Článek
Uplynulo jen několik hodin od začátku Putinovy agrese dne 24. února 2022 a odborníci už věděli, že ruský blitzkrieg nezbytně skončí úprkem Volodymyra Zelenského, porážkou Ukrajiny a koncertem Alexandrovců v Kyjevě. Putin si představoval, že svou „vojenskou operací“ smete neonacistickou nadvládu nad kolébkou ruské kultury a státnosti a získá tím čestné místo mezi velikány ruských dějin. Své vítězství potom se svou o 30 let mladší přítelkyní Alinou Kabajevovou oslaví v černomořském paláci, který si Putin nechal za 956 milionů dolarů postavit italskými architekty a návrháři.
Dnes víme, že odborníci udělali chybu. Rudá armáda se pod vedením Stalina za čtyři roky – nebo 1394 dní – dokázala probojovat od Moskvy a Stalingradu až do Berlína, zatímco Putin za stejnou dobu nedokázal obsadit ani 12 procent ukrajinského území. Přitom počet padlých a těžce zraněných na ruské straně odhadují britské a americké zdroje (např. CSIS, Centrum pro strategická a mezinárodní studia) na 1,2 milionu. Podle generálního tajemníka NATO Marka Rutteho měla jen v prosinci 2025 ruská armáda ztratit tisíc vojáků denně. „Ne vážně zraněných, padlých,“ zdůraznil.
Navzdory takovým ztrátám nelze ruské územní zisky za uplynulý rok na běžné vojenské mapě viditelně zobrazit. Operace, kterou si Putin vysnil, měla původně trvat týden nebo dva. Stala se z ní past na ruské imperiální ambice a dost možná na samotného kremelského diktátora.
O Putinově Rusku se právem říká, že to není stát, který má zpravodajskou službu, ale že je to zpravodajská služba, která si přivlastnila stát. O to těžší je pochopit, jak se mohli v Kremlu ohledně situace na Ukrajině před začátkem války tak kolosálně zmýlit. Odpovědět lze dvěma slovy: korupce a strach.
Britská rozvědka odhaduje, že od roku 2014, kdy Rusové okupovali Krym a část Donbasu, do začátku války v roce 2022 Kreml investoval pět miliard dolarů na zpravodajské a diverzní operace po celé Ukrajině. FSB měla finanční zdroje použít k přípravě loutkové vlády v Kyjevě a v ostatních velkých městech, která měla po příchodu ruských osvoboditelů převzít moc.
Stalo se přesně to, co znalci Ruska a ruské kultury chápou: Peníze skončily v kapsách zkorumpovaných oficírů FSB a místních kolaborantů. Generálové FSB kremelskému vedení slíbili, že ruskou armádu budou Ukrajinci nadšeně vítat. Ti ale místo mávátek vzali do rukou zbraně a šli bojovat. Kolony okupačních bojových vozidel s neschopnými veliteli místy připomínaly hořící řeku. Rusové rádi citují satirika, který v 19. století řekl: „Vzbuďte mě za sto let a zeptejte se, co se děje v Rusku. Odpovím bez váhání: Krademe, pijeme a válčíme.“
Další příčinou ruské nepřipravenosti na válku byl strach. Armádní generál David Petraeus, bývalý ředitel CIA, mluvil s lidmi, kteří znají atmosféru v Putinově Kremlu. Řekli mu, že mezi personálem ruského prezidenta vládne teror. Někteří se před svým šéfem doslova třesou, protože nešťastníka, který udělal chybu, nečeká nic dobrého. V takové situaci je problém, když je třeba vládci říct něco nepříjemného – například to, že se Ukrajinci na příchod ruských vojsk nejen netěší, ale budou se srdnatě bránit.
Je paradoxem naší doby, že Spojené státy mají dnes vedení, které – tak jako Rusko – má k dispozici výborné zpravodajské služby, ale jejich pracovní výsledky se nijak neodrážejí v kvalitě rozhodování politiků. Donald Trump od samého počátku prosazuje povrchní názor, že „Rusko vítězí. Je mnohem větší. Rusové jsou mnohem silnější. Dřív nebo později ten větší zvítězí.“
A protože se prezidenta ostatní bojí, J. D. Vance Ukrajinu veřejně odepsal, a dokonce hrubě napadl prezidenta Zelenského během neslavného setkání v Oválné pracovně v únoru 2025. Totéž udělal ministr obrany Pete Hegseth a jeho podřízený, sekretář armády Daniel P. Driscoll. Viceprezidentův spolužák Driscoll v Kyjevě přesvědčoval Ukrajince, že jejich situace je neudržitelná a jedinou cestou z jisté záhuby je přijmout „Trumpův“ mírový plán. (Ministr zahraničních věcí Marco Rubio se podřekl a světu přiznal, že plán ve skutečnosti sepsali Rusové, načež ho Trump zabalil do americké vlajky a hodil na stůl Zelenskému.)
Trumpovy názory na Putinovu válku proti Ukrajině mi připomínají eseje, které pod pseudonymem Stanislav Yester psal za první republiky plukovník československé armády Emanuel Moravec. Za války se stal snad vůbec nejhorším kolaborantem s nacistickou mocí, ale ve 30. letech vydal řadu zajímavých knih a tucty analytických článků, které rozebírají mezinárodní situaci ve 30. letech a zejména československo-německou krizi. Většina stojí za přečtení i dnes.
Moravcovy publikace mají společnou pozitivistickou metodologii. Stejně jako prezident Trump i Moravec kategorizuje státy podle velikosti jejich území, počtu obyvatelstva, geografické polohy a přístupu ke zdrojům energie a potravy. K tomu pak přidá počet jejich armádních divizí a bojových letadel a sílu námořnictva. Před válkou mu z jeho čísel vycházelo, že spojenci jsou neporazitelní. Později – s Heydrichem a K. H. Frankem za zády – stejnou metodologií dokazoval, že třetí říše bude vítězná.
Moravec není sám mezi odborníky, kteří dokážou shromáždit obdivuhodný počet správných faktů, z nichž pak dojdou ke špatnému výsledku. V podobném stylu o Putinově válce proti Ukrajině mluví Trump, Hegseth, Driscoll a další.
Mnohem lépe informovaný David Petraeus vidí situaci jinak než dnešní Bílý dům. Zmiňuje ruské ztráty na bojišti a jen minimální územní postup. Obdivuje, že za těžkých válečných podmínek dokázali Ukrajinci v roce 2025 vyrobit 3,5 milionu dronů a v tomto roce to má být dvojnásobek. (Pro srovnání, Spojené státy vyrábí 300–400 tisíc dronů ročně.) Petraeus podtrhuje význam rakety s plochou dráhou letu FP-5 Flamingo, která Ukrajině umožňuje zasáhnout ruské cíle vzdálené až 3000 kilometrů.
V podobně optimistickém duchu vidí ukrajinskou situaci generál Ben Hodges. Když je prý Rusko tak mocné, jak si myslí v Bílém domě, ptá se Hodges, proč Putin tahá na frontu vojáky ze Severní Koreje nebo zločince z gulagu? Generál zdůrazňuje, že navzdory šokujícím ztrátám na bojišti Putin nedokázal dosáhnout strategického průlomu. V Kremlu mohou jen doufat, že jim válku vyhrají Trump nebo Orbán. Hodges dokonce spekuluje, že Trump už má tajně uzavřené dohody s Ukrajinou o kontrole nerostného bohatství a teď potřebuje získat přístup k těžebním místům. Proto se veřejně zavázal válku ukončit do června tohoto roku – bez ohledu na národní zájmy napadeného státu.
Washington se staví do role mocnosti, která hledá dohodu mezi Ruskem a Ukrajinou. Možná někdo Trumpovi řekl, že když Theodore Roosevelt v roce 1905 pomohl ukončit rusko-japonskou válku, dostal za to Nobelovu cenu míru. Jednání v Ženevě ale nejsou nestranná. Ve skutečnosti probíhají tak, že se Rusové a američtí vyjednavači Steve Witkoff a Jared Kushner spojili a nutí Kyjev přijmout všechny Putinovy územní požadavky. Slibují, že pokud Ukrajinci vyklidí zbytek Donbasu, vypukne mír. Samotní Rusové tomu nevěří a dějinami ošlehaní Ukrajinci už vůbec ne.
Věří tomu Trump? Z dosud nevysvětlených důvodů od začátku obdivuje Putina a po vzoru Emanuela Moravce se řídí představou, že o výsledku války musí rozhodnout velikost území a počet vojáků. Naopak Zelenskyj ho svými požadavky na bezpečnostní záruky zdržuje na cestě k triumfální mírové dohodě. Roli hraje i vábení Moskvy, že pokud Trump zruší sankce, Rusko a Spojené státy zahájí společné obchodní projekty v hodnotě 12 bilionů dolarů. (The Economist 17. února 2026 naznačuje, že dohoda je už uzavřena.) Vzhledem k tomu, že HDP Ruska je okolo 2,5 bilionu dolarů, je slíbená odměna za zradu spojence mimo realitu. Komu na tom ale v dnešní postfaktické době záleží?
