Malíř Dlouhý během příprav zemřel. Poslední výstava ukazuje jeho vztah se žákem

První dva obrazy, které Martin Velíšek namaloval na pražské Akademii výtvarných umění, byly Zátiší s plesnivým citronem a Zátiší bez citronu. Jsou parafrázemi děl holandského mistra Willema Kalfa a Velíškův profesor Bedřich Dlouhý z nich byl nadšený. Sám později vytvořil obdobné plátno: Do barokního rámu zasadil Zátiší s mobilem.

Všechny tři práce, technicky virtuózní, navíc vtipné a spojující malbu s konceptem, nyní vystavuje Galerie Roudnice. Pod názvem Zimmer Frei představuje díla někdejšího žáka Velíška a jeho nedávno zesnulého profesora Dlouhého. Pomyslný dialog generačně rozdílných, ale smýšlením si blízkých tvůrců je v Roudnici nad Labem k vidění do 3. května.

U vchodu do zámecké jízdárny, kde galerie sídlí, se starší dáma právě obléká do kabátu. „Tak jste vyměnili Hudečka za Velíška,“ prohodí lehce vyčítavým tónem k pokladní.

Pořadatelé si ušetřili trochu místa, když do přední části jízdárny, která tradičně patří stálé expozici, zcela na začátek umístili obraz Ložnice I. od Martina Velíška. Místo klasické, romantické krajiny tu teď několik týdnů bude viset narůžovělý obraz s vykuleným plyšovým medvědem. To může jednoho rozladit. A jiného naopak nalákat k návštěvě aktuální přehlídky, která začíná za půlkou historického sálu.

Od stálé expozice ji odděluje velký panel. Dá se obejít z obou stran, výstava nemá danou trasu prohlídky. Divák se ocitá v poněkud roztříštěném prostoru. Mezi obrazy jsou rozmístěné objekty, některé samostatné, jiné jako součást díla, a dojem chaosu zesiluje i poměrně hlasitá projekce filmu režiséra Ladislava Smoljaka Tvrdý chleba. Ten se přitom vztahuje k výstavě jenom tím, že Dlouhého ateliér posloužil v několika scénách jako kulisa.

Divák se neprochází, ale kličkuje. Možná je to adekvátní v případě umělců, kterým už nestačí obyčejná malba v rámu na zdi. Martin Velíšek namaloval třeba stojící akt, který tu lze vidět. Žena jménem Patricie, jak se dílo jmenuje, má ruce složené za zády a opírá se o zeď. Na místě hlavy je však obraz přehnutý, latě, na nichž bylo plátno napnuté, autor přeřezal.

Bedřich Dlouhý „kontruje“ jiným figurálním motivem, zakončeným jako asambláž. Je to známý, hyperrealistický autoportrét, na kterém polonahý autor leží na pomačkaném prostěradle, od ramene ale vystupuje před plátno jakýsi kovový objekt. Jiný obraz nazvaný Starý pivovar spojuje snovou krajinu s rybníkem a kovovým mechanismem domácí výroby.

Porovnávání pokračuje. Oba malíři zpodobnili například jídlo, u kterého zveličili jeho podobu i smysl. Dlouhý vytvořil metr a půl velký obložený chlebíček v rozkladu, jehož plesnivějící okraj se ztrácí v expresivní malbě a kresbě. Velíšek se zabýval polévkou. Makroskopickým zvětšením ukazuje, že nadrobno nakrájené přísady gulášovky mohou mít kvalitu abstraktního umění.

Stejných námětů nebo motivů přibývá, i když je tvořili nezávisle na sobě, někdy i s odstupem několika desetiletí. Oba malovali jablka jako symbol času a marného spěchu nebo například mouchy. „Jejich vztah byl velmi složitý – inspirativní i svazující, plný humoru, pochopení i nedorozumění, odchodů a návratů,“ píše v katalogu kurátorka výstavy a ředitelka galerie Petra Mazáčová.

O prvním nesouladu mezi studentem a učitelem podává svědectví Velíšek. „Jednou mi řekl, že mám, stejně jako on, malířský talent od pánaboha, který se rodí jednou za sto let. A že tím pádem mám zodpovědnost vůči malbě,“ píše v katalogu. Tehdejší student ale chtěl zkusit něco jiného, velkoformátové kresby a objekty, což mu profesor zakázal. A tak se Velíšek zapsal do jiného ateliéru. „Jenže se mi po čase začalo stýskat…“ Napsal tedy dopis s prosbou, jestli se smí vrátit. Bedřich Dlouhý odpověděl po svém: Útržkem počmáraných novin, na který připsal „Zimmer Frei“. Německé sousloví se objevuje například v hotelech, pokud mají volný pokoj, v tomto případě značilo nastalé příměří. Pořadatelé ho přejali do názvu roudnické výstavy.

Velíšek před několika lety rovněž dosáhl nejvyššího akademického titulu. V souvislosti s tématem učitele a žáka teď uvažuje o paradoxu. „Je zvláštní být ‚také‘ profesor. Když se jím stanete, zjistíte, že už nemůžete být v pravém smyslu slova žák. Což je vlastně škoda. Často říkám svým studentům, že jsem na téže cestě jako oni, jen o kousek víc vpředu, stejně jako můj profesor byl a je přede mnou,“ přiznává.

I když už Velíšek dávno nebyl jeho studentem, Dlouhý vůči němu stále uplatňoval jistou nadvládu, jak dokládá jedna historka. Velíšek chtěl koupit některý z velkých obrazů svého někdejšího pedagoga. Dlouhý jej nejprve odmítal slovy „to bys nezaplatil“. Pak změnil názor a přes svou ženu vzkázal, že jedno plátno je ochoten vyměnit za Velíškovu variaci na Dürerův obraz zajíce.

Mělo to háček. „Ušáka‘ už vlastnil kamarád Kuba Suchý. Ale Dlouhý nedal jinak, a že prý mu mám udělat novou variaci na ten obraz. Tak vznikla variace na variaci, druhý Ušák,“ píše Velíšek, který do katalogu k aktuální výstavě připsal ještě několik vzpomínek. Je to jeho cituplné rozloučení. Bedřich Dlouhý zemřel během příprav roudnické výstavy, bylo mu 92 let.

O tom, co naopak profesor oceňoval na Velíškovi, svědčí dobové hodnocení z Akademie výtvarných umění. Martina Velíška v něm označil za „neklidného, neposedného studenta s velmi akčním radiusem“, jak napsal. „Neřídím se tím banálním pravidlem, zda se mně to ‚líbí‘, či nikoliv. Nýbrž tím, do jaké míry student, mladý člověk, je schopen otevírat, rozšiřovat prostor svého uvažování. Tyto parametry tento student splňuje,“ konstatoval Dlouhý, uznávaný člen umělecké skupiny Šmidrové.

Martin Velíšek se narodil roku 1968 a má jmenovce, rovněž malíře, jenž přišel na svět o pět let dříve. Velíšek starší je známým ilustrátorem, kresbami doprovodil například Fimfárum od Jana Wericha. S tímto kreslířem bývá Martin Velíšek mladší zaměňován také proto, že se kromě grafiky či obalového designu sám rovněž zabývá kresbou. Jinak vyučuje na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem je vedle Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích a Galerie Benedikta Rejta v Lounech nejmenší ze tří příspěvkových výstavních organizací Ústeckého kraje. Její sbírka čítá přes 3700 děl včetně více než 1250 obrazů od počátku modernismu po současnost.

„Naším největším pokladem je 60 děl od Antonína Slavíčka, což je součást zakladatelského daru, který v roce 1910 věnoval August Švagrovský městu Roudnici. Jsme nejstarší galerie v kraji,“ říká ředitelka Petra Mazáčová.

Upozorňuje také na sbírku děl ze 60. let. „Máme několik prací od Mikuláše Medka, Adrieny Šimotové, je tu obraz Pád věže od Zbyška Siona. Od českých modernistů se pyšníme například obrazem Josefa Čapka Oheň, Máří Magdalénou Jana Zrzavého a jedním výborným poetistickým obrazem od Toyen z roku 1927. Vlastníme i několik kubistických děl Emila Filly,“ vyjmenovává Mazáčová, která v galerii pracuje deset let, avšak ředitelkou je teprve druhým rokem.

Instituce, jež ročně hospodaří s rozpočtem na provoz okolo 12,9 milionu korun, nakupuje do sbírky i práce současných umělců. Za poslední dva roky přibylo 50 děl. Část tvoří obsáhlý dar vdovy po česko-francouzském malíři Františku Janulovi. Další práce, například od Anny Hulačové, Magdaleny Jetelové, Ivana Kafky, Stanislava Kolíbala či Michaely Thelenové, vybraly pro roudnickou galerii její kurátorky. „Podařilo se nám získat díla v přepočtu za téměř čtyři miliony. Prostředky na nákup pocházejí zčásti od zřizovatele a zčásti z vysoce úspěšné grantové činnosti spojené s dotačními pobídkami Ministerstva kultury,“ upřesňuje Mazáčová.

Roudnická galerie sídlí v zámeckém areálu a je v nájmu rodiny Lobkowiczů. Spolupracuje také s roudnickou farností, v křížové chodbě místního původně gotického kláštera uspořádala například výstavu umělkyně Evy Brodské.

Návštěvnost instituce v nevelkém městě pod Řípem se pohybuje mezi 15 a 19 tisíci lidmi ročně. „Turismus v Roudnici odpovídá velikosti města a je známá věc, že návštěvnost galerií tvoří především turisté. Také u nás je větší provoz v turistické sezoně, návštěvníky přitahuje cesta na Říp. Vedle toho se ale galerie dlouhodobě profiluje jako instituce se silným edukačním zázemím a naše programy navštěvují školy místní i z větších vzdáleností,“ dodává Petra Mazáčová.