Komentář: U přijímaček jde o to, aby se systém nažral. A ne o děti

Říkejte mi učitel. Kdykoli mám přemýšlet o tom, co dělám a proč, dá se říci, že mě přepadají chmury. Nemívám sice tendenci připojovat se k pohřebním průvodům jako vypravěč Moby Dicka, románu, jaké se dnes už skoro nečtou, ale i tak mívám někdy přes oči hodně černý šátek.

Například touto dobou se tím spouštěčem stává rituál, který zasahuje vždy jeden ročník populace, a s ním také příslušné rodiče a širší rodiny. Jak se na rituál sluší, provádí se pokaždé stejně, i když si po jeho skončení hodně lidí říká, že tohle musí přestat. Jenže to dopadá tak, jak kdysi napsal pozapomenutý český spisovatel Jan Hanč: „Aniž bych mohl říci proč, domnívám se, že to takhle dál nemůže jít. Mám bezpochyby pravdu. Ale jde to.“

A tak se naše Hunger Games točí dál. Mezi původním příběhem a naší skutečností lze samozřejmě najít řadu rozdílů, ale obávám se, že celkově ta analogie pasuje až nepříjemně. V našem případě nikdo nepřichází o život, ve hře nejsou zbraně, na samotný průběh „her“ nedohlížejí po zuby ozbrojení strážci a také nikdo z nás nemá doma obrazovku, na které by musel ten spektákl povinně sledovat. Zůstává ale pocit, že těch zhruba sto tisíc mladých lidí ve skutečnosti obětujeme. Horší oproti románové předloze je fakt, že nás k tomu nenutí žádná totalitní moc ze vzdáleného a nedostupného Kapitolu.

Letos se sice počet uchazečů a uchazeček o středoškolské studium v porovnání s předchozími roky poprvé po nějaké době snížil, ale ten rozdíl ani zdaleka nestačí na to, aby ubylo stresu z toho, že se přijímací zkoušky nepodaří. Důvody nemusíme nijak složitě hledat.

Počet míst na středních školách, zejména na gymnáziích, je stále nedostatečný. Pochopitelně, protože koho to mohlo před těmi 15 až 20 lety napadnout, že když se rodí tolik dětí, asi budeme za nějakou dobu potřebovat více míst na základních školách, následně na těch středních a potom, překvapivě, i na těch vysokých. A tak tu máme „síto“ přijímacích zkoušek, s jejichž pomocí to přece nějak zvládneme.

V hlavním městě je přetlak enormní. Naštěstí tady míst na gymnáziích a lyceích přibylo. Ano, je to tak. Celých 19! Je to sice méně než jedna třída, ale vidíte to, věci se mění k lepšímu. Uchazečům i jejich rodičům se teď určitě uleví, nebudou muset dlouze spekulovat, zvažovat svoje možnosti, a pak „strategicky“ vybrat tři školy, na které se zkusí přihlásit.

Na pražském Gymnáziu Jana Keplera, kde učím, se toto taktizování podle všeho projevuje poklesem počtu uchazečů, například v loňském roce se jich k nám hlásil méně než dvojnásobek počtu přijímaných.

Vedle rozšířeného povědomí o náročnosti naší školy (téma na jiné povídání) tady pravděpodobně hraje roli skutečnost, že kromě obecných testů potřebují úspěšní uchazeči projít také zkouškou školní, která například zahrnuje práci s přečtenou knihou z předloženého seznamu. Páťáci, kteří se k nám hlásí do osmiletého cyklu, zase v rámci školního testu píšou samostatný text v rozsahu jedné ručně psané stránky A4 na dané téma.

Z kabinetu českého jazyka zaznívá, že právě takové úkoly mohou být nad síly řady zájemců o studium, protože na základní škole se zpravidla nepíšou delší texty neboli „slohy“. Školy si totiž řekly, že něco takového jejich žáci nebudou potřebovat, a proto je zbytečné s něčím takovým marnit čas. Současná podoba obecných testů jim v tom nahrává. Ačkoli by se v nich měly prověřovat takzvané obecně studijní předpoklady, spíš je to „kosa“, která zkrátka odstraní „přebytečné“ zájemce tak, aby jich zbylo právě tolik, že zaplní daný počet volných míst.

Pokud jde o vztah k literatuře, tak tady se pro změnu projevuje jiný fenomén, a sice jak se proměnilo čtení obecně. Není to totiž jednoduše tak, že by dnes mladí „nečetli“, oni čtou možná víc než dříve, ale jinak. Zvládají mnohem širší záběr, jenže za to platí určitou mělkostí. Čtou také nejčastěji výrazně kratší texty, a proto mívají potíže s přijetím knihy. To se podle kolegyň a kolegů z výše zmíněného kabinetu následně ukazuje v tom, co studenti píšou, protože nemají odkud načerpat slovní zásobu, respektive kde nabrat inspiraci pro vlastní psaní.

Analýza společnosti PAQ Research ukázala, že více než třetina těch, kdo procházejí přijímacím řízením, vyhodnotila loni systém chybně. Jak se to pozná? Třeba tak, že si na první místo napsali „bezpečnou“ variantu, kam se sice následně dostali, ale se svými výsledky se klidně mohli hlásit na školu náročnější, kde by rovněž uspěli, a mohli tak bývali studovat tam, odkud by měli následně větší šanci pokračovat na vysokou školu.

Ale co už, na střední se přece umístili, studovat budou, tak proč z toho dělat vědu, že? Český průmysl ostatně potřebuje kvalifikovanou pracovní sílu. Co bychom si také se všemi těmi gymnazisty počali, ještě by nám pak na vysoké škole studovali všelijaké humanitní pseudoobory.

Škoda, kdybychom tak měli po ruce nějaký nástroj, kterým by se situace dala zlepšit, to by bylo něco jiného. Třeba vyšší počet variant cílové školy na přihlášce. Nebo že by dokonce takové omezení prostě zmizelo? Ne, to už by bylo příliš, kdo to potom má zvládnout procesně, to přece nemůžeme chtít, těch papírů, co by muselo putovat, to by si pošťáci prošoupali podrážky. Leda že bychom to provedli, ehm, elektronicky? Aha, to už vlastně děláme, ale takhle to posunovat, kam bychom přišli? Každá fantazie má své meze.

A to ani nemluvíme o jiné ztřeštěnosti, totiž že by se pořadí obrátilo a žáci by nejprve prošli přijímacími testy, a teprve potom by si vybírali školu. Něco takového nedávno dokonce zmínil staronový ministr školství Robert Plaga. Ten lehkomyslník. Jenže. Vláda Andreje Babiše toho má tolik, čím se musí zabývat…

Přijímací zkoušky tak budou dál plnit spíš funkci břitvy. Tu totiž v současném nastavení provádějí nadmíru výtečně, naplní se právě jen ta místa, která máme k dispozici. Testy proto mohou klidně vypadat, jak vypadají, protože v posledku nejde o to, aby žáci a žákyně základních škol našli tu nejvhodnější školu, ale o to, aby se systém nažral.

K tomu se báječně hodí třeba v češtině otázky na gramatické finesy, z nichž jde hlava kolem leckterému absolventu bohemistiky, nebo nazpaměť naučený veletucet přísloví a pořekadel, které se děti drtí málem jako slovíčka cizího jazyka, protože jinde než v přípravném kurzu je neslyšely.

Á propos, přípravné kurzy. Ty pro změnu spolehlivě pročistí pole uchazečů podle toho, jak je na tom jejich rodina finančně, neboť účast v přijímacích testech nanečisto jaksi není zadarmo. To zase přijde údiv na patřičných místech, jak je možné, že se Česká republika pravidelně umisťuje na chvostu, pokud jde o sociální prostupnost vzdělání. Jinými slovy, proč je u nás o tolik nižší pravděpodobnost, že dítě dosáhne vyššího vzdělání než rodiče.

V takové situaci pak můžeme klidně vynechat úvahy nad tím, co že to vlastně chceme, aby se naše děti ve škole naučily, když už tam chodí takovou dobu a tráví tam tolik času. Zdá se mi, že učitelé bývají čím dál častěji v roli podobné té, kterou v Hunger Games sehrává Cetkie Trinketová, jakási hosteska, která v příslušném kraji losuje účastníky a pak je doprovází do Kapitolu.

Dohlíží přitom zejména na to, aby dobře vypadali a měli připravené odpovědi na otázky moderátora celé show. Dokud se pravidla celého toho podniku výrazně nepromění, budou naše děti pořád spíše v postavení „splátců“ z příběhu Suzanne Collins, kteří jsou nuceni bojovat o holý život. Do té doby „ať je stále doprovází štěstěna!“