Článek
Lidovečtí poslanci Václav Pláteník a Jiří Vojáček navrhují zákon, podle kterého se bude regulovat a zakazovat používání telefonů ve školách. U dětí do deseti let má nastat „úplné omezení mobilů“ během vyučování. „Pro starší žáky a nižší ročníky středních škol se zavádí plošný zákaz, ovšem s jasnými výjimkami. Mobil bude možné využít jako učební pomůcku v případě, že tak rozhodne učitel. Zároveň budou výjimkou pro použití mobilu zdravotní důvody žáka,“ přiblížili záměr.
Návrh očividně navazuje na předloňskou iniciativu vsetínského starosty Jiřího Čunka. Tamní radnice školám nařídila, aby žáci mobily odevzdávali a dostali je k vyzvednutí až po vyučování. „Zakázali jsme mobily ve školách. S odvahou dělat, co je správné, ne jen snadné,“ pochlubil se tehdy Čunek.
Ministerstvo školství ale upozornilo, že město nemá právo své školy takhle úkolovat a ředitelé nemusí poslechnout. Zacházení s mobily upravují školní řády schvalované školskou radou, kterou radní jmenují jen z jedné třetiny. Takže Čunkovo „zakázali jsme mobily“ bylo sice sebevědomé a přísné, ale také nelegální.
Slovo zakázat je svůdné. Řešit problém zákazem je oblíbené. Celostátní zákaz mobilů ve školách je silné politikum. Existuje v řadě evropských zemí, ve Francii už od roku 2018. A zároveň platí, že zákaz neřeší ani „nic“, ani „všechno“, ale právě jen „něco“ mezi tím. Riziko spočívá v dojmu, že máme vystaráno zákazem, všechno je zařízeno a může se začít jásat ve stylu Jiřího Čunka.
Tak to není. Pořád zbývají mraky drobné práce v každé škole zvlášť. Na dohodách o pravidlech, na jejich dodržování, na dialogu s žáky a rodiči. A na tom, aby škola působila spíš jako harmonická dílna lidskosti než jako výchovný ústav, kde se způsobile sedí s rukama za zády. Řeč je o mracích drobné práce pro dospělé. Oni nesou odpovědnost, rozhodují a jdou příkladem.
Voláním „zakázali jsme mobily“ to nekončí, ale začíná. Praxe musí zůstat na úsudku škol, na jejich osobnostech. Už proto by bylo záhodno, aby si každá škola mohla v co největší míře zvolit vlastní přístup, tolerantnější nebo striktnější. K tomu ale možná nepotřebuje žádný nový zákon.
Omezení telefonů ve školách dává smysl, důvody jsou zřejmé a vážnější než v dobách, kdy učitelé dávali poznámky za čtení pod lavicí. Jde o schopnost soustředění, socializaci dětí, prevenci šikany, zdravé návyky, well-being. Ale politici se tak trochu dobývají do otevřených dveří. Mobily už teď omezuje nebo rovnou zakazuje spousta škol, je to možné a běžné. Děje se to i ve Vsetíně a dělo by se to asi i bez direktivy z radnice.
Školy a jejich plány si zaslouží důvěru.
Aby zákaz mobilů přinášel kýžený efekt, nestačí kontrolovat, jestli mají žáci telefon vypnutý nebo zamčený v šupleti. Je zapotřebí myslet i na to, co bude po zvonění. Zákaz vyprší. Nebudou děti ve zbytku dne jen dohánět, co „zmeškaly“, budou se strachovat, o co přišly, čili FOMO? Nebo si zvyknou, že jim telefon v kapse nijak zvlášť nechybí? Na čem bude záležet, aby se cítily přirozeně a spokojeně? Tak jak to dokážeme my dospělí, zkušení arbitři digitálních návyků, co nezletilým stanovují pravidla?
Počkat. Z dobrých důvodů děláme ze školy ostrov bez mobilů. A co naše vlastní sebevýchova? Každou chvíli přece slyšíme, jak si někdo lebedí, že „vypnul“. Zasněně mluvíme o digitálním půstu. Čteme rady, jak odložit mobil alespoň o dovolené. I naše pozornost bývá rozbitá, soustředění obtížné.
Z restaurací, kde je doporučeno nebo rovnou zakázáno zírat do mobilů, natož si fotit jídlo, se stal svého druhu gastronomický koncept.
Kdo zakáže mobily nám? Nestáli bychom o to někdy náhodou taky? Nezačneme dětem jejich školní detox závidět?
V jednom případě už telefon zakázaný zákonem máme, a to při řízení automobilu. Jde o jeden z nejběžnějších dopravních přestupků, nedokážeme se přemoci. Čunka na nás, hybaj mobil před jízdou zamknout do skříňky!
Nejde jen o to, aby žáci ve školách dávali pozor a zvykli si spolu mluvit. Ale také o to, jestli je zákaz připraví na svobodné rozhodnutí, jak s mobilem zacházet, až skončí vyučování a až vyrostou. Tady je výsledek jistý už méně. Jak my dospělí sami dobře víme.
