Pod čarou: Odchod ze sítí není hrdinství. Jen nás přestaly bavit

Občas se zdá, že internet slouží už jen k nadávání na internet. Neskrývaný odpor ke všemu digitálnímu, volání k odstřižení od sítí a okázalé vzývání „analogových“ zábav jsou oblíbenou kratochvílí už celá léta, ale v poslední době dostává tenhle trend raketové tempo.

Kdo ještě letos nenapsal, že analog jde do módy, jako by nebyl. Rok 2026 vyhlašují „rokem analogu“ magazíny Vogue i Forbes, Dazed také drží basu. Nejen New York Times předpovídají, že hitem letos bude „hloupý“ tlačítkový telefon. Hovoří se o módě offline hospod nebo udělátek typu Brick, která vám rafinovaně zablokují aplikace sociálních sítí.

Mnozí po vzoru suchého února radí držet i analogový leden neboli janalog. A pokud byste náhodou nevěděli, jak bez sítí a smartphonu trávit čas, Guardian jako nezbytný módní doplněk doporučuje rovnou celou analogovou tašku, do které sbalíte křížovky, omalovánky, pletení i Rubikovu kostku, a můžete tak kdekoliv zabíjet nudu ve stylu vašich babiček.

Fascinace vším analogovým, fyzickým a offline se navíc veze na déletrvající retro vlně návratu do nultých let. Nejen teenageři z generace Z tak už dávno před analogovými taškami obdivovali i staré CD přehrávače či digitální foťáky, iPody a jiné artefakty nedávné technologické minulosti, kdy ještě vše nebylo živě streamováno či uloženo v cloudu.

Tento obrat bývá doprovázen a zdůvodňován populárním příběhem. Algoritmy sociálních sítí z nás dělají závislé otroky feedů, ničí naši pozornost a kazí mládež, nutí nás trávit čas osaměle před obrazovkou a obecně z nás dělají horší lidi. Teď už se nám ale rozsvítilo, protože přece jen nejsme hloupé ovce. Statečně jsme se vyhrabali z pastí nastražených zlými barony ze Silicon Valley, dali jsme si digitální detox, pořídili papírový diář či knížku a začínáme žít postaru, v hmatatelném fyzickém světě, kde je nám dobře a lidé k sobě mají zase blíž.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Zní to hezky, protože tenhle mýtus na sebe může vztáhnout téměř každý a cítit se pak o něco chytřeji a lépe. Jenže jak už to bývá u většiny motivačních příběhů okořeněných špetkou sebechvály, i tenhle je z velké části naprostým nesmyslem. Sílící móda analogu je sice nepopiratelná, ale zároveň se nezdá, že bychom do displejů koukali nějak výrazně méně. A kdybych chtěl být ještě více jízlivý, stačí podotknout, že když se móda analogu virálně šíří na sociálních sítích, je to trochu pokrytecké a něco tu zjevně nehraje.

Je dobré si vzpomenout, kdy se s „analogovými“ trendy roztrhnul pytel poprvé. Bylo to v období pandemických lockdownů, kdy sice lidé stále zuřivě doomscrollovali (není náhodou, že právě v covidové éře tak masivně vyrostla popularita TikToku), ale zároveň se dali na pečení chleba, zahrádkaření a další offline aktivity.

Tato móda od té doby nijak výrazně nezeslábla, právě naopak, a pandemie a lockdowny proto jako vysvětlení selhávají. Lidé se zjevně začali sociálních sítí a dalších nových technologií a platforem okatě stranit i z jiných důvodů. Možná proto, že je zkrátka přestaly bavit.

Právě tímto směrem míří i analýza popkulturní reportérky Kate Lindsay, která velmi přesvědčivě rozbíjí líbivý příběh o našem statečném odporu k zákeřným sociálním sítím. Podotýká, že analogová móda nespočívá ve skutečném masovém obratu k offline aktivitám, ale je to spíše jen odraz opačného trendu. Zcela nepopiratelně už delší dobu probíhá úpadek sociálních sítí a odchod jejich uživatelů. Spekuluje se o tom, že obliba sítí možná byla jen historickou zvláštností, a nikoliv donekonečna rostoucí křivkou.

Odchod ze sítí ovšem není primárně zaviněn tím, že bychom prozřeli, šli do sebe a po tvrdém zápasu s „návykovými“ platformami se od nich konečně osvobodili. Realita je mnohem přízemnější. Aktuální problém sociálních sítí je spíše v tom, že by návykové možná být chtěly, jenže se jim to zoufale nedaří.

Kvůli chybným rozhodnutím a hrabivosti svých majitelů už léta nezastavitelně zahnívají. Zajímavý obsah na nich nahrazuje záplava reklamy, plytkého obsahu od profesionálních influencerů a v poslední době i AI braku, a výsledkem je příšerná nuda – není divu, že se v poslední době nostalgicky vzpomíná na rok 2016 jako na poslední dobu, kdy ještě internet za něco stál.

Lidé na sítích dříve netrávili tolik času proto, že by se od nich „nemohli odtrhnout“. Měli je rádi, protože si skrze ně mohli uspokojit nejrůznější potřeby, ať už to bylo hledání nových informací, kontakt s přáteli nebo bohapustá nenáročná zábava a eskapismus. Když už ale nic z toho na sítích nenajdeme, není důvod tam trčet a odchod jinam je ve skutečnosti velmi nenáročný a logický.

Nikdo si rád nepřizná, že něco udělal z donucení či nedostatku jiné volby nebo že mu to nedalo vůbec žádnou práci. Naopak taková rozhodnutí rádi prodáváme jako ctnost nebo aspirační cíl. Proto se tak rozmohlo všeobecné vzývání analogu, i když jde často o symbolická gesta a ve skutečnosti jen trávíme čas s jinými technologiemi – mezi zíráním na streamovací platformy, hraním videoher a scrollováním na sítích ostatně není nijak zásadní rozdíl.

Právě falešnost celé analogové vlny je častým terčem kritiky, kterou lze rozvést i nad rámec jednoduchého postřehu o tom, že všechny „analogové“ novinky pořád rádi předvádíme na sítích. Designérka Elizabeth Goodspeed se do toho pustila na poli fotografie a grafického designu, kde je analogová móda také velmi populární – dokonale vyleštěné obrázky už po nástupu AI generátorů nefrčí, a roste naopak obliba všeho nedokonalého, lehce ušmudlaného a na první pohled ručně vyrobeného.

Myšlenka, že dám přednost kvalitnímu, ručně nakreslenému plakátu před laciným AI kýčem, je jistě záslužná. V praxi to ale většinou vypadá jinak. Goodspeed konstatuje, že nedokonalý „ruční“ styl je zpravidla jen symbol. Digitální nástroje typu Photoshop i samotné AI generátory nabízejí nespočet možností, jak imitovat ruční kresbu, a většina designérů je ráda využije.

K tomu se přidává další absurdita. Analog přestává být analogem, pokud je zachycován a sdílen digitálně. Mezi fyzickým předmětem a jeho digitálním obrazem je zásadní rozdíl a analogovost do velké míry spočívá právě v nemožnosti (nebo složitosti) danou věc plnohodnotně kopírovat – Goodspeed jako příklad uvádí polaroidové fotky.

Není to poprvé, kdy se takový trend objevil. Kunsthistorička Kim Beil upozorňuje, že k tomu došlo třeba už po nástupu malých praktických přenosných fotoaparátů na konci 19. století, kdy se najednou profesionální fotografové začali vracet k dávno překonaným starým složitým metodám, aby tak zachovali exkluzivitu svého řemesla. Čím je jakákoliv technologie levnější a dostupnější, tím jsou její výstupy méně hodnotné, a na ceně naopak nabývají vlastnosti a věci, které s její pomocí vyrobit nelze.

K „analogovému“ stylu tak patří zrnitost, šumy a nejrůznější nedokonalosti. Ty ale byly jen vedlejším efektem starých technologií, tehdejší fotografové či grafici by se jich rádi zbavili a jejich aktuální imitace nedávají valný smysl. Pokud jako důkaz, že jsme si nepomohli AI, předkládáme digitálně vyrobenou „ruční“ kresbu či fotku, mohlo by to působit jako pokrytectví nebo rovnou padělek, ale Goodspeed varuje, abychom na grafiky a další tvůrce nebyli tak přísní.

Většina z nich na skutečně „analogovou“ tvorbu nemá potřebné nástroje, peníze a čas, a když si zákazníci žádají kvalitní ruční práci co nejrychleji a nejlevněji, nelze nikomu vyčítat, že pro ně vyrobí jen digitální imitaci.

Ve výsledku na tom zase tolik nesejde, protože „analog“ je v současnosti především statusový symbol. Ruční práce nabývá na exkluzivitě a ceně úplně stejně, jako tomu bylo v éře průmyslové revoluce ve viktoriánské Británii (o opravdu promyšlenou a plodnou „analogovost“ se tehdy pokoušelo třeba hnutí Arts and Crafts), a „lepší lidi“ se poznají i tím, že poslouchají muziku z vinylové desky, a nikoliv na telefonu z YouTube jako digitální plebs.

Skutečnost, že analogová móda je především honbou za statusovými symboly, nikoliv reálnou celospolečenskou změnou životního stylu, jde podle mého vysledovat i na jiné, zcela praktické, ale málo viditelné rovině.

Není náhodou, že mladí lidé z řad generace Z se teď začínají ohlížet za deset a více let starými trendy, které ve stejném věku rozjížděli jejich mileniálští předchůdci. Když jsme tehdy ve dvaadvaceti zdánlivě z ničeho nic objevili půvaby gramofonů, retro lampiček, nábytku z bazaru a pití ze zavařovacích sklenic, mělo to celkem banální příčinu. Je to životní etapa, kdy mladí opouštějí rodinné hnízdo, poprvé si zařizují vlastní bydlení a berou běžný plat, a s tím souvisí i nové priority a záliby.

Dokud člověk tráví čas v dětském pokoji a gymnaziální třídě, je celkem normální, že každý den znuděně visí od rána do večera na telefonu, stravuje se křupkami, kromě tenisek a zválené mikiny toho k životu moc nepotřebuje a na „analogové“ koníčky typu vaření večeří pro přátele nemá zase tolik motivace, peněz a prostoru. Po přechodu do dospělosti by z vás ale takový životní styl rychle udělal hvězdu smutného redditového fóra r/malelivingspace, a tak je potřeba vyrazit na nákup a pořídit pro své nové doupě nějaké ty předměty.

Jinými slovy, analogová móda se sice může tvářit jako úsporný a udržitelný krok (přestaň dávat peníze za Netflix a radši sázej pokojové kytky), ale často je to naopak zcela plytký konzumní trend. Když jsem dělal rešerše pro tento text, narazil jsem na nespočet článků doporučujících nákup těch nejlepších a nezbytně nutných rekvizit pro analogový životní styl, od deskových her přes nejrůznější nářadí až po bytové doplňky. Inu, naplnit onu analogovou tašku zkrátka něco stojí.

„Digitální“ životní styl je pořád téměř zadarmo (scrollování TikTokem je bezplatné a trocha počítačového pirátství otevírá další netušené možnosti), a proto také může těžko sloužit jako znak úspěchu. Pokud ale můžete ve středu dopoledne plést svetr v kavárně a nenechat se u toho na svém tlačítkovém telefonu obtěžovat pracovními maily, okatě tím naznačujete něco o svém majetku a postavení (a už vůbec nesejde na tom, že se pak doma svalíte před obrazovku jako všichni ostatní).

Je to celkem přirozený mechanismus lidského chování a nemyslím, že bychom se proto analogové módě měli smát a označovat ji za prázdnou či pokryteckou – všichni se občas rádi pochlubíme, že si můžeme sáhnout na exkluzivní, drahé a výjimečné věci a aktivity, ať už je to v dané době cokoliv. Problém je spíš v tom, že kvůli ní sílí i zcela plošný a ve výsledku dost škodlivý odpor k technologiím.

Už dříve jsem v tomto newsletteru psal o tom, že ke strojům je potřeba mít zdravý vztah. To, co lidé jako Musk, Bezos, Zuckerberg či Altman provedli se sociálními sítěmi a celým internetem, ještě neznamená, že by šlo o nevyhnutelně škodlivé a odpudivé technologie. Pokud byste měli na výběr, jestli být v kontaktu s fascinující kulturou, lidmi a novinkami z celého světa, anebo doma v koutku háčkovat, nejspíš byste si vybrali první možnost. A fakt, že jsme přišli o platformy, na kterých bychom tento styk se světem mohli smysluplně realizovat, je sice tragický, ale na celé rovnici nic nemění.

Tím, že budeme technologie plošně ostentativně zavrhovat (a přitom je v soukromí stále používat, protože se bez nich neobejdeme), si zavíráme cestu k pozitivním reformám technologického sektoru a navíc se v jistém ohledu vracíme do časů, kdy si Marie Antoinetta uprostřed luxusu hrála na chudičkou pastýřku ovcí, zatímco jiní museli totéž dělat z nevyhnutelnosti.

Náš svět ve skutečnosti analogový nikdy být nepřestal. I to scrollování na sítích provádíme na hmotném gauči v hmotném bytě či tramvaji, s natáčením zábavného videa se influencer fyzicky nadřel, jídlo objednané virtuální aplikací nám vaří skutečný kuchař a veze unavený kurýr, a pokud nám chybí dotek s realitou, mohou za to i jiné věci než Instagram.

A když na sítích sdílíme místo AI memů zrnité analogové fotky nebo záhon s ředkvičkami, je to jistě fajn, ale neměli bychom si u toho namlouvat, že nám to dalo nějakou zásadní práci, měníme tím svět k lepšímu a rozhodně se nechceme jen blýsknout před kamarády.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.