Jsou jako barbaři. Výstava v Praze ukazuje destrukci slovenské kultury

Cílem přehlídky, kterou v Domě fotografie připravila Galerie hlavního města Prahy a potrvá do 29. března, je varovat Česko před slovenskou cestou.

Na panelech, jež v sálech zbyly po předchozí retrospektivě fotografky Dagmar Hochové, jsou zapíchnuté špendlíky. Visí na nich novinové články, vytištěná prohlášení politiků publikovaná na sociálních sítích, příkazy ředitelů, kteří ve funkci vydrželi jen pár týdnů, a také představy o slovenské kultuře coby skupině lidí oblečených do krojů a se slovenskou vlajkou v ruce. Zhruba tak ji zřejmě vidí zejména tamní ministryně kultury Martina Šimkovičová, nominantka pravicově populistické Slovenské národní strany, a její tajemník Lukáš Machala.

Je tu také mnoho dalších dokumentů, fotek, kreslených vtipů a různých typů vzkazů či dopisů včetně toho loňského od výtvarníka Jiřího Franty. Současného ředitele slovenské galerie Juraje Králika v něm žádá o vydání odmontovaného a poničeného díla Vidět, vidět, vidět, které v roce 2019 vytvořil s Davidem Böhmem na zakázku Zvolenského zámku. Instalaci o rozloze 250 metrů čtverečních bez vědomí umělců rozebrali údržbáři na pokyn vedení dosazeného ministerstvem kultury. A jak vyplývá z vystavených důkazů, nebylo to jediné dílo, které nový management Slovenské národní galerie zlikvidoval.

Všechny tyto dokumenty jsou součástí výstavy nazvané Slobodná národná galéria – Popis jedného zápasu. Kurátorka Galerie hlavního města Prahy Helena Musilová ji vnímá jako odborné a solidární gesto se „starou“ Slovenskou národní galerií předtím, než do ní začala zasahovat ministryně. Zároveň ukazuje, že po otřesech vznikla v sousední zemi mezi umělecky zaměřenou veřejností velká podpůrná skupina.

„Příběh Slovenské národní galerie chápeme i jako varování, jak rychle může svobodu a kreativitu nahradit destrukce. Kultura zcela jistě souvisí s politikou a my nikdy nesmíme upadnout do pocitu, že věci běží samy a zadarmo,“ konstatuje.

Název neodkazuje jen na název známé povídky Franze Kafky, ale na celý kafkovský rukopis pracující s absurditou. Výstava se totiž pohybuje na pomezí happeningu, dokumentu a návodu, jak je také možné zachovat se v momentě, kdy argumenty a odbornost nestačí.

Situace na Slovensku eskalovala v roce 2024, kdy ministryně Šimkovičová po propuštění šéfa Slovenského národního divadla vyhodila také ředitelku Slovenské národní galerie Alexandru Kusou. Kunsthistorička byla v jejím čele 14 let. Za jejího vedení instituce na břehu Dunaje prošla několikaletou nákladnou rekonstrukcí a stala se místem, kde člověk mohl strávit na výstavách, ve stálých sbírkách nebo třeba v kavárně či na náměstíčku před budovou celý den.

Po odvolání Kusé následovaly demonstrace, na protest proti novému managementu loni odešla více než stovka pracovníků. Dnes galerii vede už čtvrtý ředitel, distancují se od ní zahraniční partneři i slovenští umělci a výstavy tu vzhledem k masivnímu odchodu zaměstnanců nemá kdo pořádat.

„My jsme z galerie neodcházeli uražení. Řada z nás má hypotéky a šli jsme do velké nejistoty,“ říká Alexandra Kusá, která se svým týmem přispěla k nynější pražské výstavě. „Jenže s ministerstvem se není možné dohodnout, panuje tam obrovská destrukce. Oni to vnímají tak feudálně. Všude dosazují svoje lidi. Jsou to barbaři, kteří se snaží jíst příborem, ale nejde jim to. I proto mám radost, že nikdo ze slovenských odborníků ani z umělců nekolaboroval a neřekl si, že to jde do galerie zachránit,“ dodává.

Popis jednoho zápasu není klasická výstava. Je to spíše případová studie a nejlépe funguje, když se divák detailně začte do více či méně absurdních dokumentů, jakým je třeba koncept rozvoje galerie stávajícího ředitele Juraje Králika. Ten svůj text začíná wikipedickou definicí slova kolo, galerii k němu přirovnává a domnívá se, že kolo točící se špatným směrem je třeba dotlačit na správnou cestu.

Funkci šéfkurátora Slovenské národní galerie, a tedy Králikova blízkého spolupracovníka od loňského jara zastává Čech Martin Dostál, který se zde podílel na vzniku čtyř výstav. Na tu, jež skončila uplynulou neděli a jmenovala se Bang! Bang?!, pověsil obrazy z galerijních sbírek od slovenských soudobých umělců i umělkyň tvořících od 60. let minulého století do současnosti. Akce však skončila další kontroverzí: Vystavení autoři se hromadně distancovali, což na pražské výstavě dokumentují jejich dopisy.

První patro Popisu jednoho zápasu je pak věnováno solidaritě, jež vyústila v předloňské založení platformy zvané Slobodná národná galéria. Příznivci původní instituce tehdy začali vymýšlet různé formy kreativního odporu: od takzvaných guerillových výstav v okolí budovy přes suvenýry, trička, plakáty a pouliční happeningy.

Další happening teď připomíná aktuální zájem veřejnosti o Slovenskou národní galerii. Podle dřívějších kolegů iniciátorky a mluvčí tohoto projektu Zuzany Dzurdzikové, kteří v galerii zůstali, se denní návštěvnost bratislavské budovy pohybuje v řádu jednotek.

Bude to lepší? Těžko říct. V kolonce „nadcházející výstavy“ nemá instituce nyní uvedený ani jeden projekt a marketingové oddělení na e-mailový dotaz Seznam Zpráv ohledně chystaných výstav nereagovalo. Šéfkurátor Martin Dostál pak na několik e-mailových otázek ohledně návštěvnosti a galerijních plánů odepsal: „Asi nemá cenu odpovídat a ani komunikovat. Věřte si, čemu libo.“ Na opakovanou prosbu o jeho náhled na věc odpověděl, že „nemá cenu se zabývat skurilnostmi“, tedy šaškárnami.