Článek
To nejhorší, co se může novinářům stát, je, když se začnou zabývat sami sebou. A mohou mít i pravdu, tak jako ji mají signatáři petice za zachování poplatků za Českou televizi a Český rozhlas. Média veřejné služby už o politice jen neinformují, stávají se sama vrcholně politickým tématem, v němž je ovšem obtížné zůstat neutrální.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
A tady nutně musely člověka nad jeho facebookovým feedem přeplněným v úterý posty přátel z ČT a ČRo, proč i oni podepsali, přepadat jisté pochybnosti: Z pozorovatelů dění jste se stali jeho přímými aktéry. A ti, jimž se snažíte vymluvit jejich plán, k němuž - ať se vám to líbí, nebo ne - dostali mandát ve volbách, to patrně sledují s jistým zadostiučiněním. A už plánují, jak to využijí v bitvě, kterou bohužel nemůžou prohrát.
Aby bylo jasno, osobně s tou peticí souhlasím, České televize i Českého rozhlasu si - přes všechny možné výhrady - vážím. Lepší média veřejné služby v postkomunistickém světě nejspíš nenajdete, a pokud česká demokracie doposud úplně nenakolejila na maďarskou nebo slovenskou trasu, je to i zásluha lidí pracujících na Kavčích horách a na Vinohradské.
Což je taky samozřejmě důvod, proč se mají veřejnoprávní televize i rozhlas (ten spíš jako vedlejší cíl) stát rituální i strategickou obětí Babišovy koalice. Kromě praktického přidušení stále velmi vlivných médií je to odměna pro voliče vládních stran: Vykonáme pomstu za všechny ty roky, kdy jste za své poplatky museli poslouchat, že je Země kulatá, Rusko je agresor a Andrej Babiš má střet zájmů. Každý má přece právo věřit, čemu chce.
Vládní politici teď ještě samozřejmě opakují, že poplatky rozhodně nejsou tou jedinou možnou variantou, jak zaplatit média veřejné služby a přitom je odklonit od vlivu politiků. A mají pravdu. Kdo to tvrdí, ať si vzpomene, jak politici v jednom šiku bez ohledu na strany dokázali ČT i Český rozhlas efektivně vyhladovět, když poplatky ponechali 17 let (v případě rádia dokonce dvacet) ve stejné výši.
Ano, to se loni změnilo: Poplatky nepatrně vzrostly, ale hlavně se do zákona dostal princip automatické valorizace. Mimochodem, kdyby chtěla Babišova koalice škodolibě vyhovět volání po udržení poplatků, stačilo by, aby valorizaci ze zákona vyndala - a spolu s ní třeba osvobodila od platby seniory. Obě média to spolehlivě zahubí do roka.
Více k tématu:
Lidé z veřejnoprávních médií celkem pochopitelně hájí model, který jim zajistila - poněkud neohrabaně - bývalá vládní koalice, dnešní opozice. Babišova šestikoalice tím ale dostává televizi i rozhlas tam, kde je chce mít. Do role spojenců svých politických soupeřů, což už ministr kultury Oto „jsem-proti-rušení-poplatků“ Klempíř řekl celkem otevřeně ve Sněmovně. A teď bude jen hledat a přidávat důvody, proč je možné a nutné penězovod pro ČT a ČRo přiškrtit.
Kdo chce, ten takové důvody najde. A vláda chce. Už jen to, že si Klempíř demonstrativně pozval do Prahy slovenskou ministryni kultury a živoucí výsměch čemukoliv kulturnímu Martinu Šimkovičovou, aby se s ní poradil, jak se ničí veřejnoprávní média, ukazuje na odhodlanost, s níž k úkolu přistoupil.
A pak je tu ještě jeden problém, který nezakryjí ani tisíce podpisů pod peticí. Česká televize vstupuje do celé téhle bitvy viditelně reputačně oslabená - a často si svoje problémy vyrobila sama.
V jejím čele stojí generální ředitel Hynek Chudárek, jehož jméno si prosím zapamatujte, protože jej nejspíš zase dlouho neuslyšíte. Chudárek do křesla usedl loni jako výsledek upatlaného kompromisu, když rozpolcená Rada ČT nebyla schopná vybrat šéfa s autoritou poté, co po dvou letech odvolala údajně - i v reálu - slabého Jana Součka.
V rámci příměří se pak zavřela voda i nad celkem neuvěřitelnými scénami, které volbu doprovázely. Například nad zprávami, které během hlasování posílal ředitel zpravodajství Petr Mrzena členům Rady ČT. Pardon, ale to asi ještě pořád není normální postup, že ne? Nicméně nám aspoň dost prozradil o ovzduší všeobecné vzájemné důvěry panujícím na Kavčích horách.
A přidaly se i další momenty, které ani celoživotního příznivce veřejné služby úplně neuklidní. Ze zpravodajství odcházejí dlouholeté opory typu Barbory Kroužkové nebo Bohumila Vostala, což se sice v médiích i jiných firmách celkem běžně děje, ovšem člověk - i kdyby o tom nic nevěděl - prostě nemůže necítit to nepříjemné dusno, které všechny tyhle změny doprovází.
A je jedno, jestli jste na straně Václava Moravce, nebo šéfredaktora Michala Kubala ve sporu, jestli má být do OVM po deseti letech pozván Tomio Okamura. Absurdní je, že tuhle debatu vůbec musíme sledovat v přímém přenosu a na pokračování.
Je mi to líto, ale souboj o poplatky Česká televize a s ní i Český rozhlas v tomhle kole prohrají. Ale pak teprve přijde fáze, v níž už opravdu půjde o budoucnost veřejné služby. O to, kolik lidí i z dnešního osazenstva Kavčích hor bude ochotno na novou realitu přistoupit a najít si v ní třeba svou životní příležitost. Odměňování ochotných nastupuje v přelomových časech okamžitě po potrestání vzbouřenců. A tyhle tábory budou po nějakou dobu průchodné.
