Čína si razí cestu do Arktidy. Pomáhá jí Rusko i Trump

Drsná zima, led a věčně zmrzlá půda dělaly z Arktidy na obchodní mapě světa dlouhé roky neatraktivní území. To se však s každou desetinou stupně Celsia mění a dříve oblast zájmu vědců se stává místem dostupným i pro nákladní lodě.

Úbytek mořského ledu otevírá cesty podél ruského pobřeží a nabízí možnost výrazně kratší trasy mezi Asií a Evropou.

Klimatické změny vytvořily ironickou příležitost - tání ledu otevřelo možnost těžby, která klimatickou krizi zároveň zrychluje. A mocnosti řeší, jak využít proces, který by se měly snažit zastavit.

Mezi takovými je i Čína, která má geograficky s Arktidou společného pramálo, avšak před lety se sama označila za tzv. blízkoarktický stát. Pobouřila například tehdejšího amerického ministra zahraničí Mikea Pompea, podle něhož nic takového není přijatelné - státy jsou buď „arktické“, nebo „nearktické“.

Poslední roky však Peking dokazuje, že geografická vzdálenost nemusí znamenat politickou nepřítomnost, a zaujal silné místo v arktické soutěži vedle USA, Ruska, Kanady, Dánska a Norska.

Zájem Číny o Arktidu trvá od roku 1999, kdy zahájila svou první arktickou expedici. O pět let později otevřela výzkumnou stanici na Špicberkách s názvem Yellow River Station.

Podle Pekingu je studium dopadů klimatických změn v Arktidě v centru jeho zájmu - zejména zrychlující se tání ledu a stoupající globální hladina moří by mohla mít dalekosáhlé důsledky pro čínská pobřežní hustě zalidněná města jako Šanghaj nebo Tchien-ťin.

Čína začala vystupovat jako vědecký aktér se zájmem o klimatologii, oceánografii a polární výzkum a v neposlední řadě si tím vysloužila status účastníka arktické spolupráce.

Tato role však s postupným oteplováním přerostla do geopolitických ambicí.

„Čínský přístup k Arktidě je strategický a politický. Čína usiluje o přístup k obchodním trasám, přístup ke zdrojům, účast na výzkumu a infrastrukturních projektech a institucionální přítomnost,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Paulína Ovečková z Asociace pro mezinárodní otázky s tím, že Peking v roce 2013 získal status pozorovatele v Arktické radě.

„Nejde tedy o vytváření formálních územních nároků, ale spíše o zajištění přítomnosti a vlivu v regionu dříve, než se geopolitické poměry plně ustálí. Spíše než čistě právní argument jde o dlouhodobou politickou a strategickou pozici,“ podotýká Ovečková.

V roce 2018 Čína představila ambiciózní plán, jak získat významné postavení v arktické oblasti do budoucna. Politický dokument velkolepě prohlašoval, že Čína je „státem v blízkosti Arktidy“ a jako takový by měl v této oblasti sehrávat svou roli.

Součástí plánu Pekingu bylo vytvoření odnože iniciativy Pásu a stezky - Polární hedvábnou stezku, tedy strategický plán na rozvoj námořních tras přes Severní ledový oceán, které spojují Asii s Evropou přes Arktidu.

Podle Paulíny Ovečkové se Čína jednoduše „snaží mít přístup všude“ - chce se stát partnerem od průzkumu a těžby nerostných surovin až po výzkum a ochranu životního prostředí.

Samotný čínský strategický dokument jasně naznačil, že Peking má velké plány na upevnění své pozice v regionu na základě investičního modelu, který byl replikován v mnoha regionech po celém světě. Podle Ovečkové je však Arktida přece jen jiná. „Není to stát s občany a vládou, takže ani čínské vlivové taktiky nemohou být stejné,“ uvedla pro Seznam Zprávy.

Arktida tak přestala být „pouze“ výzkumnou a vojensky významnou oblastí, ale potenciálním obchodním koridorem, který by snížil závislost Číny na tradičních námořních cestách do Evropy - a tání ledu jejím snahám značně napomáhá.

V tomto bodě však ambice narazily na geografický problém. Většina čínského obchodu s Evropou dnes putuje po tradiční námořní trase přes Jihočínské moře, Malacký průliv a Suezský průplav. Takto dlouhé spojení je však zranitelné a závislé na několika námořních uzlech. Arktická trasa by jej mohla zkrátit o tisíce kilometrů a nabídnout Pekingu alternativu.

Aby se však lodě do Severního ledového oceánu vůbec dostaly, musejí projít Beringovým průlivem, úzkým průchodem mezi Ruskem a USA. Samotná plavba pak vede převážně podél ruského pobřeží po tzv. Severní mořské cestě, což z Moskvy činí pro čínské plány klíčového partnera.

Toho si Číňané byli vědomi už v době ohlášení Polární hedvábné stezky - její budoucnost v této oblasti se stala závislou na vztahu Pekingu a Moskvy.

Příležitost se naskytla zejména po ruské anexi Krymu v roce 2014 a prohloubila se po plnohodnotné invazi v roce 2022. Západní firmy po sankcích opustily arktické energetické projekty a Rusko, jeden z největších vývozců energie, začalo hledat nové investory i odběratele surovin. Našlo je v Číně, která energii naopak ve velkém dováží.

A Čína je navíc zemí, která může ruské Arktidě, území bohatému na energetické zdroje, ale chudému na infrastrukturu, kapitál a technologie, výrazně přispět.

Podle čínských státních médií může cesta touto „zkratkou“ trvat asi 20 dní, což je přibližně polovina času, který by zabrala tradiční plavba přes Suezský průplav. Analytické odhady jsou opatrnější a uvádějí zkrácení cesty o 30-40 procent.

Ačkoli jsou trasy výrazně kratší, jsou náročné a často vyžadují práci ledoborců, které plavidlům pomáhají proplout podél severního pobřeží Ruska.

Zatímco Rusko otevřelo Číně novou cestu, Spojené státy v čele s Donaldem Trumpem ji nepřímo umetají. S každým dalším nečekaným krokem - ať už jde o venezuelskou akci, nebo řeči o jeho potřebě získat území spojence NATO za každou cenu - Trump Pekingu zvětšuje prostor pro šíření čínského vlivu po celém světě, píší Financial Times (FT). Včetně Arktidy, o které Washington tvrdí, že ji brání před bezpečnostními hrozbami ze strany právě Číny a Ruska.

„Je v sázce světový mír! Čína a Rusko chtějí Grónsko a Dánsko s tím nemůže nic dělat,“ napsal americký prezident na začátku tohoto roku v příspěvku na sociálních sítích.

Trump opakovaně tvrdí, že v blízkosti Grónska operuje velké množství čínských a ruských lodí. Podle analytiků, úřadů a veřejně dostupných údajů však v současné době neexistují žádné důkazy, které by toto tvrzení podpořily.

Číně tak „stačí sledovat, jak se svět vyrovnává s narušeným poválečným řádem, vyplňovat prázdná místa a čekat, až protihráči udělají chyby“, stojí v článku FT. Jako třeba Trump v případě Grónska.

Pokud snahy amerického prezidenta o Grónsko neustanou, mohl by Peking posílit názor, že „strategická geografie je stále více zneužívána jako zbraň“ a ještě zvýšit úsilí o nepřímé „zajištění“ prostřednictvím Ruska, infrastrukturních dohod globálního Jihu a „proaktivnější diverzifikace“ v oblastech, jako je obchod, investice a energetika, uvedla pro South China Morning Post Lizzi C. Leeová, vědkyně z Centra pro analýzu Číny.

Čínské snahy posílit investice v Grónsku však v posledních letech opakovaně blokuje Dánsko z „bezpečnostních důvodů“.

Přesto obavy na západní polokouli existují.

Pokud se námořní trasy rozšíří, největší změny pocítí evropské přístavy. Podle analýzy Evropského parlamentu se strategický význam Arktidy výrazně zvýšil a považuje ji za „klíčovou pro budoucnost globální navigace, přírodní zdroje a bezpečnost“.

Bezpečnostní situace se zhoršila po invazi na Ukrajinu a region podle evropských institucí čelí rostoucí militarizaci a hybridním hrozbám. Na to upozorňuje i Severoatlantická aliance (NATO).

Podle Minny Alanderové, expertky na Arktidu a obranu ze Stockholmského centra pro východoevropská studia, je severní pól nejkratší cesta pro Rusko nebo Čínu k odpálení raket proti Spojeným státům. Čínská vojenská přítomnost v oblasti evropské Arktidy a Grónska je však minimální.

Donald Trump podle The New York Times (NYT) prohlásil, že chce v Grónsku umístit protiraketové střely. Odborníci se však rozcházejí v názoru, zda by to významně přispělo k současným plánům USA v oblasti protiraketové obrany.

Severoatlantická aliance 11. února zahájila misi Arctic Sentry (Arktická stráž), která má koordinovat vojska spojenců v oblasti a plánovaná cvičení. Cílem mise je posílit roli NATO v arktické oblasti a zmírnit napětí mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a evropskými spojenci vyvolané Trumpovým neskrývaným zájmem získat Grónsko.

Dánsko, jehož součástí Grónsko je, do mise významně přispěje, uvedl minulou středu dánský ministr obrany Troels Lund Poulsen.

Generální tajemník NATO Mark Rutte později řekl, že iniciativa je reakcí na ruské vojenské aktivity a zvýšený zájem Číny o oblast Arktidy.

„Arktida dlouho nebyla na programu NATO, ale to proto, že si to arktičtí spojenci přáli,“ dodala pro NYT Minna Alanderová.

Za poslední rok navíc analytici zdokumentovali desítky případů, kdy Rusko v Arktidě předvedlo bombardéry, stíhačky, rakety a ponorky schopné nést jaderné zbraně, píší New York Times.

Hlavní obavou vojenských představitelů NATO je, že by Rusko mohlo proplout Norským mořem s ponorkou schopnou nést jaderné zbraně a poté vodními cestami mezi Grónskem, Islandem a Spojeným královstvím, zvanými GIUK Gap, aby se dostalo do širšího Atlantiku. „Pak by nastal konec hry,“ řekla Alanderová. „Najít ponorku v Atlantském oceánu je opravdu těžké.“