Komentář: Ledecká zažila bolest. V slzách pak ukázala, že umí prohrát

/Od zvláštního zpravodaje v Itálii/

Objímala soupeřky, fotila se s nimi, dlouho odpovídala novinářům ze všech světových médií a mávala fanouškům. Česká sportovní hvězda měla na očích klasicky brýle a nesla s sebou snowboard. Tradiční činnosti Ester Ledecké se po olympijském finále v paralelním obřím slalomu nezměnily.

Jenže tohle všechno se dělo jinak než dřív.

Ledecká od roku 2017 každý velký závod vyhrála, neměla konkurenci. Jenže teď neuspěla. Nebo přesněji: dvojnásobná olympijská vítězka této disciplíny obsadila páté místo.

Musela se s tím nějak poprat. Jednou se do její dokonalosti chybka vloudit musela. Bylo jasné, že taková situace nastane. „Jen to mělo vydržet ještě o něco déle,“ odvětila.

Právě zažívala něco, co dávno z jejího života zmizelo. Musela se srovnávat s neúspěchem.

V nejtěžší disciplíně ale obstála. Nic totiž není horší, než když s vámi chce každý mluvit a ptát se, co se stalo. Proč něco nevyšlo. Jaké máte pocity.

No jaké asi…

Ledecká se po své jízdě vypařila. Podle protokolu má sportovec projít po vyřazení v závodě mediální uličkou. Nejdřív televize, pak rádia, následně píšící novináři.

„Možná nepřijde,“ neslo se zákulisím.

Po dvaceti minutách ale v doprovodu manažerky dorazila. Dává logiku, že si potřebovala srovnat myšlenky, vypustit první emoce jinde než před kamerami.

Absolvovala možná dvacet rozhovorů. Všude musela komentovat, proč to tentokrát nevyšlo. Závod pokračuje, ale ona už v něm chybí. Ani jednou neřešila sama sebe, omlouvala se těm okolo. „Mrzí mě to kvůli fanouškům, kterých je tady tolik. Mrzí mě to vůči mému týmu, který by si zasloužil víc. Jede se na mě podívat prezident a já to nezvládla. Doufám, že mu aspoň Zuzka udělá radost,“ sypala ze sebe.

V těch větách bylo všechno. Přitom se neobjevilo ani jedno „já“. Nejvíc její rozpoložení vystihuje, že Zuzana Maděrová už měla v tu chvíli zlatý závod za sebou. Ledecká ponořená do velkého smutku ani nevnímala, co se před chvílí stalo. Ale další Češce přála, i když spolu nemají žádný osobní vztah.

V takovou chvíli dává logiku hledat problém jinde, v technice, ve sněhu, ve Slunci, pitomých otázkách… Znám takových případů hodně. Nedivíte se, hned po závodě je to určitý druh obrany.

Ledecká úhybný manévr nepoužila. „Udělala jsem chybu,“ řekla a pak popisovala v čem. Pochválila trať, aby náhodou někoho nenapadlo, že problém byl jinde.

Při mluvení se urputně bránila slzám. Nechtěla plakat. Ale nevyšlo to. Za moment se jí slzy z očí řinuly proudem. Jakmile totiž procházela kolem davu českých fanoušků, spustili randál. Vyvolávali její jméno. Musela v tu chvíli poznat, že nikoho nezklamala. Sebe určitě, ale o tom nemluvila.

Mávala a plakala. Pak šla obejmout všechny tři soupeřky čekající na medailový ceremoniál. Neodmítla prosbu o fotku od závodnice z Japonska.

Silná Ester Ledecká, která si se vším poradí, se prala s velkou bolestí. Počkala i na ceremoniál, nikam neutekla. Ukázala, že umí prohrát.

Těžko se totiž uvědomuje tlak, pod kterým roky je. Maskuje ho hláškami, že do Itálie nejede na olympiádu, ale na „takový přáteláček“. Ani z jejího týmu jí nikdo nic nevyčítal. „Já se jim omluvila, že mě to mrzí. Za všechno, co pro mě dělají, si zasloužili, abych to zvládla lépe. Ale oni to tak neberou, stojí při mně, ať se děje cokoliv,“ vyprávěla dojatě.

Po velkých vítězstvích ji znáte jako mistryni hlášek. Těžká porážka ale ukázala opravdovou Ester Ledeckou, která se velkému očekávání snaží bránit tím nejlepším možným způsobem. „Spousta lidí si neuvědomuje, jak je ten tlak obrovský. Po všech medailích je výrazně vyšší od médií, od veřejnosti,“ přiznala.

A pokračovala: „Před závody napíšou třeba lidi, kteří nepsali od minulé olympiády. Je to prostě jiné. Jestli budu ještě chtít na nějakou olympiádu, tak se na to musím připravit ještě lépe.“

Jako by se najednou propíchly všechny bubliny a ochranné bariéry, které se kolem ní stavěly. Někomu vadily, někoho dráždily. Rodina dělala všechno proto, aby ona cítila komfort a klid.

Možná proto jim tak všechno chtěla vracet. V cíli se šourala se sklopenou hlavou směrem k tátovi Jankovi a matce Zuzaně. Objímali ji a utěšovali. Přestali být týmem, jen dělali obyčejné věci, jaké rodiče dělají. Pochopí, utěší, pomohou, nechají vás vyplakat bez výčitek.

Nepovedený výsledek může být pro Ledeckou klidně dalším odrazem, který ji vnitřně uklidní. Oheň být nejlepší má v sobě pořád. Ve chvíli největšího zklamání poznala, že z jejího výsledku nebyl nikdo kolem ní hořký. Ani množství fanoušků, ani její tým.

Pokud bolestivý zážitek správně vstřebá, bude ještě silnější. Možná ne přímo jako závodnice, ale určitě jako osobnost. Což pak zase může vést k výsledku, který ani nečekáte.