Neznámý příběh Kinského z Modré krve: „Psal jsem reklamy na prací prášky“

Potomek šlechtického rodu točil reklamy na chlebíčky i prací prášky. František Kinský v Galerii osobností popisuje méně známé kapitoly svého života i to, jak ho formovalo dětství a práce v komunismu a proč zůstává optimistou.

František Kinský, průvodce úspěšným seriálem Modrá krev, působí jako člověk pevně spojený s rodinnou tradicí a prostředím zámků. Málokdo by si ho proto spojil s reklamami na potraviny nebo prací prášky - a přesto i to patří k jeho životní zkušenosti z doby před rokem 1989 a po něm.

Když se po nuceném odchodu z Československé televize v první polovině 70. let snažil uživit rodinu, ocitl se v prostředí tehdejší „propagace“, tedy reklamy. Podílel se na výrobě krátkých spotů, které vyplňovaly vysílání. Byla to práce, která s jeho původem neměla na první pohled nic společného, ale dobře ilustruje, jak nevyzpytatelný byl život v socialistickém Československu.

Příběh Františka Kinského ale začíná mnohem dřív.

Jako dítě narozené do šlechtické rodiny těsně před komunistickým převratem narážel na hranice režimu velmi konkrétně. „Postavil jsem se do řady jako ostatní děti. A řekli mi: Ty ne! Kvůli své rodině,“ vzpomíná na okamžik, kdy ho nevzali do pionýra. Tehdy poprvé naplno pocítil, že existují věci, které nemůže ovlivnit - a přesto ho určují.

Své dětství ale nevnímá jako tragické. Velkou roli sehrála jeho matka, která držela rodinu v době, kdy jim komunisté zabavili majetek a otce uvěznili a poslali do uranového dolu. „Nikdy jsem neslyšel žádný pláč. Matka se postarala o to, abych měl šťastné dětství.“

Vzpomíná i na nečekanou větu, kterou uslyšel po roce 1989. Když se rodina snažila získat zpět zabavený majetek, jeho otec směrem k němu a jeho bratrovi pronesl: „Vy to ani nevíte, ale jste pokaženi systémem.“ František Kinský říká, že tomu tehdy úplně nerozuměl - ale postupně si uvědomoval, že na těch slovech něco je. Že režim neformoval lidem jen životní osudy, ale i způsoby uvažování.

Rozhovor s Františkem Kinským vznikl pro Galerii osobností - a shodou okolností jde o její sté vydání. Není jen návratem do minulosti, ale i úvahou o tom, co si z ní jako společnost neseme dodnes - často víc, než jsme ochotni si připustit.

Pane Kinský, co si píšete do kolonky „povolání“?

Pracující důchodce.

A předtím?

Byl jsem správcem rodového majetku, dalo by se říct. Nechtěl jsem kopírovat Karla Schwarzenberga, abych tam napsal lesník a hospodský, ale v podstatě bych mohl.

Veřejnost vás v poslední době zná hlavně jako průvodce televizním seriálem o potomcích šlechtických rodů Modrá krev – v té souvislosti se o vás píše jako o moderátorovi. Ale jinak jste taky vlastníkem firmy na těžbu písku a dvě volební období jste byl i starostou Kostelce nad Orlicí…

Ano, to jsem si k tomu přidal. Jinak stále jsem zastupitelem. Dalo by se říct, že je to mé hobby, protože já rád oddávám. Baví mě vyprovázet ty mladé i starší páry nějakými slovy do jejich společného života. To je jeden důvod. A ten druhý je komerční – protože oddávám výhradně na jednom jediném místě, a to je u mě doma – na zámku. (směje se)

Na důchodce máte docela dost práce.

Mně připadá, že mám ještě dostatek sil, hlava mi relativně slouží. Jediné, kde u sebe vidím velkou slabinu - ale ta mě provází celý život -, já si nepamatuju jména.

Říká člověk, který jich má sám šest.

A to jsou jediná, která si pamatuju.

Zkoušet vás z nich nebudu, protože to už v rozhovoru s vámi dělal kdekdo. (Maria František Jan Emanuel Silvestr Alfons, pozn. red.)

Máme tu krátký úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když uslyšíte – Vchynice?

Vím, kde jsou, ale nikdy jsem se tam nestavil.

Vážně? Obec, odkud váš rod pochází.

Ale nic tam není. Ani dva kameny přes sebe položené.

Četl jsem, že tam žije 313 obyvatel, víska na úpatí Českého středohoří v okresu Litoměřice. A dala původní jméno vašemu rodu – Vchynský.

Je tomu tak. Ten úplně první z nás, o kterém se to skutečně ví, byl Bohuslav ze Žernosek, a jeho synové už se psali „ze Vchynic a Žernosek“. Jeho podpis na listině, kde rozděluje majetek mezi své čtyři syny, je datován rokem 1282.

Další otázka – prací prášek?

OMO. První velký projekt pro reklamní agenturu Lintas, kde jsem pracoval jako kreativní ředitel. Počkejte, jak to bylo? OMO, vypere dočista do čista.

To je váš slogan?

Můj.

Hraběcí rady?

Těm se vyhýbám.

Přitom byste je mohl dávat…

Mohl, ale vyhýbám se. (směje se)

Kdy vás někdo poprvé oslovil „hrabě“?

Mám pocit, že s takovým tím lehkým tónem despektu to muselo být ještě někde ve škole. Vyrostl jsem na Starém Městě pražském, kousek odtamtud, na Staroměstském náměstí, je Palác Kinských. V Masné ulici jsem chodil do školy, takže mi nejspíš při nějaké příležitosti někdo řekl „hrabátko“. Bylo to tak někdy mezi mými patnáctinami a osmnáctinami.

Že by soudružka učitelka?

Ta to nebyla. Byl to nějaký úředník, který mi tak asi chtěl dát najevo, jak se mnou bude hovořit.

A dnes oslovení „hrabě“ slýcháte často?

Je to tak. Dokonce je pravda, že jsem se mnohdy setkal s takovým uctivějším přístupem k mé osobě. A já vždycky říkám: „Prosím vás, nečiňte žádných takových chyb, jsem stejný jako vy. Žádnou úctu si nezasloužím, ještě jsem příliš mlád na to, abych byl ctihodným starcem.“

Příslušnost k aristokracii tedy jako privilegium nepociťujete?

Ani v nejmenším.

Je to spíš tíha?

Ne, já už naštěstí v jedné z důležitých částí svého života žiju ve století jedenadvacátém. Miluju přirovnání svého otce, který říkal: „Byl-li jste ve dvacátém století příslušníkem aristokracie, zadělal jste si jenom na maléry.“

Vašeho dědečka zavřeli za protektorátu, tatínka za komunismu…

V roce 1918 zbaveni těch takzvaných privilegií (zákon, který zrušil užívání šlechtických titulů, pozn. red.), současně první pozemková reforma. Pořád něco. To dvacáté století nám moc nakloněno nebylo.

Mimochodem, Kinští jsou velmi rozvětvený rod, žijí v Česku, v Rakousku, v Německu, v Nizozemsku…

…taky v několika státech Jižní Ameriky.

Máte povědomí, kolik vás v současnosti je?

Těch, kteří opravdu nesou jméno Kinský a o kterých vím, musí být určitě kolem čtyřiceti. Asi před deseti lety jsme já, Konstantin Kinský ze Žďáru a Karel Kinský z Vídně uspořádali setkání rodiny Kinských – u nás v Kostelci, Chlumci nad Cidlinou a ve Žďáru. Každý den na jednom z těchto míst. Tehdy jsme rozeslali přes čtyři sta pozvánek, dorazilo 120 našich příbuzných, ne všichni samozřejmě měli jméno Kinský.

Když se v prosinci 1918, krátce po vzniku Československé republiky, rušily zákonem šlechtické tituly, podle historiků to prý odráželo tehdejší rovnostářskou tendenci ve společnosti. Jak jsme na tom s pohledem na aristokracii teď, po sto letech?

Řekl bych, že seriál Modrá krev pomohl změnit pohled na společenskou třídu, které se říkalo aristokracie. A změnil ji k pozitivnímu. Protože v těch čtyřiceti letech před rokem 1989 jsme byli velmi intenzivně prezentováni jako nepřátelé společnosti, vykořisťovatelé, vydřiduši, darmožrouti a já nevím, co všechno.

Ten seriál ukázal, že mnozí z nich jsou pracovití, zodpovědní, neudělali to, co se říkalo, že udělají v případě vrácení majetku – tedy že majetek uchopí a odvezou ho odsud jinam. Nikdo to neudělal. Všichni pracují tady. Vydělávají tady peníze, tady platí daně, investují tady, tady zaměstnávají lidi… Dělají to s tou největší zodpovědností. Ani jednoho jediného nenapadlo vyvézt odtud jedinou korunu. Jsou to řádní občané tohoto státu.

Když jsem loni před volbami natáčel dokumentární projekt Republika Příbram, tak mi jeden z místních lidí – odpůrce tehdejší vlády Petra Fialy – říkal, že bude volit Korunu českou, protože by si přál, abychom byli královstvím. Sledoval Modrou krev a říkal, že „šlechta nekradla, myslela na lidi, dělala vše pro jejich dobro“. Co tomu říkáte?

Tomu člověku děkuju, udělal nám skvělou službu. Myslím si, že konstituční monarchie není špatný systém, ale u nás už je ta tradice bohužel přetržená a nikdo nebude mít chuť na ni navazovat. Navíc by to bylo hrozně komplikované, krále nevytáhnete takhle z kapsy nebo klobouku, to nejde.

Říkáte – bohužel?

Konstituční monarchie je nádherný systém, odpadne vám jedna volba. Na krále můžete nadávat, král se vám nemusí líbit, ale on furt bude. Navíc, pokud je to osvícený monarcha, tak je milován. Ale ač mám – či nemám - modrou krev, tak já jsem liberální demokrat, s republikou jsem smířený. Spokojeně v ní žiju.

Narodil jste se těsně před komunistickým převratem, vaší rodině byly následně zabaveny majetky, tatínek Josef Kinský byl uvězněn. Vnímal jste jako dítě, že jste z „nepřátelské“ rodiny?

Musím říct, že jsem měl úžasné rodiče. Dokonce si pamatuji Vánoce, které jsme slavili s matkou sami dva, otec tam nebyl. Toho jsme s matkou několikrát navštívili na Slovensku v Ilavě, kde byl ve vězení. Moje matka byla nesmírně silná osobnost, nikdy jsem neslyšel žádný pláč nad tím, že manžel není. Matka prostě na tu dobu převzala vedoucí úlohu, o všechno se starala, abychom měli co jíst, abychom měli kde bydlet, abych já jako dítě prožíval svůj život šťastně. Živila se tím, že šila loutky, vyrobila mi krásnou Zlatovlásku.

Poprvé jsem se s tím problémem setkal ve druhé třídě, když jsem začal bojkotovat školu. Přestal jsem psát úkoly, položil jsem pero na lavici a přestal jsem jakkoliv spolupracovat.

To byl váš dětský protest proti systému?

To byl protest proti systému, který mi naočkoval můj vzdálený bratranec Vašek Dohalský, který chodil do osmé třídy, do stejné školy jako já. Ráno mě vodil, chodili jsme společně a on mi tehdy řekl: „Když se budeš dobře učit, tak z tebe udělají pionýra. A když budeš pionýr, tak já se s tebou přestanu kamarádit.“ A to mě zlomilo. Protože přijít o velkého kamaráda, jako byl Václav Dohalský, to jsem prostě nechtěl. Tak jsem začal protestovat.

A vydrželo vám to? Četl jsem, že jste nakonec litoval, že jste se tím pionýrem nestal…

To pak bylo ve třetí třídě. Celá třída šla demonstrativně do pionýra, já jsem se taky postavil do té řady – přece nebudu stát stranou – a tehdy mi řekli: „Ty ne!“ Prý kvůli rodině. Všichni moji kamarádi ze třídy tam byli. Tehdy jsem to vnímal jako křivdu.

Samozřejmě, třídní outsider.

Oni chodili na vycházky, různé akce – a já nic. Naštěstí mě tehdy zachránila parta ministrantů od svatého Jakuba a dostal jsem se do daleko zajímavější společnosti, než byl pionýr.

Co vám život v komunismu dal?

Zcela určitě někde modeloval nějaký vzorec chování. Řeknu to takhle: já si to neuvědomuji, ale můj otec, když restituoval majetek a zahájil svoji činnost, tak tehdy říkal, že pokud se to rozhodne předat, tak mě a mého bratra vynechá, protože my jsme „pokaženi systémem“. A my jsme nechápali: „Jak jsme pokaženi systémem?“ A on říkal: „Vy to ani nevíte, ale jste.“ Dál to nerozvíjel.

Nakonec vás ale nevynechal.

Asi jsem se trošku předělal. (směje se)

Mluvíte o rodičích jako o „otci“ a „matce“. Je v tom určitý odstup?

Tohle jsem si uvědomil, když mi moje žena říkala, že si v podstatě málo hraju se svými dětmi. Tehdy mi došlo, že můj otec si se mnou vlastně nikdy nehrál. Takové to hraní, kdy lezete po čtyřech na zemi. To otec nikdy nedělal. Ale nic to neubralo na mém obdivu a lásce k němu, byl to úžasný člověk. Otec mi četl, to ano, vždycky před spaním se četla jedna kapitola z nějaké zábavné knihy. Obyčejně nějaká indiánka, ale Karel May ne, ten nás nebavil. Otec s námi nikdy nemluvil o svém dětství, to až později, když jsme žili na zámku a jemu se ten život asi opravdu dotvořil zpátky. Říkal: „My, když jsme byli malí, tak jsme naše rodiče viděli jenom, když jsme jim ráno přišli říct dobrý den a večer dobrou noc. Jinak jsme byli v péči personálu.“

U svých dětí jste to ale měl jinak.

No, my jsme měli trošku málo personálu. (směje se) Ale člověk musí žít podle nějakých vzorů, nebo je nějak automaticky přijme, aniž by o tom přemýšlel. A tím, že já jsem neměl ve svém otci ten vzor hrajícího si otce, tak jsem to vlastně neuměl v plné míře přenést na své děti. Za to se jim omlouvám.

Pane Kinský, vaše rodina – na rozdíl od jiných šlechtických rodů – neodešla do emigrace, museli jste normálně žít v socialistickém Československu – někde studovat, někde pracovat. Vy jste tedy vysokoškolská studia žurnalistiky, kterou jste si vybral, nedokončil…

Nedokončil, protože v tu dobu (začátek sedmdesátých let, pozn. red.) ta katedra byla příšerná.

Vím, že jste pak nastoupil do Československé televize. Jak se člověk s vaším původem ocitl v komunisty kontrolované instituci?

Úplnou náhodou. Já jsem původním povoláním středoškolský stavař. A mě ta stavařina strašně nebavila. A moje žena měla velkou kamarádku, která pracovala ještě při škole jako asistentka režie. Říkal jsem: „To by mě docela lákalo.“ A ona, že se zeptá v redakci dokumentu. A tam jí vedoucí výroby, paní Havelková, řekla: „Tak ať se tady zastaví.“ Já se tam zastavil, oni mi pak za týden zavolali a přidělili mě jako asistenta ke dvěma úžasným produkčním, ti mě nechali něco zařídit, jet na obhlídky, zařídit hotely pro natáčení a tak dál, já to splnil – a nechali si mě. To mě strašně bavilo.

Řešil tam někdo, že jste „ten“ Kinský?

Nikdo. Tak on v tu dobu existoval slavný rekvizitář v Krátkém filmu, který se jmenoval Rudolf Kinský a neměl s námi vůbec nic společného. V Československé televizi seděla na pozici šéfové filmových architektů paní, která se jmenovala Marie Kinská, taky vůbec žádná příbuzná. Tak si asi řekli: „Hele, tady je nějaký další Kinský.“

Problém nastal až při vaší svatbě, že? To už si všimli, kam patříte.

To si všimli!

Vy jste tehdy pozvali spoustu rodinných příslušníků ze širokého dalekého okolí a v televizi prý začalo být divné, proč jste nehlásil takzvané „rizikové kontakty“. Je to tak?

Je. Tehdy samozřejmě přijelo příbuzenstvo ze zahraničí, dostavila se fůra přátel mých rodičů, což tehdy byli nejrůznější vyslanci a velvyslanci, kteří tady měli svoje posty, a ti se zúčastnili toho odpoledne a večera po svatbě. No a my jsme to na tehdejší dobu, jak bych tak řekl – přepískli.

Bylo to velké?

Bylo to velké. V roce 1974 to bylo nezvyklé. Všichni z toho měli velké oči. Pozval jsem tam svoje kolegy, kamarády, šéfa: „Pojďte, bude to prima.“ Bylo to prima. Odehrávalo se to v sobotu a ještě v pondělí se o tom v kuloárech mluvilo: „Hele, ta svatba, to bylo…“ No, a tam se zaposlouchala redakční „pozorka“ (donašeč, pozn. red.), asi zkontrolovala, o co šlo, zjistila, že tam bylo mnoho lidí z „kapitalistické ciziny“. A v televizi jako instituci řízené ústředním orgánem KSČ byla povinnost nahlásit kontakt s lidmi ze Západu.

Kdybyste jim to předem nahlásil?

Tak bych potom musel psát zprávu, s kým jsem tam mluvil a o čem. To, že jsem nic nenahlásil, byl prostě zásadní důvod pro to, že byl zrušen můj pracovní poměr.

Takže takhle jim v Československé televizi došlo, kdo to ten asistent produkce Kinský je.

Přesně tak. A hned – šup pryč.

Pak jste se dostal k reklamě, která byla pro socialistickou éru dost netypická.

Tehdy se tomu říkalo propagace. Reklama byla „ošklivé slovo“.

Co jste tam dělal?

Poté, co mě vyhodili z televize a co se nám pak narodila dcera, jsem asi rok pracoval na volné noze. Dělal jsem takzvaně na smlouvy pro Krátký film. Někdy vám peníze přišly, někdy ne. V tu dobu jsem musel občas jít za kamarády a říct: „Půjč mi – vrátím.“ Vracel jsem, jak se sluší a patří.

Ale pak jsem si řekl: „Chlapče, vzpamatuj se, musíš být taky trošku zodpovědný za svou rodinu, pojď hezky do zaměstnání, kde ti dají každých čtrnáct dní mzdu.“ A nastoupil jsem do projekční kanceláře jménem Kovoprojekta, do oddělení, které se jmenovalo Příprava a organizace výroby. V kanceláři se začínalo pracovat v nesmyslných šest hodin ráno, takže já jsem odjížděl z Dobřichovic vlakem v 5:10, abych si v 6:00 „píchnul“ v kanceláři na Václavském náměstí, dopadl na židli a do 7:00 se vzpamatovával úplně stejně jako všichni ostatní. A to byly ty věci, myslím, o kterých mi později otec řekl: „Jsi načichlý…“ Protože jsem považoval za úplně přirozené, že se přijde do práce a hodinu se rozkoukávám a nic nedělám.

V 16 hodin už jste byl doma…

Přesně, v 15:00 jsem už byl u těch „píchaček“. To znamená, že už čtvrt hodiny před koncem pracovní doby měl člověk sbaleno, odcházel a stál dole na schodech… To jsou taková ta malá olupování, která jsme považovali všichni za úplně přirozená.

Kovoprojektou ale vaše předlistopadová kariéra nekončila, protože jste se ještě ocitl v propagačním podniku Merkur. Tam jste dělal co?

Ta moje ptačí povaha mě hnala k větší volnosti. A potkal jsem kamaráda, řekl mu, že mě baví pohyblivé obrázky, on mi za nějaký čas zavolal a říkal: „Hele, moje pozice v Merkuru se uvolňuje…“ On dělal v oddělení, které se jmenovalo Film, rozhlas, televize, což bylo oddělení, které zajišťovalo příliv reklamy do těchto tří médií.

Takže reklama pro „pana Vajíčka“?

Ano, tam jsem dodával ty filmy. Tehdy se točily reklamy, já nevím, třeba na potraviny. To se vyskládaly chlebíčky na takovou točnu a jeden měsíc se točily doprava, další měsíc doleva… A to se pak nasazovalo do vysílání, když potřebovali vyplnit čas, když nějaký pořad byl kratší, než měl být.

Po roce 1989 se z reklamy stal velký byznys, vy jste se stal kreativním ředitelem agentury a začal sypat slogany na prací prášky, jak už jsme v úvodu vzpomínali.

Těmi jsme začali. (František Kinský je autorem i známých sloganů na margaríny: „Rama, na každém stole doma“ nebo „Pečení je radost, Hera je pečení“, pozn. red.)

Doba po roce 1989 přinesla pro celou vaši rodinu zásadní zvrat. Demokratická společnost začala vracet majetky kdysi komunisty zabavené, ve vašem případě se jednalo mimo jiné o zámek v Kostelci nad Orlicí. Jak vzpomínáte na ty časy?

Když se restituce rozjely – to bylo někdy v roce 1992, 1993 –, tak jsem byl ve víru reklamy. A otec se rozhodl, že o vrácení majetku požádá sám.

Věřil si?

Podívejte, jemu ta šance, že se do toho mohl pustit, dala dvacet let života. On byl nesmírně pracovitý člověk. Bylo mu bezmála osmdesát a měl tolik energie, že začal podnikat, kupoval cihelnu, rozjel velké věci. Musím říct, že nevím, jestli já bych se do toho pustil s takovou energií jako on a jestli bych to zvládnul jako on. To opravdu nevím. (Josef Kinský zemřel v 98 letech v roce 2011, pozn. red.)

V jakém stavu byl zámek?

Ten byl těsně před demoličním výměrem. Nejdřív tam byl Výzkumný ústav pro chov prasat a pak to zůstalo dlouho prázdné. A prázdný objekt stárne daleko rychleji. Otec to převzal, všechno rozjel a pak jednou řekl: „Rozjedu to tak, aby oni,“ – což jsme v tu dobu byli ještě já a bratr (mladší bratr Antonín už zemřel, pozn. red.) – „z toho nemohli cuknout.“ A v tomhle stavu nám to předal.

On vám onikal?

Onikal, vždycky.

Takže jste pak převzali majetek, včetně firmy na těžbu písku?

Tu těžbu písku už jsem zařizoval já, ale samozřejmě pod otcovým bedlivým dohledem. (Františku Kinskému najednou při natáčení zazvoní telefon v kapse, pozn. red.) Omlouvám se.

Poslední, komu tady zvonil telefon při natáčení, byl Karel Schwarzenberg, to bude asi znamení.

Tak to jsme my modrokrevníci, kteří jsme nepozorní. (směje se)

Jak vás v Kostelci přijali? Jako souseda, nebo jako „pana hraběte“?

Byl jsem pro ně soused, řekl bych. V Kostelci měl mimořádné jméno můj dědeček, který tam zůstal (i po roce 1948, pozn. red.) a byl všemi vážen a ctěn. A nikdo, ani v těch nejhlubších padesátých letech, ho nepozdravil na ulici jinak než: „Dobrý den, pane hrabě.“ A on na to vždycky odpověděl: „Pozdrav Pánbůh.“ A poté, co si tam udělal výborné jméno můj otec (po roce 1989, pozn. red.), tak já jsem vlastně vplul do klidných vod a se všemi jsem vždycky vycházel dobře. Nikdy jsem v Kostelci neměl žádný konflikt nebo pocit, že by bylo něco špatně.

Pane Kinský, v Kostelci opakovaně kandidujete do zastupitelstva za místní nezávislé sdružení…

Iniciativa občanů se to jmenuje. Název se mi líbil a ještě navíc to sídlí v domě, který byl mým domovem před mým „pražským životem“.

V roce 2019 jste v rozhovoru pro Reflex řekl: „Jsem sympatizantem a voličem TOP 09, ale straníkem být nechci.“ To pořád platí?

Platí.

„Dívejme se do budoucnosti optimisticky. Nepodléhejme neustále prezentovanému negativismu. Vždyť se mnohým z nás daří lépe než dřív. Objektivně je to pravda.“ To je váš další citát z uvedeného rozhovoru z roku 2019. Podepsal byste to i dnes?

Podepsal. Musím říct, že tu poslední volební kampaň nynějších vítězů voleb jsem lidsky nesl velmi těžce. A i kdybych byl jejich voličem, tak bych jim vytýkal, že není slušné být tak hrubý vůči svému soupeři. Se soupeřem se soupeří argumenty, nikoliv hrubostí. Mluvit o spálené zemi? Proboha, spálená země vypadá opravdu jinak!

Jste i v tomto směru optimistou?

Jsem optimista, zůstávám. Pokud ti, kteří nyní vládnou, nepromarní svou šanci v tom, že je to dobře nastaveno, tak budou velmi úspěšní a budou se nesmírně chlubit. A mně to je úplně jedno, že se budou chlubit - protože když oni budou úspěšní, tak my se přece při té příležitosti nemůžeme mít špatně.

Co vás dnes v životě nejvíc těší?

Kostelec. To, co v Kostelci dělám, čím si Kostelec dělám pro sebe ještě krásnější. To, v čem jsem se shlédnul, jsou kulturní programy a kulturní pořady. Pro letošní rok to máme hezky nastaveno… Mimochodem, kdy vyjde náš rozhovor?

První jarní den.

To je ten nejkrásnější den! Ten jsem vždycky miloval. Dokonce, když jsem ještě uměl nezapomenout, tak jsem se vždycky s květinou neobjevil na MDŽ, ale vždycky na první jarní den. Brzy budou Velikonoce, to krásně vyzdobíme zámek, bude otevřený, samozřejmě za vstupné, ale lidi si ho můžou projít – nebude to nijak organizované. No a pak chystáme Novozámecké hudební léto, tři koncerty s opravdu jedinečnými interprety.

A mezitím budete oddávat a taky schůzovat na zastupitelstvu… Ale musím se zeptat ještě na to, co chystáte poté, co skončil veleúspěšný seriál Modrá krev?

Já byl jen tváří toho pořadu, nechci se chlubit cizím peřím. Ten, kdo to celé napsal, prosadil a udělal, byla paní režisérka Alena Činčerová. A jestli ona něco vymyslí a pro tu mou tvář tam najde místo, tak to zase ještě zkusím.

Věřím, že určitě něco dopadne. Přeju hodně štěstí a zdaru v Kostelci a nejen tam. Děkuju vám za rozhovor.

Byl to s vámi nesmírně příjemný rozhovor. Děkuji.