I s těžkou cukrovkou můžete bojovat o medaile. Čeští lékaři dávají příklad

Chcete mít víc medailí než ostatní? Tady je základní podmínka. „Výsledkem norské studie, která se zabývala skupinou běžců na lyžích, je to, že ti nejúspěšnější sportovci jsou zároveň ti nejméně nemocní,“ říká Jiří Neumann, jedna z nejznámějších postav tuzemské sportovní medicíny.

Dva a půl týdne před startem zimní olympiády je tu jasný příklad. Nejlepší česká skeletonistka Anna Fernstädtová se bude ucházet o medaile i s cukrovkou prvního typu. V nepříliš vzdálené minulosti by byla příprava diabetičky-vrcholové sportovkyně na hraně (ne)možného, ale věda posouvá sport vpřed.

I proto se Neumann, od roku 2016 šéflékař Českého olympijského výboru (ČOV), pouští do další velké mise: rodí se Klinika pohybové a sportovní medicíny, kterou Neumann povede a financovat ji bude zdravotnický holding AKESO, akademický dohled pak přináší Fakulta tělesné výchovy a sportu.

„Oslovili mě a ta vize se mi moc líbí. My na Českém olympijském výboru zvládáme zabezpečit 450 až 500 olympioniků, to je jen špička pyramidy. Zajímá nás masa, proto jsem rád, že vzniká nová klinika, že budeme moci dopřát adekvátní péči i běžně sportující populaci, dětem. A z mládeže se, doufám, pak budou rekrutovat další olympionici. Uchvacuje mě i propojení s akademickou sférou,“ říká Neumann.

Ten čirou náhodou vedl rozhovor pro Seznam Zprávy právě ve dnech, kdy Český olympijský výbor s Národní sportovní agenturou řešil pokračování vlastních vědeckých projektů.

Jak vypadá věda v českém sportu?

Český olympijský výbor byl druhým rokem navrhovatelem a příjemcem HPP, High Performance Program (Program vysokého výkonu), kdy prostřednictvím Národní sportovní agentury získáváme určité finanční prostředky, které spějí do vědy a výzkumu ve sportu - s následnou aplikací. Programů bylo celkem čtrnáct, já jsem součástí jednoho z nich. Teď čekáme, zda bude potvrzeno pokračování. Doufám, že ano. Stejně jako jsem rád, že vzniká nová klinika ve spolupráci s FTVS nebo nové Ministerstvo sportu, zdraví a prevence.

Bez toho se vrcholový sport v globální konkurenci neobejde?

Když se všechny takové věci propojí, budou mít velký vliv na výkony sportovců. Pochopitelně chceme, aby se vozilo víc medailí, abychom měli na špičkových akcích víc účastníků. Ale my pak výsledky můžeme aplikovat směrem dolů, to znamená pro děti, pro rekreační sport, pro paralympiky. To je hlavní.

Co jste řešil vy?

Ono už to není žádné lékařské tajemství: naše nejlepší skeletonistka Anna Fernstädtová má diabetes melitus prvního typu, je na inzulinu. Inzulin je na antidopingovém seznamu, všichni sportovci musí mít udělenou terapeutickou výjimku.

A vše se zjistilo těsně před minulou olympiádou v Pekingu.

Byl jsem součástí logistiky okolo, kdy jsme díky profesoru Liboru Vítkovi kontaktovali nynějšího spoluřešitele v tomto projektu, pana profesora Martina Haluzíka z IKEM.

Jednu z největších tuzemských kapacit v oblasti diabetologie.

Nejen že naši skeletonistku dali perfektně do kupy a zadministrovala se terapeutická výjimka, hlavně jsme o čtyři roky dále. Víme, že takových diabetiků je u nás zhruba 55 až 60, a to si umíme sáhnout jen na data národní reprezentace u Českého antidopingového výboru. Pak je tu ještě (Mezinárodní antidopingová agentura) WADA, u ní sportovci musí podávat terapeutickou výjimku přes jednotlivé svazy. Nemyslím si, že by u nás bylo vrcholových sportovců-diabetiků několikrát tolik, ale v řádu jednotek tam další budou. No, a už teď je jisté a jasné, že péče o diabetika na inzulinu, který je nesportovec, je rozhodně jiná než u vrcholového sportovce.

To je zjištění použitelné směrem k úsporám ve veřejném zdravotnictví. Cukrovka prvního typu je obrovská potíž.

Jistě, ale potřebujete na to mít čas a finanční prostředky. Dodneška vzpomínám na to, jak Anna dostala čidlo a my jsme měli na mobilním telefonu napárovánu její aktuální hladinu glykemie, kterou v IKEMu sledovali na dálku. Před čtyřmi lety jsem si připadal jako ve sci-fi, něco neskutečného. A teď jsme se posunuli. Profesor Haluzík či profesor Vítek jsou mimořádní odborníci, já jsem tam od toho, abych přetavil teorii v praxi. To znamená, abych konkrétně dostal výsledky společné práce na stadion, na dráhu, do haly.

Věříte u Anny Fernstädtové v happy end?

Anna dostala perfektní servis, sžila se s tím - a její výsledky vidíte sami. My si tajně přejeme, aby nadcházející zimní olympijské hry v jejím podání byly výsledkově co nejlepší. Pak bychom si i my mohli říct, že jsme se na úspěchu trošičku spolupodíleli, čímž vůbec nemluvím za sebe, ale za celý tým.

Šéflékařem ČOV jste již deset let. Co se za tu dobu zásadně změnilo?

Třeba právě to, na čem jsem se jako spoluřešitel podílel u Anny. Že si vrcholový sportovec píchal inzulin, to se asi dělo, ale aby existovaly podmínky, za kterých by mohl dosahovat lepších výsledků? Nyní sportovec, který má diabetes prvního typu a je na inzulinu, může nejen závodit. On se může zařadit mezi adepty na medaile z olympiády, mistrovství světa, mistrovství Evropy. To pro mě před několika lety bylo nikoli nepředstavitelné, ale těžko uchopitelné ano.

Máte další příklad?

Velké téma je hypoxie (nedostatek kyslíku pro správné fungování organismu), ohledně toho spolupracuje s českými olympioniky doktor Jiří Dostál.

Co bude dál?

Sám se nechám překvapit. Že jsem šéflékařem českého olympijského týmu, neznamená, že bych byl ten nejlepší. Vůbec ne. Já vím, kdo je nejlepší. Zmínili jsme profesora Haluzíka, profesora Vítka, Jirku Dostála pro hypoxii. Nechtěl bych do detailů rozebírat výsledky jejich práce, ale věřte mi, jsou velmi zajímavé, velmi povzbuzující. Na druhou stranu nemáme šanci něco vymyslet za rok, je to dlouhý proces. Proto jsem rád, že je tu podpora pro HPP programy, doufám, že bude i nadále. A že přijdou další symbiózy ve spolupráci s AKESO.

Medicína v rámci technologické revoluce hovoří o individualizaci pacienta. Ve vrcholovém sportu lze čekat totéž?

Určitě, s každým sportovcem se pracuje jinak. Už fyzioterapie může být problém: když má někdo vyhřezlou meziobratlovou ploténku, různí fyzioterapeuti používají různé školy s různými výsledky. Je potřeba to nějakým způsobem individualizovat.

A klíčem jsou data? To je v byznysu mantra.

Pro vědu a výzkum určitě potřebujeme mít data, statistiky, velké soubory. Tak, aby se to pak dalo zařadit do standardizovaných postupů.

Čekáte, že AI způsobí revoluci?

Samozřejmě vnímáme, že umělá inteligence je ve zdravotnictví velké téma. Dnes už existují nástroje, které umí odečíst radiodiagnostická vyšetření - CT, rezonance, kolonoskopie a podobně - lépe než člověk. Snažíme se držet s trendy.

Další oblíbené slovo dneška: Longevity, dlouhověkost. Propíše se i do sportu?

Vím o tom. Je to módní a také komerční záležitost. Nemyslím si, že by to mělo být stavěno na nějakých speciálních doplňcích potravy, i když se vše vyvíjí a samozřejmě se můžu do budoucna mýlit. Ale pro mě jsou klíčem pro dlouhověkost prevence a pohyb. A samozřejmě s tím souvisí i strava.

Jsou při všech změnách a možnostech dnešní sportovci zdravější?

Existuje norská studie, která na skupině běžců na lyžích jednoznačně dokládá, že ti nejúspěšnější sportovci jsou ve srovnání s méně úspěšnými nejméně nemocní. Zářný příklad je Roman Šebrle. Já jsem s ním strávil část jeho kariéry, samozřejmě, že i on měl bolístky, řešil jsem desítky jeho problémů. Ale kdyby byl příliš často v kategorii nemocných, určitě nepřiveze takové množství medailí.

Jsou za tím víc geny, nebo dřina a péče o tělo?

Říká se, že genetika tvoří zhruba 60 procent, ale tady bych já licitoval. Genetika a výběr vhodného somatotypu jsou důležité, ale systematickou prací a motivací člověk skutečně může dojít až na onen bájný Olymp. Nechávali jsme testovat sportovce podle toho, k jakému sportu daný člověk inklinuje, jsou to zajímavé věci. Jenže také jsem už v roce 2016 měl statistiku, podle níž by řada olympijských medailistů svůj sport v podstatě ani neměla dělat. Je dobře, že i genetika je součástí, není ovšem všespásná. Vše se musí aplikovat do praxe a ve vrcholovém sportu vstupuje do hry řada věcí: rodinné zázemí, psychomotivace, slovo začínají mít sportovní psychologové, hodně se mluví o mentálním koučinku. Připravit sportovce k top výkonu je polysystémová záležitost.

Mají dnešní sportovci vyšší výkonnost než jejich předchůdci?

A tím se vrátím k HPP programu, protože existuje skupina sportovců, kteří jsou na první i na druhý pohled zdraví. Trénují vrcholově, trénují hodně - ale výkonnost tomu neodpovídá. Narážím na diagnózu RED-S, takzvaný syndrom energetické nedostatečnosti ve sportu, což je diagnóza nová, není přímo zařazená do mezinárodní klasifikace nemocí. Tam je nutný multidisciplinární přístup, sportovec musí být vyšetřen, komunikovat s tělovýchovným lékařem, nutričním terapeutem, endokrinologem. I takové lidi bychom rádi do HPP programu dostali, abychom je správně diagnostikovali a eventuálně jim pomohli. Není jich hodně, ale jsou.

I k tomu má pomoci nová klinika, financovaná firmou AKESO?

Za mě je velkou výhodou, že do toho vstoupil soukromý investor: vše je hned rychlejší, snazší a tyto věci jsou samozřejmě o penězích. Proto je taková symbióza výborná. Myslím, že za dva, tři roky už budeme mnohem dál, už s prvními výsledky. Třeba i negativními, ale i ty nás posunou.

Na co se hodláte třeba zaměřit?

Na takzvané back-to-game, tedy jak vrátit sportovce co nejrychleji zpět do hry. AKESO je natolik silný partner a hráč, že dokáže zařídit diagnostiku, operativu, rehabilitaci. Pokud se to spojí, nejen že vrátíme sportovce dřív do hry, ale chceme pak poznatky využít pro běžně sportující lidi, pro sportující děti. Přenést nové know-how do praxe.

Důraz bude kladen na prevenci. Jak sportovce přesvědčit, že je zásadní?

Musíme mít vzory. A hlavně musíme mít výsledky. A ony budou. Prevence je nezastupitelná.

Kdy s ní začínat?

Jakmile je sport dělán systematicky, je potřeba přidat základy kompenzačních cvičení, strečinků, dalších pohybových aktivit; dokonce si myslím, že také základní lékařské vyšetření ohledně toho, že ten člověk je zdráv a může to zvládat, od toho jsou tělovýchovné lékařské prohlídky. Ale je třeba i racionální přístup. Když se potkáváme s tím, že šestiletý florbalista potřebuje pomalu tělovýchovně lékařskou prohlídku, tak kdo bude všechny takové prohlídky dělat? Kdo by je platil?

Je to problém?

Po revoluci přišel velký úbytek tělovýchovných lékařů, byl to najednou neatraktivní obor. Díky profesoru Martinu Matoulkovi se obor v posledních deseti letech resuscitoval, máme nasmlouvané kódy s pojišťovnami, které na to slyší, stejně tak Ministerstvo zdravotnictví.

Láká vás spíš možnost zlepšit špičku pyramidy, nebo pomoci rekreačním sportovcům? Případně obojí?

Mísí se to dohromady. Já jsem se tady s Martinem Matoulkem zasmál, protože jsem se na stará kolena, ve svých 55 letech, nechal v prosinci zařadit do oboru tělovýchovného lékařství. Sportovní medicína je pro onu špičku pyramidy, tělovýchovné lékařství pro ostatní, potřebujeme se navzájem. Já vedoucím lékařem ČOV nebudu dalších třicet let, na druhou stranu si bez sportu a sportovců nedovedu představit svůj profesní život. Pohybuju se mezi nimi a řeším sportovce malé i velké, rekreační, úspěšné i ty nejúspěšnější.

Na studia jste si vybral při všech překotných novinkách zajímavé časy.

Jedna věc je se přihlásit a druhá se potom mentálně připravit na to, že se necháte v 55 letech někým zkoušet. Ale budiž toto pro mě donucovacím prostředkem, budu určitě motivován.

Nudit se nebudete ani mimo studia. I sport se hodně mění, že?

Já už před deseti lety komunikoval s lidmi, kteří organizují e-sporty. Pozvali jsme je na každoroční sympozium sportovní medicíny, oni sami tehdy říkali, že si nemyslí, že by patřili na olympiádu - a v Paříži tam byli. Mně je pohyb, který vychází z lidského těla, bližší než e-sport, ale v žádném případě jej nezpochybňuju. A pozor, znám to podhoubí. Jestli si někdo myslí, že oni jen tak sedí, tak vůbec ne. Mají to perfektně zmanažované i po zdravotní stránce, komunikací s nutričními terapeuty, s fyzioterapeuty, s lékařem. Jsou jakási samostatná vývojová jednotka a já ctím, že jsou mezi námi.