Metoděj není takový, jak o něm píšou v novinách, říká otec rychlobruslaře Jílka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ty záběry vzbudily bouřlivou diskuzi. Zatímco vítěz závodu na pět kilometrů Nor Eitrem křepčil a bronzový Ital Lorello plakal dojetím, stříbrný Metoděj Jílek zůstal netečný. Převlékal se o samotě, ani se neusmál. Nic nenasvědčovalo, že zrovna před chvílí devatenáctiletý talent prožil největší chvíli rychlobruslařské kariéry.

O moc veselejší nebyl ani během slavnostního vyhlášení vítězů. Nechal si pověsit na krk stříbro a dál se tvářil vážně. „Není pravda, že je člověkem bez emocí. Jen cíle má trochu jinde,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy jeho otec Ondřej Jílek. Jako kouč piplal syna do plnoletosti, ale teď už přijel do Milána jen jako divák.

Potěžkal jste si olympijskou medaili, jaká je?

Právě že těžká, opravdu. A to ve všech smyslech.

Už ale cílíte na další, ne?

Nebude to jednoduché. V závodě na deset kilometrů je pět nebo šest lidí, kteří jsou schopni sáhnout na medaili.

Kdo z nich bude nejtěžším oříškem?

Vypíchl bych Semirunného, který reprezentuje Polsko. Pro mě je to velký favorit. Na pětce nezávodil: Nesplnil nominační kritéria a zůstal prvním náhradníkem. Ale na desítce na Světovém poháru v Nizozemsku zajel perfektně. V divizi B měl lepší čas než Metoděj, který vyhrál divizi A. Jinak ale má trochu divnou výkonnost. Občas vylítne, pak zase propadne.

Stejně to celé bude o Metodějovi.

Spíš to bude o výkonu, který dokáže ze sebe vymačkat každý z uchazečů o medaili. Neopovažoval bych se tvrdit, že je to jen o synovi. Pětku zajel velmi dobře, překonal olympijský rekord. Stejně se ale našel někdo, kdo ten den byl lepší.

Stalo se někdy, aby se před závody rozklepal?

To jsem nikdy nezažil. Ani když byl malý. Ale zase bych mu neříkal introvert, jak ho teď oslovují v novinách.

Opravdu ne?

Jen je víc koncentrovaný na sport a svůj výkon. Okolí ho vnímá jinak, než jaký je. Myslím si, že je to trochu škoda. Metoděj není takový, jak ho mnozí vidí.

A jak ho vidí?

Četl jsem komentář, ve kterém se tvrdilo, že je člověkem bez emocí. Není to pravda. Přirovnal bych to k fotbalu, když tým bojuje o první místo. Jakmile prohraje finále, zůstane jen druhý. Také nikdo nebude juchat a skákat radostí. Ta okamžitá emoce je prostě jiná, cítíte smutek a zklamání. Časem to všechno vyprchá. Pak už nahlížíte na stříbro úplně jinak. Je velmi důležité cílit zrovna na metu nejvyšší. Bez té touhy člověk sotva může být šampionem.

Maximalisté to nemají v životě jednoduché. Často musí být zklamaní.

Metoděj má hlavu nastavenou jinak. Pokud v nějaké činnosti neuspěje, jen ho to motivuje. Není z toho zklamaný nebo naštvaný. Spíš odhodlaný k další práci.

Ale není občas na škodu, že nedokáže pustit emoce ven?

Ale on to umí. Může ukázat, že s něčím není spokojený. I zakřičet dokáže, ať už radostí nebo naštváním.

Takže se během stříbrných oslav v Českém domě nakonec odvázal?

Tam to z něj všechno spadlo. Když viděl jásající lidi kolem, byl šťastný. Opravdu moc si užíval fanouškovské podpory.

Je abstinentem, ale na oslavách držel v rukou lahev šampaňského. Ochutnal ho?

Strčili mu to do ruky, tak to držel. Pak flašku odevzdal nám. Alkohol zatím neochutnal a ještě chvilku to potrvá. Nikdy by si to mezi závody nedovolil, zvlášť na olympiádě.

Aby se na ni vůbec dostal, musel urazit dlouhou cestu. Které rozhodnutí ohledně směřování jeho kariéry zpětně vidíte jako klíčové?

Že jsme z kolečkových bruslí přešli na led. Původně to vůbec nebylo v plánu. O rychlobruslařské kariéře pro syna jsem neuvažoval, chytlo ho to až časem. Další věc je, že Metoděj potkal Kalona Dobbina, trenéra z Nového Zélandu. Výrazně ho ovlivnil, bez něho by náš syn nebyl tam, kde je teď.

Prosazujete vlastní přístup ke sportovní přípravě: Sázíte na obecnou průpravu, odmítáte ranou specializaci. Jak jste k tomu přišel?

Mám vystudovanou sportovní školu, hodně jsem o tom přemýšlel. Ale nikdy jsem nechtěl mít ze svých dětí vrcholové sportovce. Metoděj a mladší syn Filip sportovali především pro radost. Když jim to začalo jít, jen jsme je s manželkou maximálně podporovali.

Byli takoví, kdo si kvůli vašim metodám posměšně ťukali na čelo?

Spíš se divili, proč to dělám zrovna touhle cestou.

Ukazuje se, že tréninky na kolečkových bruslích jsou alternativní cestou v rychlobruslařské přípravě.

Ten názor zastávám celou dobu. Je to určitě cesta, jak vychovávat dobré rychlobruslaře.

Mohou nahradit i rychlobruslařskou halu, která v Česku stále chybí?

To ne, kolečka jsou jen vhodným doplňkem pro přípravu. Pobyt na ledě je nezbytný, žádným jiným prostředkem se nahradit nedá.

Co myslíte, mohly by olympijské medaile změnit vašemu synovi život?

Možná ano, ale zase ne tak významně. Metoděj určitě bude víc na očích. Už teď je mnohem populárnější než dříve. Hrozně si toho vážíme, zvlášť podpory od fanoušků. Pro syna je to ale jen další krok na vytyčené cestě. Cíle má jasné, ty jsou trochu jinde. Ještě výš.

Vás osobně ta horečka ovlivňuje?

Mám mobil zahlcený zprávami, nestíhám to číst. Dostal jsem hodně gratulací od kolegů z práce, za což jsem velmi vděčný. Jinak všechno zůstalo při starém. Je to na každém, jak dokáže přebrat úspěch. Máme to v rodině nastavené tak, že se z toho úplně nezblázníme.