Článek
Zatímco poštovné za příjem zásilky z čínských internetových tržišť vyjde na pár korun nebo je dokonce zadarmo, za vrácení zboží si zákazníci připlatí.
Některé čínské platformy jako například AliExpress sice nabízejí bezplatné vrácení zboží do 15 dnů od data doručení, je ovšem nutné znát správný postup. Vrácení totiž není bezplatné automaticky a musí se správně aktivovat. A navíc se týká jen některého zboží.
Nepoměr v částce za přijetí a vrácení zásilky, vzniká podle předsedy Sdružení obrany spotřebitelů Ondřeje Zelenky tím, že logistický proces není obousměrně symetrický. Zatímco zboží bývá do Evropy dopraveno ve velkých objemech a zákazníkům rozesílají zásilky evropská distribuční centra, při vrácení musí zákazník řešit samostatné odeslání mimo EU.
„Čínští prodejci a velké platformy využívají hromadnou přepravu, státní dotace a zvýhodněné poštovní tarify, díky nimž se cena doručení jednotlivé zásilky výrazně snižuje. Naproti tomu vrácení zboží probíhá jako individuální zásilka z Evropské unie do třetí země, bez jakýchkoli subvencí či objemových slev, a často je spojeno i s celními formalitami. Výsledkem je výrazně vyšší cena, která může v některých případech dosahovat hodnoty samotného zboží,“ vysvětluje Zelenka.
Při odstoupení od smlouvy bez udání důvodu může být zákazník povinen hradit náklady na vrácení zboží, ale pouze pokud o tom byl informován před uzavřením smlouvy. V případě, že je však zboží poškozené či neodpovídá popisu, by měl náklady na vrácení nést prodejce, míní Zelenka.
„Mnozí čínští prodejci při snaze odstoupit od smlouvy nabízejí nikoli vrácení plné zaplacené částky, ale jen 30 procent nebo 50 procent, s tím, že spotřebitel si zboží může ponechat. Lidé tím bývají překvapeni, ale jde o běžný postup. Někdy prodejce ani nereaguje,“ uvádí ředitel Evropského spotřebitelského centra Ondřej Tichota.
„V rámci distančních forem prodeje obvykle platí, že náklady na doručení/poštovné v případě odstoupení od smlouvy do 14 dnů bez udání důvodů hradí spotřebitel dle ceníku jím zvoleného přepravce. To platí obecně pro e-shopy či online tržiště, pokud na nich prodávající vystupuje z pozice podnikatele,“ vysvětluje mluvčí České obchodní inspekce (ČOI) František Kotrba.
Spotřebitel má podle něj nárok, aby mu prodávající vrátil částku, která odpovídá kupní ceně včetně případných nákladů na dopravné od prodávajícího ke spotřebiteli. To znamená, že pokud si zákazník objedná zboží za 100 korun a za doručení zaplatí 50 korun, v případě vrácení zboží by měl prodávající vrátit také částku 150 korun.
Naopak spotřebitel platí podle Kotrby poštovné spojené s vrácením zboží v případě odstoupení od smlouvy zpět prodávajícímu.
Na co si dát pozor
Pokud jsou spotřebitelé informováni o tom, že nenakupují v českém e-shopu a je zjevné, že v případě vrácení zboží budou muset poslat zásilku do zahraničí, což bývá zpravidla násobně dražší, je takový požadavek prodávajícího v pořádku, uvádí Martin Pitron z právního oddělení dTestu a koordinátor služby VaseStiznosti.cz.
„Bohužel se často setkáváme i s e-shopy, které se tváří jako české (například dokonce s dlouhou rodinnou tradicí), avšak spotřebitelé při řešení problému (či odstoupení) zjistí, že jde o zahraniční e-shop, který po nich požaduje zaslání například do Nizozemska, ale i asijských států. V takovém případě již jednání prodávajícího v pořádku není a může jít i o nekalou obchodní praktiku,“ říká Pitron.
Spotřebitelé by proto měli být v případě nákupů zboží mimo Evropskou unii opatrní a vyhnout se možným rizikům. Zpozornět by měli, pokud nejsou předem stanovená pravidla hrazení nákladů na vrácení nebo pokud nejsou jasné další obchodní podmínky.
„Základ je podívat se v obchodních podmínkách hlavně, od koho vůbec nakupují. Jaké jsou podmínky pro odstoupení od smlouvy, kam se má zboží zaslat, jaké jsou podmínky pro reklamace a také náklady na zaslání zboží. Hodně pomohou recenze předchozích nakupujících,“ radí Tichota.
U mimounijních nákupů existuje také vyšší riziko závadnosti produktů. Mnoho zahraničních platforem totiž nedodržuje unijní bezpečnostní standardy.
Největším rizikem je podle expertů obtížná vymahatelnost spotřebitelských práv. „V případě sporu je totiž složité domáhat se práv v zemi prodávajícího, zejména ve chvíli, kdy například komunikuje pouze v čínštině. V případě, kdy prodávající peníze nevrátí, je spotřebitel nucen řešit spor soudně, což se u těchto přeshraničních sporů zpravidla nevyplatí. Zároveň se tyto spory nemusejí řídit ani českým (resp. unijním) právem, které spotřebitelům zajišťuje ochranu,“ vysvětluje Pitron.
Je potřeba se ujistit, kde prodávající sídlí a zda se musí řídit evropskými pravidly. Velká online tržiště jako jsou například Temu nebo Shein mají podle Kotrby sídlo v Irsku, tedy v členské zemi EU. Proto se na ně vztahuje i evropské spotřebitelské právo. Naproti tomu společnost AliExpress sídlí v čínském městě Chang-čou.
