Kanadský hokej opět ukazuje sílu. Nakopla ho i česká lekce z Nagana

Byl to obrázek, který dokonale symbolizoval turnaj v Naganu. Nejlepší hokejista historie Wayne Gretzky zdrceně sedí na střídačce a lehce nevěřícným pohledem sleduje radost českých hráčů.

Byl pátek 20. února 1998 a kanadský olympijský sen podruhé za sebou končil při samostatných nájezdech. Zatímco na předchozích ZOH zámořskou velmoc o zlato připravila slavná klička Petera Forsberga, teď ji už v semifinále zastavily famózní zákroky Dominika Haška (a přesná střela Roberta Reichela, samozřejmě).

Kontext těchto dvou okamžiků se však zásadně lišil. V Lillehammeru ještě nastupovaly týmy složené z hokejistů působících v Evropě, doplněné o posily z farmářských soutěží, teď v Naganu se konal nejsilněji obsazený turnaj v historii. Na rozdíl od slavných bitev Canada Cupu byli hráči z NHL uprostřed sezony, rozjetí a většinou v ideální formě.

Odlišné proto byly i míra zklamání fanoušků a hodnocení novinářů.

Kanada místo očekávané cesty za zlatem skončila až čtvrtá a řada komentářů se nesla v duchu: „Už to není naše hra. Už hokeji nevládneme.“

Jak ale ukázala další desetiletí, Nagano - a nejen ono - se pro zámořský hokej stalo tolik potřebným budíčkem. I díky této trpké lekci teď můžete v Miláně sledovat mužstvo, které drtí jednoho soupeře za druhým. Zatím.

Přitom kanadská sebereflexe po Naganu nebyla okamžitá. V prvních dnech převládalo přesvědčení, že tým měl prostě jen smůlu. Špatný den.

Převládající pocity asi nejvýstižněji vyjádřil právě Gretzky. „Je hrozné, že jsme neprohráli jediné utkání a musíme jet domů,“ pronesl po porážce s Českem - jako by zapomněl, že Kanadu ještě čeká zápas o bronz s Finskem (který rovněž nezvládla).

Hned po turnaji se torontský list The Globe and Mail zeptal několika svazových funkcionářů a představitelů juniorských soutěží, co s kanadským národním sportem bude dál. Většina z nich se shodla, že není třeba panikařit. Hokejový program funguje, akorát se nepovedl jeden zápas.

Pravda ale byla, jak už se to občas stává, poněkud složitější. Kanada si totiž v roce 1998 prošla i dalšími trpkými zkušenostmi.

Šest týdnů před Naganem reprezentace do 20 let nevídaným způsobem pohořela na světovém šampionátu. Prohrála dokonce zápas o 7. místo s Kazachstánem, navíc velmi nelichotivým způsobem (3:6).

Jen o málo lépe dopadlo jarní mistrovství světa ve Švýcarsku. Kanada skončila až šestá, když nedokázala porazit žádný ze silných týmů a jejími nejlepšími výsledky byly remízy s Finskem a Slovenskem.

Zámořský hokej netriumfoval ani při tradičním udílení cen NHL. V pořadí Hart Trophy patřila první tři místa Evropanům (Hašek, Jágr, Selänne), stejné to bylo u Calder Trophy pro nejlepšího nováčka (Samsonov, Öhlund, Eliáš). Hlasování o All-Star Team soutěže zase určilo, že Evropa má nejlepšího brankáře (Hašek), obránce (Lidström), centra (Forsberg) i pravé křídlo (Jágr).

Trend byl zjevný. Poměry ve světovém hokeji se změnily a sotva se to dalo omluvit jedním smolným zápasem na olympijském turnaji.

Kanada ke svému štěstí už nebyla arogantní jako v 70. a 80. letech, kdy jí dělalo problém uznat sílu evropského hokeje. Hráči se teď denně v kabinách NHL nebo přímo na ledě potkávali s nejlepšími Čechy, Švédy, Rusy, Finy, Slováky. Dobře věděli, co dokážou, kde jsou jejich silné stránky.

Pochopitelně to vidělo i nemálo lidí z nejvyšších hokejových pater.

Jedním z nich byl Ken Dryden, někdejší vynikající brankář, potom komentátor, spisovatel, politik a také prezident klubu Toronto Maple Leafs. V létě 1999, kdy naganské jizvy ještě nebyly úplně zahojené, tedy svolal národní kongres nazvaný The Open Ice Summit. Nemělo se na něm řešit nic menšího než to, jak zase Kanadu vrátit na výsluní.

Řečnilo se tři dny a stovka bývalých hráčů, významných trenérů, funkcionářů i metodiků došla k závěru, že zásadní změny jsou nutné, že pouhá národní vášeň pro hokej už nestačí. „Proč neumíme přihrávat víc a líp? Proč děti hrají tolik zápasů a tak málo trénují? Co uděláme s fyzickou hrou, rvačkami, hákováním?“ ptal se Dryden.

Vystoupil také Gretzky s otcem Walterem a mluvili o tom, co nejlepší hráč historie dělal jako kluk. Že v první řadě se hokejem bavil, miloval ho a jeho hlavní motivací nebylo získat smlouvu v NHL.

Reprezentační kouč Dave King zase nabádal, aby se mládežnický hokej zbavil vlivu příliš ambiciózních rodičů, kteří netouží po ničem jiném než vidět svého syna víkend co víkend střílet góly na turnajích.

Další přidávali šokující zkušenosti z tréninků desetiletých dětí, které místo kliček a přihrávek drilují past ve středním pásmu - čili defenzivní taktiku, kterou v 90. letech úspěšně proslavili New Jersey Devils.

Vlastně nic, co by se neřešilo i v jiných zemích a jiných sportech. Český hokej, uspaný triumfem v Naganu i následným zlatým hattrickem, si podobnými debatami prošel v období stagnace po roce 2010.

Účastníci summitu vydali jedenáct doporučení pro rozvoj kanadského hokeje, která se pak stala základem změn v tréninkové metodice.

Mladí adepti se nově začali víc věnovat bruslení a pilování technických dovedností - i na úkor snížení počtu soutěžních zápasů. Stejně tak se posunula jejich specializace - co nejdéle to bylo možné, střídali se při trénincích i utkáních na různých pozicích. A konečně začali větší roli plnit profesionální trenéři - už to nebyl svět, kde hlavní slovo na střídačce mají tatíci bez sportovního vzdělání.

Měnit se začala rovněž samotná NHL. Po výluce v roce 2005 upravila regule směrem k ofenzivnějšímu, techničtějšímu hokeji a omezila destruktivní hru. Ideálem už nebyli bourači typu Erica Lindrose nebo Scotta Stevense, nýbrž kreativní hráči se skvělým bruslením. Oproti minulým dobám měli u jména velmi často kanadskou vlaječku.

Před dvaceti roky na olympiádě v Turíně ještě javorové listy narazily, protože dovezly přestárlé mužstvo, jehož stavitelé neměli kuráž zařadit na soupisku mladíky Sidneyho Crosbyho nebo Jasona Spezzu.

Od té doby ale Kanada triumfuje na každém turnaji, kam NHL uvolní své nejlepší hráče. A velmi pravděpodobně by to zvládla i na širokém kluzišti. Jako při MS 2015 v Praze, které sice nebylo akcí best-on-best, přesto zlatá Crosbyho parta nadchla snad všechny fanoušky.

Jak se časy změnily, podtrhuje i drobné srovnání aktuální kanadské soupisky s mužstvem z Nagana. Zatímco tehdy byl nejmladším útočníkem bez pár dnů 25letý Eric Lindros, teď jednu z hlavních rolí plní teenager Macklin Celebrini. Kluk, který má na kontě teprve půldruhé sezony v NHL a klidně mohl v lednu hrát na šampionátu dvacítek.

Našlapaný tým z Milána má i proto všechny předpoklady, aby jednou byl řazený na stejnou úroveň se slavnými celky z Canada Cupu 1976 a 1987 nebo ze ZOH 2002.

První, kdo dostane šanci tuhle představu poničit, bude dnes česká reprezentace.