Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nepřišly rabovat ani si vyřizovat účty s Němci. Nepatřily k lačnému podsvětí, které táhlo v létě 1945 do Sudet za vidinou snadné kořisti. Tři rodiny se tam přestěhovaly z českého vnitrozemí, aby poctivě sedlačily.
Jejich novým domovem se staly severočeské Velenice. Až do konce války byly převážně německou obcí s druhým názvem Wellnitz. V létě 1945 se tam ale začali stěhovat Češi. Osidlovali volné zemědělské usedlosti, opuštěné nakvap sudetskými Němci.
Vítězmírovi Léblovi bylo tehdy 11 let, Václavu Procházkovi necelých osm a Jiřina Rožboudová se do Velenic dostala v břiše těhotné maminky.
„Viděl jsem, jak šli Němci při odsunu pryč z Velenic s bágly na zádech. V domech museli nechat skoro všechno, otevřel jste dveře a všechno ještě zůstalo na stole, jak tam dojedli a dopili,“ vzpomíná Václav Procházka.
Při přestřelce ležely děti pod postelí
První měsíce po válce měly v pohraničí ke klidu daleko. Velenice nebyly výjimkou. V lesích se schovávali wehrwolfové – ozbrojení nacisté, odmítající se smířit s porážkou Říše. Řadě Němců vadilo, že jejich domy a pozemky obsadili Češi. Přecházeli hranice a snažili se přistěhovalcům škodit.
„Taky na náš statek se vrátil v noci jeden z Němců, táta měl ještě revolver z války a stříleli po sobě. Bylo to v noci, otec nám nakázal, ať si lehneme pod postel. Oknem jsem viděl, jak se venku blejskaly střely,“ vybavuje si Procházka. „Němec přišel někdy na konci roku 1945, určitě v zimě, protože venku zůstaly stopy ve sněhu. Táta běžel po přestřelce za správcem obce a do rána u nás hlídkovala domobrana, asi pět ozbrojených chlapů.“
V pohraničí se tehdy všude povalovaly zbraně po wehrmachtu, velenické kluky to lákalo. „Za vesnicí stála v roce 1945 nepojízdná děla a nedaleko byl německý sklad kulometů. Každý kluk měl aspoň samopal a k němu munici,“ prozrazuje Procházka. „Samozřejmě jsme stříleli, ale raději ani neřeknu, co všechno jsme vyváděli.“
V chlívech bučely hladové krávy
Václav pocházel ze šesti dětí a s rodiči přišel do Velenic ze Zdic na Berounsku. Ve škole tam ještě zvládl dvě třídy. „Těsně po válce přišel otec s tím, že půjdeme do pohraničí, kde jsou volné baráky a pole po Němcích,“ svěřuje se Procházka. Pro Procházkovy neznamenalo stěhování nic nového. Václavův otec a děda žili až do války na Balkáně v Černé Hoře a měli tam statek.
Majetek si Procházkovi do Velenic přivezli v železničním vagonu. „V opuštěných chlívech bučely nenažrané krávy. My jsme dostali po Němcích šestnáct hektarů orné půdy a pěkně vybavený statek,“ říká Procházka. „Mohli jsme si ho vybrat a přidělil nám ho nějaký Kadlec, takový kápo, co dostal Velenice na starosti. Měli jsme na statku tři koně, devět krav, telata, husy a slepice. Už v létě 1945 jsme sklízeli obilí, co zaseli ještě Němci.“
Procházkovi si věděli se statkem rady i proto, že Václavův dědeček z maminčiny strany hospodařil ve Stašově u Králova Dvora a do Velenic se přistěhoval také. „Jezdil u nás s koňmi. Miloval je, říkal mi: ‚Když kůň leží v maštali a přijdu, tak vždycky vstane a vzdá mi poctu.“
Maminku kurýroval německý doktor
Češi zaplňovali vesnici pozvolna. Zůstali v ní někteří Němci, kromě antifašistů také lidé, bez nichž by se Velenice neobešly.
„Chodili jsme k německému doktorovi, léčil matce koleno potom, co ji nakopla kráva. Doktor u nás ve chlévě dokonce dojil. Pomáhal taky jiným lidem a národnímu výboru, moc si přát tady zůstat,“ vypráví Procházka. „Můj otec se za něj přimlouval, ale marně, doktora stejně odsunuli.
Velenice
Velenice měly před druhou světovou válkou kolem 500 obyvatel, většinou sudetské Němce. Po jejich odsunu v roce 1946 klesl počet lidí v obci zhruba na polovinu. Nyní žije ve Velenicích 175 občanů.
Dominantou vesnice je památkově chráněný kostel Nejsvětější trojice z roku 1735. Právě v něm se čeští přistěhovalci seznamovali v roce 1945. Za osmdesát let ale kostel zpustnul podobně jako některé domy ve vsi, kterou poznamenalo vyhnání sudetských Němců a ne vždy úspěšné socialistické hospodaření. „Kostel jsme získali od římskokatolické církve a rádi bychom ho uvedli do krásné podoby, jakou měl po konci druhé světové války,“ říká starosta Petr Brůžek.
Bylo pak podle něj velké neštěstí, že místo Němců přišlo hodně lidí bez zkušenosti se sedlačením. „Nerozuměli mu a museli jim pomáhat čeští přistěhovalci, kteří pracovali ve vnitrozemí u statkářů. Někteří lidé přijeli jen rabovat, byli chtiví po majetku.“
Ve Velenicích se po válce nacházely nejen prázdné statky a menší zemědělské usedlosti. Podle Václava Procházky tam byla dvě pekařství, řeznictví nebo mlýn. „Měli jsme tady pak českého pekaře i mlynáře,“ dodává. „V celé obci fungoval jenom jeden telefon a jezdila tady dvě auta.“
Procházkovi udělali ve Velenicích nicméně pouze několikery žně. Václavovu maminku totiž postihla zástava srdce. Vysekala se sice z nejhoršího, ale dostávala záchvaty a omdlívala. Dřinu na statku už nezvládala. „Táta prodal statek a koně, co mu koupil jeho otec. Pořídil jsme si ve Velenicích baráček a šel dělat cestáře,“ uzavírá Procházka.
Sám se pak vyučil automechanikem, po vojně dělal krátce u železnice. Poté opravoval stroje v JZD a nakonec jezdil nákladním autem.
Do pohraničí přišli z velkostatku u Prahy
Vítězmír Lébl se do Velenic s rodiči přistěhoval z Kosoře u Prahy v době, kdy chodil do čtvrté třídy obecné školy. Jeho otec jezdil u velkostatkáře s kočárovými koňmi, maminka dělala děvečku na poli a ve chlévě. V roce 1945 je do Velenic přilákala výzva k osidlování pohraničí, vysílaná Československým rozhlasem. Nabídlo jim to možnost začít hospodařit na svém.
„Rodiče získali ve Velenicích statek s dvaceti hektary polí a asi pěti hektary lesa. Měli jsme tři nebo čtyři koně, krávy a další domácí zvířata,“ vzpomíná Lébl. „Před námi statek patřil německému starostovi Velenic, byl prý esesák a z Velenic utekl hned po válce. Jeho syn se sem přijel z východního Německa za nějaký čas podívat, bydlel někde za Teplicemi na druhé straně hranice. Jednou jsme se za ním jeli do východního Německa na motorce se sajtnou.“
Otci se hodilo, že získal zkušenosti při práci pro velkostatkáře. „Hodně se od něj naučil. Po válce se ale nastěhovali do statků po Němcích i lidé, co nedokázali hospodařit. Některým chcípal dobytek, neuměli s ním totiž pořádně zacházet,“ tvrdí Lébl. „Kdo zemědělství nerozuměl, chodil za tátou, aby poradil. Táta chodil k sousedům porážet prasata a dělal zabijačky.“
Po únoru 1948 komunisté spustili kolektivizaci zemědělství po sovětském vzoru. Statkáři se měli sdružovat v družstvech. „Táta nechtěl jít do JZD a s ním ještě asi čtyři sedláci, třeba pan Houska a Sklenář, “ upozorňuje Vítězmír Lébl. „Označili je za kulaky a mně na střední škole v Roudnici vyčítali, že jsem kulakův syn. Ale nakonec táta do JZD vstoupil. Řekl, že už na statek sám nestačí. Táhlo mu už na padesát a mámě taky.“
Díky tomu Léblovým statek zůstal a měli k němu i záhumenek – malý pozemek k vlastnímu hospodaření. Vítězmír později jezdil pro státní lesy s koňmi a pracoval také na pile, jež patřila JZD.
Na svět jí pomohla německá porodní bába
Jiřina Rožboudová se narodila ve Velenicích 23. prosince 1945 jako první poválečné české dítě. Ve vesnici a v okolí žila na konci roku 1945 ještě řada Němců. Někteří čekali na odsun, jiní směli zůstat díky svému odporu proti nacismu či manželskému svazku s Čechem nebo Češkou.
Odsun Němců a osidlování pohraničí
Poválečný odsun sudetských Němců se týkal téměř tří milionů lidí hlavně z území na hranicích s předválečným Německem a Rakouskem. Bezprostředně po osvobození Československa v květnu a v červnu 1945 proběhla vlna takzvaného ‚divokého‘ vyhánění Němců za hranice republiky, spojená s násilnostmi.
Poté následoval státem organizovaný odsun, během něhož československé úřady soustřeďovaly sudetské Němce ve sběrných táborech. Těsně po skončení války se přestěhovalo z vnitrozemí do Sudet do opuštěných domů a bytů odhadem 200 tisíc Čechů, do konce roku 1945 dalších asi 600 tisíc.
Německá stopa se otiskla i do života Jiřiny Rožboudové. Na svět ji totiž přivedla německá porodní bába. „Tatínek pro ni jel do Lindavy, maminka mi pak vyprávěla, že to byla strašně hodná ženská,“ říká Rožboudová.
Jiřinini rodiče se přestěhovali do Velenic z Hostomic u Příbrami. Tatínkovi Václavu Šetlíkovi bylo 41 let a mamince Marii 35. Vzali s sebou i dvě dcery, starší sestry Jiřiny – patnáctiletou Boženku a o rok mladší Aničku.
„Naši si v Hostomicích nežili špatně, sloužili u sedláka Stanislava Cafourka. Tatínek dělal na statku vozku a maminka pomocnou kuchařku,“ tvrdí Rožboudová. „Se sestrami bydleli ve třech místnostech a pan Cafourek byl prý na ně hodný. Do Velenic se naši jeli nejdříve podívat a mamince se tam zalíbilo. Tak si naložili věci do dvou ranců a vypravili se vlakem do Zákup. Nábytek nechali doma, vzali si hlavně peřiny.“
Ve Velenicích dostali přidělený mlýn na kraji vesnice. Patřily k němu chlévy s hospodářskými zvířaty, orná půda a pastviny. „Po odsunutých Němcích tam zůstalo skoro všechno, nábytek, peřiny nebo příbory. Dodneška si doma schovávám soupis věcí i s cenami, za které jsme je koupili,“ dodává Rožboudová.
Rodina však ve mlýně nevydržela dlouho. Velké jarní tání sněhu spustilo v březnu 1946 povodeň na říčce Svitávce. Rodina unikla ze mlýna na poslední chvíli. „Maminka se pak hrozně bála velké vody a mlýn byl při záplavách první na ráně. Tak jsme šli raději pryč. Dostali jsme prázdný baráček, k němu sedm hektarů polí směrem na Brniště, tři krávy, prase, husy a slepice,“ vypráví Rožboudová.
V 18 letech byla předsedkyní národního výboru
Svou první dětskou vzpomínku si Jiřina Rožboudová uchovala z Vánoc v roce 1949. „Kolem půl jedenácté jsme uklidili a vydali se do kostela na půlnoční mši,“ poznamenává. „Klíče od kostela nosil pan Houska a varhaník pan Josef Babák jezdil ze Zákup na kole. My děti jsme číhaly, až se objeví na silnici. Mše v krásném kostele trvala hodinu a ani jsme při ní nepíply. Po mši si lidé povídali před kostelem a přáli si k Vánocům všechno nejlepší.“
Právě barokní kostel z roku 1735 se stal místem, kde se noví osídlenci Velenic dávali v roce 1945 dohromady. Podle Rožboudové se ve Velenicích tenkrát k římskokatolické víře hlásil každý druhý a Houskovi navštěvovali kostel každý den.
„Pamatuju si také na procesí s církevními prapory a jako děti jsme nosily košíčky. V polích se světila každá kaplička, chodili jsme i k Božímu hrobu,“ vypráví. „Leželo nad ním naše pole. Do Božího hrobu vedly dveře, maminka od nich měla klíč. Uvnitř byl oltářík, dřevěná rakev, sošky svatých, dřevěný Kristus na kříži a pod ním vyšívané dečky. Maminka je chodila vyměňovat.“
Komunistický režim však znepříjemňoval věřícím lidem život a víra upadala. „Boží hrob rozkrádali zloději, viděli jsme náklaďák, jak odtamtud něco odvážel,“ tvrdí Jiřina Rožboudová.
Jak už padlo výše, v 50. letech nutili komunističtí funkcionáři sedláky i drobné rolníky, aby vstupovali do družstev. „Hodně lidí bylo ve Velenicích pro JZD, hodně taky proti. Naši nakonec do velenického družstva šli, i když se jim nechtělo,“ konstatuje Rožboudová.
Po základní škole pracovala v JZD a v pouhých 18 letech ji zvolili předsedkyní místního národního výboru. Obec vedla zhruba 15 let, stále však pracovala na plný úvazek v družstvu.
Na Velenice nedá dodnes dopustit. „Tady je tak krásně. Když večer padá rosa nebo když ráno z louky mizí, tak všechno krásně voní. A jak nádherně u nás zpívají ptáčkové.“
