Šampion Jílek vyrostl na ulici. Dejte šanci kolečkovým bruslím

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Metoděj Jílek se postavil na brusle, když chodil do školky. Konkrétně na nerovných terénech v pražských Běchovicích a Horních Počernicích. „Mety vyrostl na silnici,“ rovnou poví Martin Máčel, prezident České unie kolečkových sportů.

Ne, nebyly to ostré břitvy, na kterých olympijský šampion začínal. Byla to čtyři kolečka pod chodidly. „Aby mohl vyhrát olympiádu a být opravdu slavný, musel přezout brusle,“ říká Martin Máčel pro Seznam Zprávy. Pražský rodák, který se usadil v Krucemburku na Vysočině, teď Jílkovi fandí na dálku. Zároveň zblízka sleduje, co umí na kolečkových bruslích jeho mladší brácha Filip, jenž jde v jeho šlépějích. Za čtyři roky ve Francii mohou davy pobláznit oba.

Je to tak snadné přejít z koleček na brusle? Vždyť nemáme jediný okruh na rychlobruslení.

A dokonce ani na kolečka. V podstatě se bavíme o tom, že není kde. Pořádáte nábor pro děti, ale musíte je pozvat na hrbolatou dráhu. Nemáte zázemí. Nemáte areál. Z nouze třeba do pražských Běchovic.

Tam začínal Jílek, viďte?

Oba Jílci. Je to takový silniční okruh, který není úplně bezpečný, protože nenabízí prostor, abyste – pokud náhodou vypadnete mimo dráhu – mohli nabourat do peřin.

Do měkkého?

Do něčeho, v čem nemáte velké riziko zranění. U našeho oválu je po straně plot, taky domeček a malá tělocvična. Takže na každém kroku číhá potencionální problém. Právě tady se Metoděj naučil bruslit. Při náboru ho spatřila trenérka Dana Štěpánková a navrhla rodičům: Nechtěl by to u nás zkusit? Nechtěl by u nás jezdit?

Chtěl?

Dost možná to byl bod zlomu. Sport, který ho spoutal. Metodějův táta má vystudovanou vysokou školu tělesné výchovy a sportu, basketbalista. Maminka je bývalá plavkyně. Oba kluci Jílkovi měli doma skvělé vzory, nejen Metoděj. Bavíme se taky o Filipovi, který jako patnáctiletý byl s námi na mistrovství světa v Číně.

Na kolečkových bruslích.

Jasně. Neexistuje ideálnější průprava na led. Pokud tedy nechcete celý život strávit na kolečkách a lákají vás olympijské hry.

Koho ne?

Třeba v Jižní Americe jsou kolečka fenomén. Chápu, že to nemá podporu u nás, ale koukněte, co kolečka dokážou. Když jsem před čtyřmi pěti lety tvrdil, že Metoděj bude superstar, lidé si ťukali na čelo: Co blbnete, vždyť jezdí na kolečkách? A dneska se můžu jen ušklíbnout: Já vám to říkal.

Jak to?

Ty sporty jsou si velmi podobné. Jeden na letní olympiádě není a možná nikdy nebude, druhý na zimní olympiádě je. A protože je Metoděj hrozný poctivec, dříč, tak prostě jen přesedlal. Maká pořád stejně. Jen ne v Běchovicích na asfaltu, ale na nejlepších ledových drahách světa. Nikdy nepoleví. Stoupá a nehodlá zastavit. Nikdy neměl alkohol. Nikdy neměl kafe. Novozélandský trenér Dobbin mu vštípil základy toho, že každý kolečkář může být král na ledě.

Počkejte, každý?

Každý, kdo se přizpůsobí. Pokud dobře jezdíte na kolečkách, máte veškeré předpoklady jezdit dobře i na ledě. Metoděj je pětinásobný juniorský mistr na kolečkových bruslích, to přece mluví za všechno.

Co to obnáší?

Viděl jste někdy závod na světové úrovni? Vezměte si 200metrový klopený ovál, bodovačka, vyřazovačka, hromadný závod, přes 30 lidí jede průměrnou rychlostí 45 kilometrů v hodině. Nejenže je to skvělý televizní zážitek, pro závodníky je to taky ideální průprava. Musíte dávat bacha na paty, na lokty, na tlačenici. Stávají se tam daleko horší věci, než které jsou povolené na ledě. I kvůli tomu si je Metoděj tak jistý svým výkonem a výsledkem.

Jak to myslíte?

Když skončil druhý, bylo s ním k nevydržení. Dokud nezískal zlatou. I když uzná sílu soupeře, pořád se ptá: Proč jsem nebyl lepší já? Co mi scházelo? Kde jsem udělal chybu? Příště musím být lepší. To je Metoděj.

I na ledě?

Všude. Loni byl na předolympijském soustředění v Inzellu na ledě. A z plného tréninku za námi přijel na část kolečkového mistrovství Evropy. První závod v seniorské kategorii a hned stříbro. Jen tři tisíciny od zlata. A přesto nebyl spokojený. Druhý den nastoupil do bodovacího závodu. Celý balík si ho hlídal a nedal mu ani trochu prostoru. Dojel čtvrtý, jediný bod za bronzem. Po závodě jsme se bavili, že k medaili to byl opravdu jen kousek. Na to odpověděl: „Mě ale bronz nezajímá, já chtěl vyhrát. Musím, být schopen vyhrát, i když stojím proti celému balíku. Musím víc trénovat.“ Ještě ten den se s námi rozloučil a odjel zpátky do Inzellu na led.

Nějaká další zkušenost?

Letos v říjnu se konají světové kolečkové hry v Paraguayi. Deset tisíc sportovců, veliká akce na dva týdny. Dvanáct kolečkových sportů, show se vším všudy. A Metoděj mi teď o víkendu nadšeně hlásil do telefonu: Hrozně se těším.

Takže pojede?

No jasně, kolečka a celá ta komunita kolem ho neskutečně baví.

Děti zase baví to, co umí Jílek na ledě. Může být inspirací, jakou cestou došel k olympijskému zlatu?

Jednou z inspirací určitě. Rychlobruslení, protože v Česku nemá žádnou dráhu, čerpá dnes především z toho, co mu připraví kolečka. Martina Sáblíková byla vzácnou výjimkou. Z vlastní praxe vidím, že v dorosteneckém nebo juniorském věku je ideální přejít z koleček na led, pokud chcete. Nic neztrácíte, naopak si myslím, že bruslíte líp.

To myslíte vážně?

Na kolečkách zdaleka nejedete tak rychle. Odrážíte se gumou od asfaltu. Kolečka mají různou tvrdost. Ve chvíli, kdy vám něco pruží, musíte vydat daleko větší sílu na to, abyste se odrazil a dojel dál a rychleji. Takže prakticky záleží hlavně na tom, jestli se při přestupu na olympijskou disciplínu podřídíte dřině, která vás čeká. Skluz už umíte.

Je to teda cesta do budoucna?

V Česku? Jednoznačně. Už dávno je to cesta, protože ledoví bruslaři musejí čekat, než jim zamrzne ovál nebo vycestují za velké peníze do ciziny, aby se mohli připravovat a konkurovat. Zatímco nám stačí venkovní ovál nebo stezka pro bruslaře.

Čekal bych od vás ještě větší nadšení.

Hezky se to říká, hůř se dělá. Od covidu, a Metoděj to zažil na vlastní kůži, se všechno zhoršilo. Jak nemohly být závody a leckde se ani nemohlo trénovat, přibylo pádů a úrazů. Člověk musí být hodně vyježděný, aby v balíku s ostatními ustál riskantní situace. Musíte mít respekt a zároveň tvrdé lokty, se kterými to riziko vykorigujete. I Metoděj si ošklivě zlomil klíční kost. Ale k vaší otázce – samozřejmě nadšený jsem.

Takže chybí praxe?

Spíš jsem chtěl zdůraznit, že chybí bezpečné areály. Uzavřené okruhy, které jsou kolečkářům uzpůsobené. Abychom se nevyhýbali pejskařům, milencům v parku, hobíkům na horských kolech, víkendovým běžcům nebo důchodcům na procházce. V Čechách nemáme jediný závodní ovál.

Snažíte se na pražské Ladronce, že?

Na křižovatce na Vypichu uhnete nalevo, je tam smyčka vedle Kauflandu a sloup vysokého napětí. Tak tam! Ideální místo pro areál kolečkářů. Nikdo by se na něm nemusel omezovat. Děti, které se dneska při příměstských táborech učí za plného provozu, by se tam mohly přesunout a jezdit v bezpečí. Neříkám, že tam z fleku vykouzlíme nového Jílka nebo Sáblíkovou, ale dává mi to smysl. Obrovský smysl.

Politici nic?

Snažíme se už dvanáct let, od loňského září máme stavební pozemek, jen čekáme na souhlas.

A?

Zatím nic. Politici na Praze 6 nám vyšli vstříc, ale pořád čekáme.

Takže pokračuje čekání na pohádku?

To pardon, my se nebavíme o pohádce, ale o reálném projektu, ze kterého může celá republika těžit. Víte, kdo na olympiádě vyhrál ženské závody na tři a pět kilometrů.

Gina Lollobrigida.

Spletl jste si křestní jméno. Francesca, praneteř slavné herečky. Táta, bývalý atlet, kdysi Lolo přivazoval lanem za auto a za plného provozu v Římě ji vozil na bruslích. Takhle ona začínala. Na kolečkách! Byla násobnou mistryní světa, než přešla na led. Takových bruslařů jsou desítky. To nejsou moje chiméry, které by náhodně ožily díky zlaté medaili pro Metoděje, to je prostě realita. Česko patří v kolečkách mezi evropskou špičku. Všimněte si nás!

Co dělat, aby si někdo všiml?

Snažím se. Mám čísla na politiky, dokonce na nového ministra pro sport. Mám argumenty a vášeň, teď ještě získat podporu. Kolečka rozhodně nejsou nákladný sport. Stačí konstatovat, že za národní sport ho považují v Kolumbii. Od školy tam na kolečkách jezdí každé druhé dítě. V Kolumbii asi nelze čekat, že nejlepší kolečkáři přejdou na rychlobruslení, ale u nás to určitě jde.

Co byste ještě rád?

Čím víc koleček, tím líp. Je to přece přirozený sport, který šlechtí. Máte čtyři kolečka na každé noze a jezdíte si jen tak na promenádách kolem pláží. Pokud se kolečka dostanou na olympiádu, nikdo neprohloupí. Aspoň bude zábava. Tak proč se bráníme tomu, aby u nás vyrostly areály, kde budou moct děti jezdit? Jedná se maximálně o desetinové investice ve srovnání s halou pro rychlobruslení, a to ještě úmyslně vynechávám provozní náklady. Zároveň bychom mohli garantovat, že z koleček se klidně může vyklubat olympijský vítěz v rychlobruslení.

Metoděj Jílek by to podepsal?

O tom nepochybujte. Možná si řeknete, jak je náročné přešaltovat z jednoho sportu na druhý, ale v tomhle případě – kdy to trochu přeženu - jen změníte brusle. Místo čtyř koleček budete mít na nohách klapačky.

Aby všichni věděli: klapačky jsou brusle na rychlobruslení, které jsou na patě uvolněné a při klouzání klapají.

Taky se do nich závodníci obouvají bez ponožek. V podstatě jsou to boty, které se podle odlitků dělají na míru. Z karbonu. Stejně jako u kolečkového bruslení.

Co kdybych si ponožky vzal?

Udělají se vám puchýře, to nedělejte.