Nic neumím a jednou se na to přijde. Jak bojovat s imposter syndromem?

Jednou za život ho pocítí až 85 procent lidí. Řeč je o syndromu podvodnice nebo podvodníka, který způsobuje, že člověk pochybuje o svých dovednostech a má neustálý strach, že se přijde na to, že nic neumí a všech úspěchů dosáhl jen se štěstím nebo náhodou. I když se dřív předpokládalo, že se „imposter syndrome“ týká hlavně žen, studie ukazují, že srovnatelně trápí i muže.

Hana Dufková pracuje jako lingvistka na Ústavu českého jazyka a teorie komunikace na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Má doktorát z češtiny, přednáší, popularizuje svůj obor a je členkou několika fakultních komisí. Přesto přiznává, že má se syndromem podvodnice problém. „Vždycky jsem předpokládala, že to nevyjde, že mě vyhodí od přijímaček, že mě vyhodí od zkoušky, že mě vyhodí od přijímaček na doktorát. Nic z toho se nedělo,“ popisuje Hana Dufková v podcastu MDŽ a dodává, že to i dnes stále pokládá za shodu šťastných náhod.

Tím poskytuje fenoménu, který se anglicky nazývá imposter syndrome, věrnou definici. Syndrom se týká vnitřního prožívání, v rámci kterého člověk i přes všechny objektivní důkazy svých úspěchů pochybuje o vlastních schopnostech, znalostech i o dosažených výsledcích. A to nejen v pracovním, ale i v osobním životě. „Ten pocit, že mi něco nejde a že se na to přijde, že ve všech možných rolích vůbec nejsem adekvátně, je červená, ani ne nit, ale červené lano celého mého života,“ popisuje Dufková své pocity.

Další hostka podcastu MDŽ, lektorka a konzultantka Denisa Dědičová se imposter syndromem zabývá hlavně profesně, školí totiž lidi na téma sebevědomí a osobní hrdost. I ona ale přiznává, že se s ním někdy sama potýká. I když je těžké rozeznat, kdy se jedná jen o pochybnosti, kdy o nízké sebevědomí a kdy už o projevy imposter syndromu.

Hana Dufková vnímá, že ji imposter syndrom v běžném životě omezuje. „Teď chci podat větší projekt. A vždycky, když formuluji ty e-maily, tak se každému nejdřív na odstavec omluvím, že ho vůbec otravuji, řeknu, že ten projekt stejně nedostanu. A pak to smažu, protože je to otravné a uvědomuju si to,“ popisuje práci ve stínu imposter syndromu lingvistka.

V roce 1978 americké psycholožky Pauline Rose Clance a Suzanne Immes publikovaly studii, ve které se soustředily na pocity žen v akademické sféře. Protože muži nebyli do výzkumu zahrnuti, vznikl mýtus, že se jich imposter syndrom netýká. To ale pozdější studie, které se zaměřily i na šetření právě mezi muži, vyvrátily.

Že imposter syndromem ale často trpí právě muži a ženy z akademického prostředí, je podle Denisy Dědičové fakt. Už proto, že u imposter syndromu hraje velkou roli inteligence. „Čím vyšší inteligenci máme, tím víc dokážeme dohlédnout důsledky a komplexnost všech našich činů. A tím pádem se bojíme už s předstihem,“ vysvětluje lektorka.

Zároveň podle ní hraje roli i srovnávání s okolím, které je ve vědeckých kruzích velmi vzdělané. Proto „(…) pořád vidíme, co vlastně neumíme. A jsou ještě obory, kde není stoprocentně definovatelný výsledek (…) A tím pádem nikdy nevíme, co je stoprocentně dobře,“ vysvětluje Dědičová.

To, proč z některých studií ženy přeci jen vycházejí jako více trpící imposter syndromem, může být podle Dědičové kontextem, ve kterém se zadávají. Pokud se výzkum soustředí jen na práci, mohou být hodnoty podobné, pokud ale pracovní kontext chybí, ženy si začnou do svého sebehodnocení projektovat více rolí než muži a mají tím pádem i silnější pocit selhávání. Mě jako ženu napadne, jestli jsem dostatečně dobrá dcera, jestli se starám dostatečně o svoji mámu, o děti, o nákupy. Proto to ve finále vypadá, že jsou na tom ženy hůř než muži,“ popisuje Dědičová.

Hana Dufková souhlasí. Přepínat mezi rolemi, které jsou zároveň neoddělitelné, podle ní ještě prohlubuje pocit selhání. „Pro ženy v práci je těžké zapomenout na to, že zítra je masopust, ještě nemáte pro dítě kostým a zavírají v pět. Navíc někdo v noci laryngiticky kašlal.“ Žena má pak podle Dufkové snadno pocit, že selhává nejen v práci, ale i jako matka a člověk obecně.

„V tom učení má najednou člověk možnost utéct do té role, ve které imposter syndrom v tu chvíli není s vámi, a to je fajn,“ popisuje Hana Dufková, jak se i přes popsané problémy dokáže postavit před své studenty a přednášet. Její postup lektorka Dědičová chválí. „Když jdu do pracovní role, tak i kdybych selhala, tak se nic neděje, maximálně selžu v této své roli, možná si o mně bude pár lidí myslet, že nevím, co říkám. Ale těch osobních, opravdu hodnotných rolích se to nedotýká,“ vysvětluje Denisa Dědičová.

Podle ní pomáhá také vedení vnitřního dialogu, při kterém člověk sám sebe přesvědčuje, že si své úspěchy zasloužil a aktivně si je připomíná. Časem jim totiž skutečně uvěří. A důležité je také umět se pochválit. „Já si někdy dávám takového pašáčka - jako dobře já, tohle se ti povedlo! Je to uvědomění si toho, že něco dělám dobře,“ popisuje Dědičová a připomíná, že negativní impulsy naše psychika vnímá třikrát silněji než pozitivní a tak ja třeba je vyvažovat. Důležité je podle ní také využívání mentoringu, koučování nebo služeb terapeutů.

Hana Dufková připomíná ještě podpůrné sítě různých profesních organizací, třeba v pražském prostoru Kampus Hybernská se konají akce pro ženy ve vědě. A apeluje i na vzájemnou podporu. „Málo si říkáme úplně obyčejné zpětné vazby, ne takové, že bychom se sešli a měli nějaké hodnocení, toho je až moc. Ale že bychom si třeba říkaly ‚Já jsem tě včera slyšela mluvit a bylo to fajn, bylo to v pohodě,‘“ uzavírá lingvistka Hana Dufková z Univerzity Karlovy.

Jak moc ovlivňuje pocit imposter syndromu tlak společnosti? A slovník, kterým mluvíme k sobě i k okolí? Poslechněte si audio v úvodu článku.