Staví na Ukrajině elektrárny a popsal, jak tam Česko ztrácí

Na nové energetické zdroje na Ukrajině peníze seženete spíš než na opravu. V zemi, kde se absurdita války střetává s absurditou byrokracie, pomáhá brněnská firma Enkom zachraňovat energetiku, která je doslova v plamenech ruských bomb.

„Chápu, že Česká republika není Německo nebo Skandinávie, kde je ta podpora mnohonásobně větší, ale dnes jim prostě nic nenabízíme,“ komentuje předseda představenstva Enkom a také místopředseda Ukrajinsko-české obchodní komory Richard Benda hasnoucí vztah nové vlády k Ukrajině.

Šéf české inženýrské firmy, která zemi dodává kogenerační jednotky a pomáhá stavět a opravovat elektrárny, popisuje, že právě teď Ukrajina hraje o přežití příští zimy. Pokud se mají poničené teplárny a elektrárny opravit, musí se to stihnout do podzimu.

Byznysmen, který pět let žil v Kyjevě, v rozhovoru také popisuje, jak se podniká v zemi, kam mají zaměstnanci korporátů zákaz vstupu, jak se přežívá v paneláku v -25 stupních Celsia a proč vysmívané sovětské normy dnes paradoxně zachraňují energetiku na Ukrajině.

Předminulý týden jste se vrátil z Ukrajiny, kde se společnost Enkom podílí na obnově energetické infrastruktury. Jaké zážitky jste si přivezl?

Během války jezdíme na Ukrajinu pravidelně, ale tahle cesta pro mě znamenala zlom. Měl jsem nejhorší pocity od začátku války, protože se sešlo několik věcí – především tuhé mrazy a útoky na ukrajinskou energetiku.

Jsme jednou z největších firem, které na Ukrajinu dodávají energetická zařízení. Zaměstnanci velkých korporátů, jako jsou Siemens, ABB nebo GE, které dodávají energetickému průmyslu, mají cesty zakázané. Po internetu ani na konferenci nezjistíme přesný stav infrastruktury, proto musíme být na místě.

S čím jste se museli vyrovnat?

Do regionů, kde pracujeme, jsme se museli přesouvat v noci, protože letadla nelétají a vlakem nejste mobilní. V Kyjevě je tma, nefungují semafory, polovina domů je potemnělá, v ulicích je náledí a přicházejí špatné zprávy.

Teploty byly kritické, až 25 stupňů pod nulou. Předchozí tři zimy nebyly zdaleka tak hrozné. Když nemáte elektřinu a teplo, zamrzne všechno. Dýchání na ruce nepomáhá. V některých místech nefunguje kanalizace, sníh při oblevě roztál a obří kaluže zamrzly. Je to o zlomení nohy.

V paneláku se nedá normálně žít, když jste bez výtahu a tepla. Elektřina se zapíná podle rozpisů, ale stává se, že vůbec nenaskočí. Přesto jeden v domácnosti zůstává vzhůru, protože když proud nahodí, musíte všechno stihnout.

Samozřejmě někteří Ukrajinci mají různé generátory elektřiny, topné pušky apod. Ale stejně si musí v obývacím pokoji v paneláku udělat z matrací nebo jiného materiálu koutek 3×3 metry, kde pobývají, protože není šance vytopit celý byt.

Na druhou stranu, Ukrajinci jsou národ, který nepochybně přežije. Jsou neskutečně houževnatí. Myslím, že kdyby tohle nastalo v Česku, byli bychom na tom podstatně hůř.

Ukrajinská energetika je pro Rusko v posledních měsících primárním cílem útoků. Objevily se zprávy, že už není žádná nepoškozená teplárna a elektrárna. Jaký je stav tamní energetiky?

Všechny tepelné elektrárny jsou značně poškozené. Některé Ukrajinci dokáží částečně zprovoznit, jedou do dalšího úderu a znovu se opravují. Elektrárny jsou na tom o trochu lépe, ale ne o moc. U dalších zdrojů, jako jsou významné vodní elektrárny a fotovoltaika, je situace malinko lepší. Hlavní problém ale není v samotných zdrojích. Rusové pochopili, že je pro ně daleko snazší a výrazně efektivnější ničit síť, rozvodny, trafostanice apod., které nejde ochránit stoprocentně.

Je možné ukrajinskou energetickou soustavu decentralizovat?

To samozřejmě možné je, ale v tom Ukrajinci zaspali. Historicky měli velké zdroje, hlavně jadernou elektrárnu v Záporoží, jeden zdroj, který nedecentralizujete. Ta je pod okupací. Zůstaly jim tři jaderné elektrárny, Chmelnická, Rovenská a Jižnoukrajinská. Mají také několik hydroelektráren a na všechny dodáváme nějakou část zařízení. Problém je stejný, tyto zdroje ve velkém vyrábí elektřinu, kterou z jednoho místa musíte dostat ke konečným spotřebitelům. Tento mix měl být doplněn decentralizovanými zdroji o středním výkonu, které na Ukrajině chybí.

Pokouší se to Ukrajina změnit, nebo má pouze sílu na opravy rozbombardovaných elektráren?

Pokud vím, tak se přes veškerou snahu ještě nepohnuli z místa. Souvisí to s velmi častými výměnami personálního vedení za zhruba rok a půl. Nejde jen o aféru Energoatomu (korupční skandál ve firmě provozující jaderné elektrárny), ale i o další energetické společnosti. Dvakrát se měnil ministr energetiky. Tohle nepomáhá přijetí rozhodnutí o decentralizaci soustavy.

Všechny finanční instituce na trhu a dodavatelé se rozhodli, že Ukrajinu zaplaví kogeneračními jednotkami. Ale je třeba si uvědomit, že jedna tato jednotka má kolem 1,5 MWh, zatímco jedna zničená velká elektrárna má 1500 MWh. Zničených elektráren jsou desítky. To prostě nejde nahradit.

Dodává se dost kogeneračních jednotek nemocnicím, školám, strategickým objektům, které potřebují energetickou nezávislost?

Dodávají se, ale Ukrajinci s nimi neměli velké zkušenosti, takže řada těchto jednotek není smontovaná. Byly dodány, ale zákazník si s nimi neumí poradit, protože buď nemá zkušenosti, nedokáže zhotovit projekt nebo nemá peníze na montáž. Řada projektů stála na dvoře, protože se zakázky uzavíraly pouze na dodávku. Dnes už jsou naštěstí na dodávku včetně montáže, spuštění jednotky, anebo dokonce servis. Začátky byly krušné. Projekty stály i proto, že zimy byly mírnější a nebyla silná potřeba je spouštět.

Staví se nové elektrárny?

Postavit rychle novou elektrárnu není možné. Musíte ji vyprojektovat, objednat zařízení… Dodací lhůty jsou třeba dva roky. Teď to ani není o této zimě, tu už přežijí, ale hraje se o příští zimu. Pokud se do příští zimy nepodaří nahradit ztracené zdroje a zima bude stejně drsná, bude to tragédie. Času je málo, budou se spíš jen opravovat poškozené zdroje.

Také je potřeba zmínit, že Ukrajinci jsou v něčem podobní Čechům. Traduje se o nás, že jsme národ improvizací. O Ukrajincích to platí dvojnásob. Kdyby přišel nějaký bezpečnostní technik do ukrajinské elektrárny, trefilo by ho hned u prvního objektu. Jsou ale ve válce, nedbají na všechna bezpečnostní opatření.

Jak výpadky proudu ovlivnily ekonomiku, podnikatele, malé obchodníky, kteří potřebují mít otevřený krám, aby přežili?

Všichni si sehnali nějaké diesel generátory a další zdroje, aby mohli fungovat. Všechno, co bylo, se první dvě zimy vykoupilo. My se ale retailem nezabýváme, důležití jsou pro nás velcí firemní partneři. Dodáváme například kogenerační jednotky, a ty nelze použít pro domácnost, je to moc drahé a neefektivní.

Spolupracujete se státním sektorem a velkými korporáty?

Dodáváme státním organizacím typu ČEZ, místnímu Energoatomu, vodním elektrárnám pod státní Ukrhydroenergo nebo provozovateli přenosové sítě Ukrenergo.

Tito zákazníci velmi často do loňska měli dost finančních zdrojů, dokud Ukrajina prodávala elektřinu do Evropy. Tato zima to totálně změnila, Ukrajina v lednu naopak musela dovézt asi 30 procent elektřiny, hodně z Maďarska. Obrovsky to vyčerpává ukrajinskou ekonomiku. Teď je klíčové, aby všechny programy mezinárodní finanční pomoci nějak fungovaly.

Z dosavadního vyjadřování představitelů nové vlády je zřejmé, že z podpory Ukrajiny couvá. Jak to na vás působí?

Kdyby tu nebyl mikrofon, byl bych sprostý. Nejvíc dnes pomáhá Německo. Česká republika jde bohužel opačnou cestou. Jeden program, který zajišťuje garance za bankovní úvěry, realizuje Národní rozvojová banka. Dva roky s nimi řešíme podpory projektů a nedávno vláda řekla, že podporu nedá. Na tento program, který se měl spustit od ledna 2026, jsme hodně spoléhali. Mrzí mě, že Česká republika s novou vládou ustupuje z podpory Ukrajiny.

Svůj program pro Ukrajinu má také pojišťovací agentura EGAP, ale je absolutně nevhodný pro energetiku. Projekty v energetice trvají rok, dva. Ale program je nastaven pro krátkodobé kontrakty a je dost finančně omezený.

Vázne i zahraniční pomoc. Loni skončil americký program USAID. Ten se později částečně přesunul pod ministerstvo zahraničí Marca Rubia a část pomoci se na Ukrajinu vrací. Jenomže roční pauza způsobila, že se řada projektů rozpadla. Tendry se teď znovu rozjíždějí, ale bude to trvat měsíce. Nastává boj o příští zimu. Jestli chcete něco zprovoznit na podzim, musíte to řešit už v březnu, ideálně v únoru.

Češi dosud patřili k velkým podporovatelům Ukrajiny. Vnímáte slábnoucí vládní podporu jako problém v obchodních vztazích?

Jezdíme čtyři roky na Ukrajinu na různé podnikatelské mise. První roky Česká republika poskytovala všechno, co mohla, včetně morální podpory. Dnes se vás Ukrajinci ptají: „Dobře, morální podpora, ale my třetí rok válčíme, tak co dál?“ A vy říkáte: „No my něco chystáme, nějaké programy…“ Chápu, že Česká republika není Německo nebo Skandinávie, kde je ta podpora mnohonásobně větší, ale dnes jim prostě nic nenabízíme. A spíš vidíte, že se to zmenšuje, než že bychom něco přidali. Je to smutné.

Jak vznikla provázanost společnosti Enkom s Ukrajinou?

V minulém tisíciletí jsem na Ukrajině pět let žil a studoval a od té doby tam mám vazby. Na začátku před dvaceti lety byl pro nás prioritou ruský trh. Po okupaci Krymu jsme postupně odcházeli a přešli jsme na Ukrajinu, která dnes tvoří 95 procent našeho obratu. Máme obrat od miliardy do dvou miliard korun, hodně to kolísá podle toho, kdy se realizují zakázky. Například loni v lednu s nástupem Donalda Trumpa se rázem škrtl americký program USAID a v tu chvíli se bez náhrady zrušily všechny rozjednané tendry.

Jsme inženýrská společnost, sami nevyrábíme. Zaměstnáváme asi dvacet lidí v Brně a máme dceřiné společnosti na Ukrajině, kde se snažíme zaměstnat Ukrajince. Ale to je trochu problém, protože u lidí pod 60 let je dobré, aby měli takzvaný „broň“, dokument, který jim zaručí výjimku z mobilizace. Jinak se jako našim kolegům z oboru může stát, že šikovné inženýry pošlou do nějakých logistických, opravárenských kapacit v týlu.

Pracovali jste na výstavbě elektráren, které zničily ruské údery?

Jeden z našich největších projektů na Ukrajině, kogenerační elektrárna v Charkově, vydržela ve válce tři roky. Rusové zpočátku likvidovali největší zdroje a tahle elektrárna dostala zásah na podzim 2024.

Nepříjemné ale je, jak mezinárodní systém dodávek funguje. Když je jednotka poškozená a vy řeknete, že ji opravíte za 100 tisíc eur, tak na to často nejsou peníze, protože na opravy se žádný nový tendr nevypíše. Poškozené jednotky stojí a není z čeho je opravit. Takže je jednodušší vypsat tendr na nové zařízení, kde peníze seženete, ale na opravy bohužel ne.

Co je podle vás klíčové pro to, aby ukrajinská energetická síť vůči konvenčním útokům nebyla tak zranitelná?

To je strašně těžká otázka. Vidíme některá opatření. Například existuje možnost zdroje zakopat pod zem. To znamená, že zakopete zdroj elektrické energie, rozvodnu a přikryjete to šesti metry hlíny a betonu. To už vzniká, protože pochopili, že je těžké tyto projekty jednoduše zničit.

Takové projekty už stojí?

Ano, už existují. Ale samozřejmě vyjdou třeba dvakrát dráž. Projektanti s válečnými zkušenostmi vědí, že tyto elektrárny nejdou zničit jedním útokem, muselo by jít například o kombinovaný útok a je otázka, zda by byl vůbec úspěšný.

Velký problém má také ukrajinská železnice, která musí napájet vlaky nebo své trakční vedení. Rusové historicky věděli, kde jsou transformátory, které železnici napájejí, a začali je takticky ničit. Je to problém pro vlakové spojení Evropy s Ukrajinou. Ukrajinci přišli stejně jako u elektráren na to, že je mohou zakopat. Je to drahé, prostory navíc musíte odvětrávat, chladit a peníze nejsou. První vlaštovky už jsou.

Jak je možné, že ukrajinská energetika odolává tak dlouho brutálním útokům Ruska?

Přežívá tak dlouho z důvodu, kterému jsme se dlouho smáli. Vychází ze starých sovětských standardů a norem, které jsou modifikovány a vytvářeny historickou zkušeností z 2. světové války, která se stala ústředním bodem jejich národního uvědomění Ruska. Před 20 lety, když jsme tam stavěli elektrárny, jsme se jim smáli, že všechno zdvojují. Tam, kde máme jedno čerpadlo, mají raději dvě. Místo jednoho okruhu stavěli dva okruhy. To jim umožňovalo nějak to po útocích propojit, opravit. Díky tomu dnes přežívají. Bez toho by byl dávno konec.

Z čeho bychom se měli v Evropě poučit?

V širší rovině musíme bezpečnost chápat ve všech aspektech – nejde jen o válku, ale i o schopnost mít pořádek na vlastním dvorku, bránit hranice a udržet funkční stát. Deset let míru neznamená, že za dalších deset let nepřijde konflikt, a nemůžeme si říkat, že armádu nepotřebujeme, protože se nám zrovna hodí šetřit. Trumpa nemusím, ale v jednom měl pravdu: Evropa dlouho obranu podceňovala. Pokud nejsme ochotni něco obětovat, zaplatíme za to. Vážně to dnes berou třeba severské státy a Polsko.

A poučení pro energetiku je jasné: klíčový je mix zdrojů. Bez jádra a stabilních záloh se nedá spoléhat jen na slunce a vítr. Bezpečnost musí být nezávislá na počasí, musí existovat záloha, jinak je to katastrofa.