rameno a když čekal na tramvaj, netrpělivě sledoval, kdo si jich všimne: „Pochodoval jsem tam a zpátky a myslel si, že prasknu pýchou.“

Během vojny v Praze, když namrzlo, nejprve kroužil na strahovském spartakiádním stadionu, pak ho přeřadili do Svratky, což byla výhra pro budoucí generace rychlobruslařů: „Domů do Brna už jsem se nevrátil. Dostal jsem místo ve fabrice, začal závodit, oženil se a už to bylo.“

Nikde v Česku nebyl ovál, který by nabízel regulérní rozměry, čili 400 metrů. Až v městečku Svratka, jež díky podnebí zaručovalo celkem stabilní zimu, nejprve vznikla dráha na škvárové dráze, která obepínala fotbalové hřiště. To mluvíme o roce 1954. Jak se píše v kronikách: „Brigádnicky zrealizováno členy oddílu a obyvateli Svratky, kteří přemístili 5100 m³ zeminy, zpracovali 580 m³ kamene, 12 vagónů písku a 28 vagonů škváry.“

Drahně let později, už po revoluci, vznikl hned vedle, na místě původní skládky, travnatý okruh. Jiří Schöppe na jaře zaséval trávu, v létě sekal a od listopadu čekal na mráz a sníh.

„Hoši, ve zprávách říkali, že se dají očekávat mrazy. Jdeme do toho. Ve tři ráno sraz,“ posílal depeši kamarádům, kteří mu pomáhali.

„Šepák byl strašný nezmar,“ usměje se Pavel Haselberger. Budík mu zvonil ve dvě, čaj do termosky, rozmrazit auto a tradá patnáct minut ze Žďáru. Tam už čekal Schöppe ve zmijovce, čerpadlo ve studené řece, cisterna, modrý traktor zetor, hasičské hadice. „Měl jsem rád to ticho, když se rodil led,“ líčil Schöppe později.

Jakmile nachumelilo, nejdřív se musel sníh pluhem uválcovat, to se ví samo sebou. Pak z řeky načerpat vodu do cisterny. Jenže když byla kosa, třeba minus patnáct, muselo se honem, aby voda nezamrzla v trubkách.

„Pořád vidím dědu, jak spěchá s hadicí přes rameno. Všude má ledové krystalky a od pusy mu jde světlý kouř. Nebyl čas se flákat,“ vybaví si Vtípil dědečka při práci.

Všechno fungovalo jako rolba. Za cisternou byla navařená trubka a za ní vlála osmimetrová hadice naplněná maličkými ocelovými broky, které se používají na čištění oceli. Jak byla hadice těžká a do oblouku, zaháknutá za rampu, neměnila tvar. Zatímco z rampy crčela voda ze čtyřiceti dírek, hadice všechno okamžitě hladila. Tím pádem za ostrého svitu lamp vznikalo Schöppeho mistrovské dílo, neboli přírodní rychlobruslařská dráha ve Svratce. Jen na ní se daly pořádat oficiální závody, domácí šampionáty a případně měřit a překonávat rekordy.

„Šepák byl mazák, protože těžká hadice hladila kopečky, které se tvořily z vody, a zároveň zarovnávala ďolíky. A druhý den znovu. A pak zase. Dokud vrstva ledu neměla aspoň dvacet centimetrů. On tomu oválu obětoval většinu svého života,“ poví Haselberger.

Zatímco po světě vznikaly haly pro celoroční tréninky, Československo si muselo vystačit s dráhou, která byla na dobré slovo.

Kolikrát se stalo, že v noci byl led dokonalý, bez jediné rýhy, připravený na závody, jenže jakmile dorazila obleva, ráno se sportovci cákali ve vodě.

Zažili to všichni rychlobruslaři v republice. Sám Schöppe, který byl svého času elitním závodníkem, taky Petr Novák, vyhlášený trenér Martiny Sáblíkové. Pochopitelně i Sáblíková sama. Nebo Jiří Kyncl, který závodil v Calgary 1988, čímž po téměř čtvrtstoletí ukončil čekání na tuzemského rychlobruslaře na olympijských hrách.

O Vtípilovi se nemusíme bavit: „V pěti mě děda postavil na brusle a dal mi židli, abych se jí přidržoval a neupadl. Kotníky slabé, vyviklané. Vůbec jsem nevěděl, jak se pohybovat.“ Ale do Světového poháru to dotáhl.

Nebýt nezmara z Vysočiny (mimochodem, trenér Novák byl bratrem Schöppeho manželky), nejspíš bychom se o žádném Novákovi, Sáblíkové, Zdráhalové nebo Jílkovi nebavili.

A byl to právě Schöppe, kdo vedl kroniku československého rychlobruslení. Počínaje prvními závody na zamrzlé Vltavě, konče dvěma olympijskými zlaty z Vancouveru 2010.

Na psacím stroji ťukal nové rekordy i události, prakticky celý svůj dospělý život ve Svratce si poctivě zapisoval údaje o počasí. Na milimetrový bílý papír se zelenými okraji si každou zimu kreslil graf teplot. Rok, měsíc, den a údaj o tom, kolik právě bylo stupňů.

Jak na průhledném papíře pořád přepisoval, zjišťoval, kdy je pravděpodobnost nejvhodnějšího počasí pro vytváření ledu. Nebo jinak řečeno: v jakém období měl Schöppe nejhustší grafy, tam se většinou ve Svratce konaly závody.

Vždyť už to přece víte: Co řekl Šepák, to bylo v rychlobruslení svaté. „Děda měl obrovské srdce,“ řekne Vtípil. Bohužel podle doktorů to srdce bylo příliš velké a taky nemocné. Kvůli tomu Schöppe zemřel.