Komentář: Coubertin, výkony a hlavně peníze. Má olympiáda ještě smysl?

A jaké to na těch olympiádách je? Takovou otázku jsem dostával často, neboť tyto sportovní svátky - ať letní, nebo zimní - mají kolem sebe auru mimořádnosti. Odpovídal jsem ale velmi přízemně.

„Jestli chceš na olympiádu, zařiď si Visa kartu.“

To je totiž první, co mě napadalo. Ano, hned za tím vyskakovaly vzpomínky na emoce zlaté Evy Samkové v Soči. Na krásu pláží Rio de Janeira, pokud jste se tedy v přemrzlém olympijském autobusu po ránu donutili otevřít oči. Na dotek něčeho jedinečného, když Ester Ledecká na svahu v jihokorejském Čongsonu šokovala svět.

Jenže jedinečného se dotknete zřídka, za odměnu, v životě i na olympiádě. K fádnímu olympijskému dni patří daleko víc nutnost koupit si svačinu, kávu, večeři. Jen s jedinou kartou.

Tento rozměr byznysu, kdy Mezinárodní olympijský výbor (MOV) uděluje exkluzivní partnerství, má jasný důvod. Výbor chce stále vyšší příspěvky od sponzorů, tak musí nabízet mimořádné zacházení.

Stejnou exkluzivitu má třeba Coca Cola, také dlouholetý partner olympijských her. Smlouva s touto firmou už trvá téměř sto let. Zatímco Colu si můžete na olympiádě odpustit, platit zpravidla musíte, proto si té exkluzivity u karet všimnete ještě spíš. A uvědomíte si, jak významná je u téhle akce i její komerční část.

Vítejte na olympiádě. Na nejrozporuplnějším sportovně-byznysovém zážitku dneška.

Šéf českých olympioniků Jiří Kejval to v rozhovoru pro Seznam Zprávy vystihl přesně, když se pustil do srovnání letošních největších sportovních mega akcí, tedy Zimní olympiády Milano Cortina a fotbalového mistrovství světa: „Úkolem FIFA je popularizovat fotbal všude na světě a pořádat vrcholné soutěže - a tečka. My máme Olympijskou chartu, fundamentální principy.“

Nemyslel to povýšeně, nýbrž fakticky. Fotbal je překrásná hra, dres Ronalda, Messiho, Yamala či Mbappého poslouží jako univerzální znak v Paříži, Marrakéši i na odlehlém indonéském ostrově. Zároveň je hrou miliard natolik, že nikoho nepřekvapí, když se světové šampionáty dávno proměnily v hodokvas. Patří to k nim.

U olympiády je - v tom má Kejval pravdu - jejím nejsilnějším rozměrem ten symbolický. Pokud chcete fandit sportovkyním a sportovcům, kteří připomínají geniální artisty, můžete se vydat na Tour de France, na maratony, ale klidně i na házenou nebo na sportovní lezení (zdravíme Adama Ondru a jemu podobné, kteří popírají obvyklé možnosti lidského těla).

Olympiáda je jiná, tedy měla by být.

Že Rusko zahájilo invaze na Ukrajinu v letech 2014 i 2022 těsně po konci olympiád, přidává jeho počínání další odpudivý rozměr, vždyť už v antice se při olympiádách slušelo schovat meč.

Anebo Kejvalem zmíněný termín kalokaghatia, soulad těla a duše, ústřední pojem olympijského étosu, další odkaz na antickou éru, tím pádem na tisícileté myšlenkové dědictví. Či sousloví „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ - citát barona Coubertina s přechodem sportu do obřího byznysu zestárl natolik, že by na fotbalovém šampionátu působil až směšně. Na olympiádě nemůže být k smíchu, popřelo by to její smysl.

I soudobí olympionici chtějí vyhrát, ale Coubertinova myšlenka s nimi pořád je. Musí být, jinak olympiáda přestane být olympiádou.

Bez toho zbudou „jen“ velké sportovní zážitky, ale ty načerpáte i jinde, a přidají se ucpané cesty a komerční partnerství.

A tím otázky jen začínají. Jakkoli se poslední letní hry v Paříži povedly, pořadatelství je dlouhodobě obtížně řešitelný rébus. Máme za sebou Putinovu/Potěmkinovu olympijskou vesničku v Soči. Nepřístojné utrácení v Riu, kde mi mládenci v největší místní favele Rocinha takřka se skřípajícími čelistmi popisovali, na co jiného by olympijské peníze šlo použít. Příkladů je mnohem víc.

Standardem je i překračování rozpočtu, otázkou není zda, jen kolikrát. Byť se právě tady hodí mírná obrana olympijského hnutí, protože podobné megaprojekty překračují rozpočty prakticky z definice (zdravíme na ředitelství silnic či železnic a do dalších státních úřadů).

Zimní olympiády pak musí reagovat na další fakt, že teploty rostou a sněhu je méně. I zde se sluší do doslova žhavé debaty pár vsuvek, třeba že možnosti technického sněhu jsou nesrovnatelné s minulostí a bylo až úsměvné, když letos v Novém Městě na Moravě pořadatelé biatlonového Světové poháru vyprávěli, jak jim sníh napadaný shůry komplikuje život, neboť by jim stačil mráz.

Ovšem to je detail, ostatně ani mráz už není, co býval. Zimní olympiády to značně komplikuje.

Nevíme tedy, kde přesně zimní hry pořádat. Nevíme, kolik to bude stát, kromě toho, že to bude hodně.

Má to celé ještě smysl?

Má.

Jeden z nejpozoruhodnějších myslitelů dneška Yuval Noah Harari ve své poslední knize Nexus připomíná, proč se dvounohé opice dostaly až k vývoji umělé inteligence. Vidí za tím - nejen, ale z velké části - sílu příběhů. To, čemu říká intersubjektivní realita: cosi, co neexistovalo, než se lidé shodli na tom, že to existuje, a prožívají to společně.

Může to být bůh. Peníze. Lidská práva. Nebo olympijský étos.

Jinými slovy, i olympiáda je umělý konstrukt, nikoli fyzikální zákon. Pokud bychom olympijské hry zrušili, pořád budeme žít na stejné planetě. Ale byla by to škoda.

Kvůli tomu, co umělé není. Kvůli pohybu. Kvůli sportu.

V rozkolísaných časech, jimž se Harari ve zmíněné knize věnuje a není to optimistické čtení, existuje jen málo jevů a fenoménů, které mají i přes dílčí výtky výrazně pozitivní potenciál.

Sport je jedním z nich. Bez debat, jakkoli i pravidla fotbalu či hokeje jsou také pouze konstruktem. Že u nich musíte lépe dýchat a namáhat svaly a často také mysl, je naopak tak reálné, jak jen to je možné.

Debatu lze vést o tom, zda sport vrcholový, či amatérský, od jisté míry víc tělo neničí, než mu prospívá. Vzory jsou nicméně potřeba. Malá firma povětšinou vzhlíží k větší, a když si někdo v garáži otevře notebook, často proto, že by chtěl být jako Steve Jobs. Když se někdo - většinou malý někdo - rozhodne začít běhat, bruslit nebo míchat pukem s hokejkou, tak často proto, že chce být jako Usain Bolt, Martina Sáblíková nebo David Pastrňák.

Sport je obzvlášť v éře sociálních sítí nezastupitelný. Propichuje sociální bubliny. Při správném vedení učí pokoře, týmovosti - ne vždy, ale tento potenciál jednoznačně má. A ukazuje realitu.

„Když děti na tréninku uvidí, že někdo běží a zakopne, že pořádně netrefí míč, tak najednou pochopí, že jejich nedokonalost žádnou nedokonalostí není, že tohle je život, že to v něm takhle funguje,“ přidal Jiří Kejval příklad toho, proč Český olympijský výbor burcuje společnost, aby se víc než na nejnovější zbytečné video na Instagramu dívala na vadnoucí kondici mládeže.

Ve sportu fungují příčina a následek. Makejte, trénujte, zlepšujte se - bez toho nevyhrajete. Možná tedy nevyhrajete ani tak, ale i to je cenná lekce, život není sled výher, nýbrž křížovka o milionu proměnných, garance neexistují. Podstatné je vědět, že jsme udělali maximum, případně zkusit maximum ještě o něco posunout.

A taky pochopit, že prohrát není nic potupného. Tedy pokud neprohrajete - sportovně, byznysově, argumentačně - s někým jen proto, že jste odflákli svoje domácí úkoly, to je další velká lekce sportu.

I nadcházející zimní olympiáda uprostřed všeho mumraje a utracených peněz nabídne poučné chvíle. Má v sobě starosvětskost setkávání studentů s profesionály, jako když hrají své zápasy čeští curleři Julie Zelingrová a Vít Chabičovský. Nabídne srozumitelné příběhy o tom, co se stane, když se vůle a odhodlání potkají s možnostmi moderní vědy, proto česká skeletonistka Anna Fernstädtová zabojuje o medaili i s cukrovkou.

Pro to všechno by byla škoda olympiády škrtat.