Lyžařský pravěk v Jizerkách. Děti se ztrácely ve sněhu, vlek vozil sudy s pivem

S devíti kilometry sjezdovek je Tanvaldský Špičák největším skiareálem Jizerských hor. A už také leccos pamatuje. Letos slaví 60 let provozu. Lidé, kteří sem jezdí, mu ale neřeknou jinak než zkrátka Špičák. Dlouho se tak jmenoval - podle hory, na níž se rozprostírají sjezdovky. Přídomek Tanvaldský dostal až v 90. letech, aby ho provozovatelé odlišili od Špičáku na Šumavě.

Premiérová sezona 1965/66 se v Albrechticích v Jizerských horách rozjela na kotvovém vleku o Vánocích. A první desítky let pak znamenaly pro lyžařský areál divokou dobu. Socialistický režim lidi politicky sešněroval, ale v práci a ve svém volnu měli hodně času na různé kulišárny. Dotklo se to i dění na horách.

„Co se tenkrát dělo, není dneska možné,“ říká pětasedmdesátiletý Antonín Kučera. Jako vlekař dělal na Špičáku v letech 1979 až 1994 a trávil tam hodně času. Často ani nechodil domů a přespával na chatě na Špičáku nebo na vleku. „Moje paní se mnou měla svatou trpělivost,“ říká.

Své o tehdejším dění ví i dobrovolný člen horské služby Vladimír Hošic, který pomáhal lyžařům na Špičáku 43 let. Moc se tehdy nedbalo ani na provozní dobu. „Když dělal před rokem 1989 šéfa střediska Eda Málek, stávalo se, že pustil vlek pozdě v noci a šli jsme lyžovat,“ tvrdí Hošic.

Jednou se ve středisku přihodila tragikomická událost. Jistá úřednice se sem vydala prověřit, jak se na chatě starají o děti ze školy v přírodě. Zažil to Vítězslav Koldovský, který na vleku začal dělat v roce 1967 jako jednadvacetiletý a skončil tam v 76 letech.

Do Albrechtic žena dorazila v krásném kožichu, vstoupila do restaurace Krmelec a ptala se, jak se dostane nahoru. Vlekaři předali elegantní dámu letcům z Českých Budějovic, kteří prodělávali v Jizerských horách záchranářský výcvik.

Kontrolorka se s nimi vyvezla v kanadských saních na Špičák. Při cestě dolů si letci nazuli lyže, dámu naložili do saní a spouštěli po sjezdovce, jako by vezli zraněného. Jak ale přeskakovali cestu, saně se otočily a žena tělem drhla o sníh. „Letci se jí omluvili. Naštěstí byla jen malinko odřená,“ vypráví Koldovský.

Vlek na Špičák nevozil jen lyžaře, sloužil i k zásobování horské chaty. Hlavně když strmou cestu na vrchol 812 metrů vysoké hory pokrývala nesjízdná vrstva sněhu či ledu.

Provozní řád vleku sice nedovoloval převoz zboží, ale kontroly se nedělaly. Potraviny a nápoje se dopravovaly na velkých saních. „Přidělaly se poutkem na levé a pravé straně kotvy. Jednou se na nich vezla mražená kuřata, saně se zvrhly, kuřata se z nich vysypala a nacházeli jsme je pod Špičákem ještě na jaře,“ tvrdí Koldovský.

Na vleku jezdily také sudy s pivem. A bylo jen otázkou času, kdy dojde k průšvihu. Opravdu se jedna bečka z kanadských saní utrhla a dojela až dolů. Naštěstí nikoho nesrazila.

Vlekaři zažívali před 40 lety tužší zimy než teď. „Za jednu zimu napadalo dohromady tři metry dvacet sněhu. Nejvíc ho bylo metr šedesát pět,“ popisuje Kučera.

Podle něj se kolem vleku nakupilo tolik sněhu, že si lyžaři při jízdě připadali jako v tunelu. „Sníh pod vlekem jsme museli vyhazovat. A stejně lidi měli na některých místech lano vleku skoro u hlavy,“ tvrdí Kučera. „Během jedné zimy nasněžilo tak hodně, že dětem byly při jízdě na vleku vidět jen čepice.“

Na druhou stranu i tenkrát někdy sníh chyběl. A protože neexistovalo technické zasněžování, vleky stály. „Doma si schovávám sešit se záznamy o počasí v zimě a jednou jsme začali lyžovat až 2. února,“ tvrdí Kučera.

Když přišly mizerné zimy, bylo pro jeho šéfa Zdeňka Vokatého hlavní, aby ležel sníh pod vlekem a lyžaři po něm vyjeli na vrchol Špičáku. „Tahali jsme zbytky sněhu pod vlek v koších, na sjezdovkách ho přitom bylo málo. Zdeněk říkal, že si lidi platí cestu nahoru a jak se dostanou dolů, je už jen na nich,“ vysvětluje Kučera.

V roce 1980 zažil Špičák závod Evropského poháru. Jel se tam slalom, v němž startovaly budoucí hvězdy světového lyžování. Kvůli vybudování sjezdovky, na níž se pak Evropský pohár konal, se musely odstřelovat skály a pařezy po pokácených stromech.

„Jezdil sem střelmistr Hozda z Kořenova a střelmistr z Jablonce nad Nisou, říkali jsme mu Barbucha podle pohádky Kubula a Kuba Kubikula. Za nějakou dobu nás zaučili a dávali jsme rozbušky do pařezů sami. Denně jsme stříleli až dvě stě rozbušek, na čtverci přibližně padesát krát padesát metrů. Zemina vyletěla do vzduchu až deset metrů,“ říká Vítězslav Koldovský.

„Na vleku pracoval taky Jarda Smutný, staral se o údržbu. Chodil po sjezdovce a takovou sekeromotykou přesekával pařezy. No, a někdy přesekl drát k rozbušce. Ale nic se nikomu nestalo,“ dodává.

Nová sjezdovka zvaná Slalomák vyrostla na nejprudším svahu Špičáku a je označená jako černá, tedy nejobtížnější. „Před Evropským pohárem jsme dostali na Špičák dvě malé rolby na úpravu tratí. Předtím jsme měli jen jednu rolbu a muldy na sjezdovce jsme rovnali trámem zapřaženým za ní. Výsledek za moc nestál,“ konstatuje Koldovský. Když někdo nedodržel zákaz vjíždění na Slalomák před Evropským pohárem, dostal od pracovníků střediska ránu hůlkou.

Za socialismu kvetl černý trh s nedostatkovým zbožím a Špičák nepatřil mezi výjimky. Velkým problémem lyžařských středisek byly totiž nekonečné fronty. Vlekaři ale pouštěli své známé dopředu nebo je nechávali jezdit zadarmo.

„Na Špičáku lyžovala skupina zelinářů z Prahy. Pronajali si tady chalupu. Na černém trhu vydělávali obrovské peníze hlavně kšeftováním s nedostatkovým exotickým ovocem. Měli u nás protekci a na oplátku nám dovezli třeba bednu banánů, pomerančů, mandarinek, česnek nebo dva pytle francouzských brambor,“ přiznává Koldovský. „Dostávali jsme od nich taky whisky nebo jiný vzácný alkohol ze západní Evropy. Brali jsme to jako přilepšení k našim malým platům.“

Nový vlek na Špičáku patřil v prvních letech Tělovýchovné jednotě TOFA Albrechtice. Její předseda Petr Bártl byl horal tělem i duší a žil pro lyžování. „Sháněl na Špičák peníze, kde se dalo. Na místa, kde něco zařizoval, jezdil na svém malém motocyklu Pionýr,“ vzpomíná Bártlova vnučka Ladislava Štěpánková.

„‚Žebral‘ na okrese, na kraji a v Praze. Když ho odněkud vyhodili, nevzdal se a vrátil se tam. Dědovi pomáhala spousta kamarádů a známých. Díky nim se postavila chata horské služby, předtím seděli záchranáři ve vyřazeném skříňovém náklaďáku společně s vlekaři.“

Později převzala zimní středisko na Špičáku mnohem větší Tělovýchovná jednota Bižuterie Jablonec nad Nisou.

Během 55 let spojených s prací vlekaře na Špičáku uvízla v paměti Koldovského spousta historek. Rád vypráví třeba o bujarém posezení tanvaldských myslivců na chatě na Špičáku.

„Chodili tam vždycky v neděli, vedoucí chaty je obsluhoval,“ vzpomíná. „Najednou přiletěli na jeřáb pod oknem nějací větší ptáci a začali žrát jeřabiny. Na stěně visely flinty, vedoucí šel za jedním myslivcem a povídá: ‚Hele, dej mně patronu, já jednoho ptáka sundám.‘ Myslivec mu dal náboj, vedoucí šel k oknu a vystřelil. Ale nevšiml si, že je okno zavřené, a prostřelil dvojité sklo.“

Jaroslav Zeman, bývalý vlekař a současný starosta Albrechtic, k tomu doplňuje, že s myslivci byl tehdy jedna ruka už zmiňovaný Eda Málek, vedoucí zimního střediska. Rád si s nimi dal na chatě něco ostřejšího a pak se děly věci. Zeman vzpomíná, jak třeba Málek sjel na lyžích po schodech z prvního patra do přízemí. Jindy zase tancoval s dogou jistého pana Husičky ploužák na hudbu puštěnou z jukeboxu. „Lidi v restauraci jen koukali, kam se dostali,“ popisuje Zeman.

Nicméně nad komickými příhodami převažovala těžká práce vlekařů v mrazech, vánicích či v dešti. Skiareál Tanvaldský Špičák dnes zaměstnává desítky lidí. Koldovský však pamatuje časy, kdy hlavní vlek obsluhovali jen tři chlapi. „Na vleku jsme si užili hodně legrace, dělali jsme skopičiny, ale na druhou stranu nešlo o úplně lehkou a bezpečnou práci. Pan Vokatý měl několikrát rozražené čelo, jak ho do něj praštila bubínková kotva,“ zmiňuje Koldovský svého šéfa.

Těžké a tvrdé kotvy občas zranily i lyžaře. Když je na horní stanici vleky špatně odhodily, zafungovaly jako bumerang. „Jednu dívku trefila kotva do pusy a přišla o osm zubů,“ říká bývalý vlekař Zeman.

Člen horské služby Hošic ošetřoval na Špičáku lidi se zlomenými nohami i pánvemi. „Po pádech měli taky řezné rány od kování na špičkách lyží a od hran,“ uvádí. Dřív neexistovaly ochranné sítě, sjezdovky byly úzké, a tak lyžaři někdy vjeli do lesa. „A jak se kácely kvůli nové sjezdovce stromy, po některých zůstaly pařezy a čouhaly ze sněhu ven. Na nich byly hrozné pády,“ podotýká Hošic.

Podle Hošice se ale na Špičáku vytvořila výborná parta, v níž jeden zaskakoval za druhého. Lyžařům tak často pomáhali po úrazech i vlekaři. „Byli jsme k ruce klukům z horské služby, koukali jsme, co dělají, když se někomu něco stane. Někdy se stalo, že se někdo zranil a horská služba zasahovala jinde. Lidi byli rádi, že jsme k nim přijeli aspoň my,“ poznamenává Kučera.

Jednou ho zavolali k Němci, který si zlomil nohu. „Měl ji ohnutou. Dal jsem mu ji do dlahy a chtěl jsem zavolat sanitku. Ale Němec se nechal odvézt do Německa. Asi za měsíc přijel a dovezl mně flašku koňaku. Děkoval, že jsem mu nohu ošetřil dobře. A řekl, že je v Německu primářem nemocnice. Bylo to hezké,“ uzavírá vyprávění bývalý vlekař.