Sáblíková i Jílek už mají rychlobruslařské nástupce. Ve svých rodinách

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rychlobruslaři Martina Sáblíková a Metoděj Jílek budou za pár týdnů na olympiádě v Miláně patřit k nejsledovanějším českým sportovcům. Pro oba se blíží životní událost: první se loučí s bohatou kariérou, druhého čeká olympijský debut.

Mezitím za jejich zády roste další generace, nový Jílek a nová Sáblíková. O žádné vznešené literární přirovnání nejde, řeč je o mladších sourozencích.

Patnáctiletý Filip je bratrem vítěze dvou podniků Světového poháru. Stejně stará Barbora je pak nevlastní sestrou trojnásobné olympijské šampionky. Spojuje je nejen rok narození a příbuzenské vztahy s rychlobruslařskými esy. Oba pokračovatelé rodinných tradic zažili v aktuální sezoně premiéru na velkých juniorských závodech a ukázali potenciál. Oba to myslí se sportem zatraceně vážně a cílí už na následující hry 2030 ve Francii.

Světoví odborníci si stále ještě lámou hlavu nad tím, jak se v zemi bez rychlobruslařského oválu mohl objevit takový přírodní úkaz jako devatenáctiletý Metoděj Jílek. Překonával juniorské rekordy a na prvním seniorském MS získal senzační bronz na deset kilometrů.

V patách už mu ovšem šlape další produkt rodinné továrny na výrobu talentů, mladší Filip. Je to trochu jiný typ, jde i jinou cestou. Má ale stejný přístup ke sportu ze strany rodičů.

„Nikdy jsem si nedával za cíl vychovat ze svých dětí šampiony,“ přiznává pro Seznam Zprávy otec mladých sportovců Ondřej Jílek. „Kluci se věnovali různým sportům, ale jen aby byli zdraví a fyzicky zdatní. Lyžovali, jezdili na kole, lezli po stěnách, hráli florbal. Snažili jsme se s manželkou jen vytvořit dobré podmínky pro jejich rozvoj. A vždy maximálně podporovali, pokud jim něco šlo a naplňovalo je to.“

Už Metoděj byl v dětství univerzálním sportovcem, mladší Filip šel ještě dál. Bruslení dlouho kombinoval s fotbalem. Zanechal ho až ve chvíli, kdy bylo jasné, že spojovat oba tolik rozdílné sporty prostě nejde. Jedna alternativa mu však zůstala: kromě rychlobruslení závodí ještě v short tracku.

Všestranná průprava a odmítnutí rané specializace je jednou ze zásad, které razí táta Jílek. Sám se věnoval sportu výlučně jako koníčku, snad proto mu vydržely zápal a radost z pohybu. Ptát se, která bruslařská disciplína je pro jeho mladšího potomka důležitější, nemá cenu. Žádná priorita totiž neexistuje:

„Děláme všechno tak, aby jedna činnost doplňovala tu druhou. V Česku totiž podmínky pro rychlobruslení nejsou, tak to nahrazujeme short trackem. I takový kontakt s ledem je lepší než žádný. Tréninky na malém kluzišti má náš syn pětkrát týdně. Učí se jezdit v balíku a správně manévrovat, pracuje na zrychlení. Na rychlobruslařský ovál se dostane, jen když je víc času, například během prodlouženého víkendu. To pak jezdíme většinou do Německa.“

V letošní sezoně Filip debutoval na juniorském Světovém poháru. V patnácti závodil v divizi pro nejmladší. I když patřil k benjamínkům, hned dvakrát se probojoval do desítky nejlepších v hromadném startu. V Miláně nečekaně obsadil osmé místo, za týden v Collalbu si ještě o jednu příčku polepšil. „Pohyblivost a schopnost ke zrychlení má kluk ze short tracku. A také z kolečkových bruslí, které v létě rovněž usilovně využíváme,“ věcně komentuje tatínek.

Na oblíbené kolečkové brusle nedá dopustit, je to důležitý prvek jeho osobité strategie. Vždyť už starší syn Metoděj byl na inline bruslích machr, konkrétně pětinásobným juniorským mistrem světa.

Teď na nich rozvíjí své dovednosti Filip, ale dosavadní úspěchy otec nepřeceňuje. Je to jen začátek dlouhé cesty, na jejímž konci by měly být výsledky z úplně jiné dimenze. Navíc Filip je v přechodu, z teenagera se pomalu stává mužem. Vždycky byl podsaditější než starší brácha, dnes už ho začíná dohánět i vzrůstem.

Samotný tatínek je také v přechodu, byť trenérském. Začínal jako čirý nadšenec, který se učil za pochodu. Pozorně sledoval zkušenější kolegy, všímal si detailů. Pro amatéra, jenž nikdy závodně nesportoval, to byla fuška. Pak absolvoval odborné kurzy pro rychlobruslení i kolečkové brusle. Naučil se toho dost, ale stejně se neodváží nazývat se koučem svých dětí. Skromně říká, že jen zastřešuje jejich přípravu.

Staršího syna už před několika lety předal do rukou mnohem povolanějšího trenéra, Novozélanďana Kalona Dobbina. Mladšího zatím piplá sám, i když s pomocí odborníků.

V patnácti letech je Filip podle všeho rychlobruslařsky dál, než byl Metoděj v jeho věku. Na dlouhé nože se totiž postavil mnohem dřív. „Technicky je na tom líp, má i víc natrénováno,“ potvrzuje otec.

Vyvodit z toho, že by časem mohl být úspěšnější, je však dost troufalé. Sport je nevyzpytatelný, plánovat tady nejde.

Na přímou otázku hlava rodinného klanu reaguje zdrženlivě. Ošije se, pak poví: „Pro mladšího kluka je Metoděj inspirací a konkurencí zároveň. Nedávno mi řekl, že by chtěl překonat všechny jeho juniorské světové rekordy.“

Olympiáda v roce 2030 je pak pro celou rodinu zvláštní metou. Oba synové by na ní mohli startovat společně. „Určitě si to dokážu představit,“ usmívá se Ondřej Jílek. „Řekl bych, že tam to i směřujeme.“

Zatímco v Praze táta Jílek buduje všechno kompletně od píky, ve Žďáru nad Sázavou na to jdou ověřenou cestou. Tamní bruslařský klub existuje od roku 1998 a je těsně spjat se jménem Martiny Sáblíkové. Tatínek Milan ji právě tady poprvé postavil na led a pak svěřil do péče kouče Petra Nováka. Dceru Barboru z druhého manželství bývalý basketbalista cepuje sám.

Od Nováka toho pochytil dost, proto jsou jejich tréninky nápadně podobné. Kolo, dlouhé výběhy, sprinty do kopce, chůze v podřepu… Ta samá chůze, která svého času proslavila olympionika Jiřího Kyncla. Ten v nepřirozené poloze, imitující základní rychlobruslařský postoj, zvládl strávit skoro hodinu. Zato kolečkové brusle se ve Žďáru velké popularitě netěší.

„Nemáme s tím dobré zkušenosti,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy předseda oddílu Pavel Haselberger. „Sportovci z nich měli hodně vážných úrazů: zlomeniny zápěstí a klíčních kostí, otřesy mozku. Tak jsme se rozhodli, že kolečka příliš používat nebudeme.“

Skoro všechno běží jako před pětadvaceti lety, když tu Martina Sáblíková začínala. Jen v zimě, když zrovna mrzne, se za ledem nejezdí na ovál do Svratky, nýbrž do německého Inzellu.

Barbora Sáblíková šlape v sestřiných stopách celý život. Na brusle se postavila v osmi, před tím jiný sport nedělala. Nedávno v její kariéře nastaly první výrazné změny. Přijali ji do sportovního centra Olymp, což obnáší nejen výrazné zlepšení tréninkových podmínek, ale také částečné finanční zabezpečení. Zároveň se práce s talentovanou bruslařkou ujal kouč juniorské reprezentace Pavel Kulma.

Prvním krokem na cestě k větší profesionalizaci se pro Barboru stala i účast ve Světovém poháru juniorů. Při debutu drobná tmavovláska skončila daleko od medailových pozic, ale to není podstatné. Důležité je, že okusila atmosféru velkých závodů a poměřila síly s konkurencí. Už ví, na čem má zapracovat.

Ti, kteří patnáctiletou sportovkyni dobře znají, zdůrazňují její mentální nastavení. Na této úrovni sport už není sranda, příprava se skládá minimálně ze dvou tréninků denně. „Bára přesně ví, co chce, a tvrdě jde za svým cílem. V hlavě to má srovnané, i povahu má správnou. Dělá všechno pečlivě, nikdy neuhne, neošidí žádné cvičení. V tom mi hodně připomíná Martinu, to je jejich rodinný rys,“ dodává Haselberger.