Článek
V ulicích citelně ubylo aut, výpadky elektřiny se prodlužují, váznou dodávky potravin. Kuba vstoupila do takzvaného období „nulové varianty“, které prezident Miguel Díaz-Canel popisuje jako drastické uskrovňování. Život na ostrově se zřejmě v následujících týdnech a měsících „zpomalí“ a „smrskne“.
„Jak máme obdělávat půdu? Jak se máme přepravovat? Jak máme bez paliva zajistit, aby naše děti chodily do školy?“ ptal se Díaz-Canel v nedávném projevu přenášeném státní televizí.
Vůdce stál před černobílou fotografií Fidela Castra z dob partyzánské války z 50. let, což mělo projevu dodat na bojovnosti.
„Přijmeme opatření, která sice nebudou trvalá, ale budou vyžadovat úsilí. Co jiného můžeme dělat? Máme to vzdát? Je toho tolik, co musíme bránit,“ burcoval přítomné Díaz-Canel.
Vedle odkazů na guerillový boj Castra a jeho armády se ale nejvíce vracel do tzv. zvláštního období na počátku 90. let, kdy se země těžce potýkala s podobnou krizí – přišla tehdy o dodávky sovětské ropy. Už tehdy se objevil termín „nulová varianta“, systém úspor, který je nucena současná vládní garnitura opět po více než 30 letech aplikovat.
„Jsme zvyklí. Utahujeme si opasky už léta. Prakticky co jsem naživu,“ řekl Seznam Zprávám 48letý Diomar Orasma, trumpetista, který se v Havaně živí jako kuchař v jednom z turistických motelů.
Do práce už dávno stejně jako mnozí jezdí na kole. Na autobus či taxi nemá peníze, navíc podle jeho svědectví vozů ubylo, protože ani taxikáři nemají kde natankovat.
Právě využívání „alternativních“ způsobů dopravy, jako je jízdní kolo či koňský potah, je jednou ze strategií „nulové varianty“. Kubánci také budou chodit do práce jen od pondělí do čtvrtka, aby podniky šetřily energiemi. A vláda své občany rovněž ponouká k tomu, aby se dokázali sami uživit (třeba na svých políčkách) a nespoléhali se na státní příděly a dotace.
Diomar přitom do Havany přijel ze svého rodného města Santiago de Cuba, kde se mimo jiné živil jako hudebník. Ekonomická situace ho ale donutila ke změně kariéry a v Havaně začal vařit v jednom z komerčních motelů. Dnes zvažuje návrat domů, aby zajistil sobě a své rodině alespoň nějaký příděl potravin.
Návrat na venkov
„V motelu ubývá turistů a může se stát, že ho majitel zavře. Možná je lepší se vrátit domů a pěstovat zeleninu,“ říká s odkazem na svůj rodný dům se zahradou u Santiaga de Cuba.
Musí se přitom rozhodnout rychle, protože z Havany do Santiaga de Cuba to je téměř 900 kilometrů a už teď nejezdí žádné autobusy a s největší pravděpodobností se brzy zastaví i vlaky.
Kuba nedostává žádné dodávky ropy od prosince loňského roku, což v nezvykle otevřeném projevu přiznal sám Díaz-Canel.
Oznámil přitom, že se proto omezí provoz továren, škol, nemocnic či hotelů. Díaz-Canel také uvedl, že Kuba nedokáže poskytovat letecké palivo, což může znamenat zrušení mezinárodních letů. Společnost Air Canada je ostatně první, která na Kubu přestala létat. Kanaďané přitom tvoří největší počet turistů. Na ostrov přijíždějí právě v zimních měsících, aby utekli tvrdé zimě doma.
Ostrov je přitom vedle importu ropy závislý na turistickém ruchu. V ohrožení jsou tak mimo jiné motely, kde pracuje Diomar Orasma.
Hudebníka-kuchaře v poslední době zaplavují vzpomínky na jeho rané mládí, kdy Kuba zažívala takzvané zvláštní období, jež nastalo po rozpadu Sovětského svazu. Život se tehdy na Kubě téměř zastavil.
„A jsme v tom znovu. Dnes je to ale horší, protože do zvláštního období číslo dvě vstupujeme už zbídačení,“ poznamenává Diomar.
Do toho prvního „zvláštního období“ Kubu uvrhl rozpad SSSR. Na takový scénář Kubánce přitom už v 80. letech minulého století připravoval sám dlouholetý vůdce kubánské revoluce Fidel Castro (ostrov si letos připomíná 100 let od jeho narození a rovněž deset let od jeho úmrtí). Ten tvrdil, že pokud by došlo k omezení či přímo zastavení dodávek sovětské ropy, mohl by ostrov zažít i období hladomoru.
Kubánské „zvláštní období“
Nastalo po rozpadu SSSR v roce 1991 a trvalo prakticky až do přelomu tisíciletí. Toto období doprovázel celonárodní hlad, výpadky elektřiny a chybějící palivo. Na Kubě se tehdy doslova zastavil život, protože přestala jezdit auta a městská hromadná doprava. Z ostrova v roce 1994 v zoufalství po moři uteklo na 30 tisíc Kubánců v rámci exodu „balseros“ (voraři).
Termín zvláštní období vymyslel sám Fidel Castro, který v 80. letech Kubánce varoval, že může dojít na těžké časy, pokud se zastaví dodávky sovětské ropy. Kuba měla proto podle něj přijmout mentalitu vojáka ve válce. O dekády později je na ostrově vyhlášen válečný stav.
Fidel byl i proto po letech donucen otevřít ostrov turistům, protože jeho režimu chyběly valuty. Skutečné záchranné lano mu ale hodil až venezuelský socialistický vůdce Hugo Chávez, který začal Kubu od přelomu tisíciletí zásobovat zlevněnými dodávkami ropy. Tento import pokryl veškerou spotřebu ostrova a Havana dokonce mohla část nespotřebovaného „černého zlata“ prodávat ve světě.
V této štědré politice postavené na solidaritě a vzájemné podpoře – Kuba za ropu posílala do Venezuely své tajné agenty – pokračoval i Chávezův nástupce Nicolás Maduro.
Americký prezident Donald Trump ho ale 3. ledna letošního roku nechal odstranit a zahájil blokádu Kuby s tím, že Havana už nedostane ani kapku ropy. Tu přestalo vedle Venezuely posílat i Mexiko, protože Trump této zemi pohrozil vysokými tarify, pokud na Kubu vyšle byť jediný tanker.
„Dekády vláda mluví o blokádě. Teď ji ale skutečně zažíváme. Uvidíme, co se stane,“ přemítá Diomar, který si stále ve volných chvílích chodí hrát na trubku na přímořskou havanskou promenádu známou jako Malecón.
„Už to není šeptanda“
Režim navíc čelí daleko většímu počtu protivládních protestů a pochodů. Prohlubující se ekonomická krize by tak mohla vyústit ve velkou sociální bouři. Ostatně během prvního zvláštního období občanské revoltě čelil i Fidel Castro. Před krizí tehdy raději po moři utekly tisíce lidí. Jejich úprk vstoupil do historie jako exodus vorařů (balseros).
„(Současná) situace je bezprecedentní a křehká, protože sociální nepokoje přestaly být výjimkou a staly se každodenním jevem,“ popisuje současné sociální klima proslulá kubánská novinářka Yoani Sánchezová ve svém pravidelném blogu Generación Y.
Podle ní už lidé „tiše nereptají“, naopak – vládu na ulici hlasitě kritizují. „Nespokojenost již není jen šeptandou; projevuje se rozhovorem na rohu ulice, hádkou v obchodě s příděly a rozhořčením ve frontě na autobus,“ napsala dále Sánchezová, která se svým mužem, novinářem Reinaldem Escobarem, založila na ostrově vůbec první digitální noviny s názvem 14ymedio.
Sánchezová je sice opatrná v předpovědích ohledně pádu režimu, který je u moci od roku 1959. V nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedla, že kubánští vůdci si klidně bez výčitek zabezpečí palivo na úkor chodu nemocnic. Přesto i ona píše, že kubánský režim právě čelí své nejhorší hodině.
