Těžce vykoupená rovnováha. Ukrajina je na tom v mnohém lépe než před rokem

Tragické výročí 24. února od zahájení zastihlo ruskou „speciální vojenskou operaci“ ve chvíli, kdy celkový počet ztrát, včetně zraněných, už jde řádově do milionů a mrtvých jsou stovky tisíc. Konflikt trvá déle než sovětská „Velká vlastenecká válka“ v letech 1941–1945.

V roce 2022 se naděje upínaly k tomu, že z toho či onoho důvodu přijde rychlý kolaps na frontě nebo průlom v politických jednáních. Obě strany ale ukázaly vytrvalost a neochotu ustupovat ze svých základních požadavků a cílů – a zároveň se dokázaly vyrovnat s neúspěchy.

Rusko po katastrofálních ztrátách v řadách svých tehdy nejlepších jednotek v roce 2022 dokázalo armádu prakticky postavit znovu a do značné míry jinak. Naučilo se postupně pracovat s novými technologiemi a nasazovat je ve stále větším počtu. Ztráty lidí a materiálu Moskva plně nahradit nedokáže, ale umí je do velké míry kompenzovat.

Na ukrajinské straně byly problémy trochu jiné, ale nebylo jich o nic méně. Ostatně, když jsme na začátku roku 2025 psali náš výhled, ruská armáda postupovala proti předchozím letům zrychleným tempem a obraz byl dosti pesimistický. Nakonec se ovšem situace v posledních měsících spíše stabilizovala, než aby se zhoršovala.

Ukrajina si nestojí skvěle, ale nestojí ani na pokraji kolapsu a bilance sil v konfliktu je relativně rovnocenná. Obě strany se dostaly do stavu „vyčerpané rovnováhy“, v níž ani jedna nemá sílu na rozhodující průlom. Stejně tak ani jedna nemá naději na rychlé vítězství a Kyjev je s tímto stavem smířen, přičemž považuje pokračování bojů v tomto duchu zjevně za schůdnou strategii.

Jednou z charakteristik poslední doby bylo rozšíření vzdušných úderů proti kritické infrastruktuře protivníka. Ruské údery na ukrajinskou energetiku dosáhly letos v mimořádně studené zimě bezprecedentní intenzity – a z ruského hlediska bezprecedentního úspěchu.

Ale Ukrajina zimu přežila. Teploty v Kyjevě klesaly k -25 stupňům, města přecházela na nouzové režimy, ale společnost se „nenechala zlomit“ a armáda zůstala funkční. Zima pomalu končí – tento týden se teploty dostanou nad nulu – a Kyjev stojí.

Na druhé straně mince je ukrajinská kampaň proti ruské energetické a ropné infrastruktuře. Třeba americký vojenský analytik Michael Kofman ji hodnotí jako účinnou: narušuje zásobování palivem a tlačí dolů ruské příjmy z exportu energií. Je ale třeba dodat, že ukrajinské drony nedokázaly ruskou produkci zastavit.

Ruská rafinérská kapacita se po zásazích postupně obnovuje a na pokles ruských příjmů mají možná větší vliv nízké světové ceny ropy a nutnost prodávat se slevou za cenu kolem dvaceti dolarů na barel než samotné dronové údery. Ty ale pro Rusko rozhodně znamenají náklady navíc, komplikují provoz a zvyšují nejistotu investorů.

Ekonomický tlak na Rusko nicméně zesiluje z více směrů najednou. Čerstvá data agentury Reuters uvádějí, že restaurace a kavárny se v Rusku zavírají nejrychlejším tempem od začátku války, reálný růst spotřebitelských výdajů klesl v únoru poprvé za dva roky na nulu a prodej lehkých užitkových vozidel spadl o 38 procent. Rusko samo prognózuje růst HDP jen 1,3 procenta na rok 2026, Mezinárodní měnový fond odhaduje 0,8 procenta. Kreml přitom vynakládá na armádu a válku kolem minimálně 40 procent státního rozpočtu.

Tyto ukazatele jsou nepochybně varovné. Ale samy o sobě neznamenají, že Rusko změní kurz. Jak upozorňuje analytička Tatiana Stanovaja z Carnegie, dokud je Putin u moci, dokud zemi neochromí masové protesty a v rozpočtu zbývají prostředky na zbraně, válka bude pokračovat. Kreml by podle ní neučinil zásadní ústupky ani při vleklé hospodářské krizi – nejprve by musela přijít politická změna, a teprve pak revize válečných cílů.

Klíčovým tématem je také podpora z východu. Čína dala opakovaně najevo, že prohra Ruska není v čínském zájmu – šéf čínské diplomacie to takto údajně přímo řekl šéfce evropské diplomacie Kaje Kallasové. Čína navíc zůstává klíčovým dodavatelem komponent pro dronovou výrobu a další technologie, bez nichž by ruský válečný průmysl pracoval podstatně pomaleji. Ekonomický tlak na Moskvu tedy roste, ale sázet na to, že sám o sobě válku ukončí, by bylo naivní.

Na frontě je situace v mnoha ohledech podobně nepřehledná jako v záplavě ekonomických dat. Linie dotyku tak není ostrou čárou na mapě, ale spíše šedou zónou překrývajících se hranic dostřelu různých zbraní, řídce obsazenou malými skupinkami vojáků. Obě strany ji označují výstižným termínem „zóna smrti“.

Nejasnosti jsou i kolem toho, jak je vlastně velká. Obecně jde o pásmo široké několik desítek kilometrů – někdo uvádí 20, někdo 40. Nemá smysl se o kilometry přetahovat, už proto, že obě strany pracují na tom, aby ji rozšířily (hlavně nasazováním dronů s větším doletem).

Podstatné je, co existence zóny znamená v praxi: vzhledem k vysoké koncentraci průzkumných a úderných dronů jsou klasické mechanizované útoky téměř okamžitě odhaleny a zničeny a malé pěší skupiny, které se skrze zónu pokoušejí proniknout, neúnavně loví dronové jednotky.

Pokud hledáme odpověď na otázku, jak si obě strany vedou, je nutné sledovat, jak se poměr sil v této zóně vyvíjel. Podle Kofmana v „bilančním“ článku pro Foreign Affairs začátek roku 2025 charakterizovala výrazná ukrajinská převaha v oblasti nasazení dronů. Postupem času však ruské elitní dronové formace – jako je skupina Rubikon – a vyšší počty nasazených strojů ukrajinský náskok výrazně smazaly. Rok 2026 přinese reprízu tohoto souboje, protože dominance v dronech dnes přímo diktuje iniciativu na zemi.

Ruský způsob postupu, založený na vysílání malých skupin pěchoty nebo lehce motorizovaných vojáků, generuje trvalý, vyčerpávající tlak, ale postrádá „sílu“ k tomu, aby se z místních úspěchů stal větší průlom. Ruská armáda v roce 2025 sice zabrala přibližně 4500 km2 ukrajinského území oproti 3500 km2 v roce 2024 (údaje podle finské analytické skupiny Black Bird), ale to vzhledem k rozloze Ukrajiny není zásadní rozdíl.

Pro Moskvu i Kyjev je přitom snad ještě důležitější, jak upozorňuje Kofman, že invazní armáda postupovala, ale převážně nikoli tam, kde si to velení plánovalo. Největší územní zisky přišly v Záporožské a Dněpropetrovské oblasti, nikoli v prioritním Doněcku. K dobytí silně opevněného zbytku Doněcké oblasti by ruská armáda současným tempem potřebovala roky – což je patrně důvod, proč Putin chce, aby mu Ukrajina Doněck postoupila u jednacího stolu.

Právě ruské úspěchy v Záporoží jsou zřejmě příčinou, proč právě tam Ukrajina soustředila síly k omezenému protiútoku po přerušení přístupu ruských sil ke službě Starlink. To narušilo řízení dronů a především komunikaci na taktické úrovni. Ruské vedení tak před sebou má dilema: znovu bojovat o již jednou dobyté a nyní ztracené území na jihu, nebo se soustředit na Doněck, ve kterém je ukrajinská obrana nejsilnější. Nebo své síly rozdělit a riskovat, že se nepodaří ani jedno.

Kreml přitom musí řešit personální situaci. Od roku 2022 do roku 2024 ruská armáda rostla i navzdory vysokým ztrátám: z přibližně 900 tisíc na zhruba 1,3 milionu vojáků. Nábor 30 až 35 tisíc mužů měsíčně tehdy stačil nejen na doplnění ztrát, ale i na budování nových formací – zhruba třetina rekrutů šla podle odhadů do čerstvě vznikajících jednotek.

V roce 2025 se ovšem podle všeho dynamika změnila. Prakticky všichni nově naverbovaní šli výhradně na nahrazení bojových ztrát. A v prosinci nenahraditelné ztráty – tedy zabití a těžce zranění – měly poprvé překročit počet za daný měsíc nabraných nováčků. Důsledek je prostý: ruská armáda při současném tempu operací nemůže dál růst a jednotlivé útvary budou postupně trpět nižšími stavy – tedy za předpokladu, že ruské vedení nebude reagovat, což je pochopitelně nepravděpodobné.

Předchozí předpovědi hovořící o tom, že Rusku dojdou muži, munice či technika, se ukázaly opakovaně jako liché. Moskva vždy našla řešení. Na druhou stranu se stávají její „triky“ postupně stále méně účinnými. Lidí, kteří byli ochotni jít bojovat za peníze, skutečně ubývá. Klesá kvalita rekrutů a množí se dezerce.

Kreml reaguje opakovaně „salámovou metodou“: zálohy nasazuje na střežení infrastruktury, aby uvolnil vojáky pro frontu, nabízí stále vyšší finanční bonusy, láká cizince. Velké mobilizaci se ale zatím vyhýbá – zjevně z obav z politických následků. Pro Kyjev by bylo pochopitelně ideální, pokud by současná míra ztrát vydržela a Moskva nenašla účinné řešení: pak by musela buď snížit intenzitu ofenzívy, nebo omezit počet směrů, na kterých tlačí. Což by pro obránce byla skvělá zpráva.

Ale ruští byrokraté nepochybně budou hledat řešení a budou k tomu mít motivaci přísného dohledu shora. Putin je totiž i podle západních zdrojů přesvědčen, že vyhrává. Je údajně toho názoru, že i kdyby dobývání Donbasu trvalo rok a půl až dva roky, každý další den bojů mu zajišťuje lepší vyjednávací pozici.

Ruský diktátor není v tomto přesvědčení zdaleka sám. Průzkum nezávislého centra Levada z počátku roku 2026 ukazuje, že 59 procent Rusů by v případě selhání mírových jednání preferovalo zintenzivnění bojového úsilí před ústupky. Ochota společnosti pokračovat ve válce zatím zdaleka neklesla na úroveň, která by Kreml donutila ke změně.

Ukrajina vstupuje do pátého roku války s několika skromnými, ale důležitými ofenzivními úspěchy. Příkladem metody, kterou při nich používá, může být pomalý, ale úspěšný protiútok u Kupjansku v Charkovské oblasti na podzim 2025, kdy ukrajinské síly dokázaly převzít zpět území a vyčistit většinu města.

Taktika nevyžaduje masivní nasazení pěchoty, což je klíčové – protože právě lidé zůstávají nejslabším článkem ukrajinské obrany. Tisíce vojáků opouštějí své jednotky bez povolení. Podle dostupných údajů v říjnu 2025 dezertovalo přes 21 tisíc mužů – v průměru jeden voják každé dvě minuty. Stát tento problém zjevně nedokáže nebo se bojí řešit silově, což samo naznačuje, jak politicky citlivý je.

Michael Kofman k tomu přidává další důležitý detail: dronové jednotky, na kterých Ukrajina staví obranu, expandují tak, že rekrutují nové členy uvnitř armády, nikoli navenek. Navzdory pokrokům v autonomii a umělé inteligenci zůstává většina systémů řízena lidmi a vyžaduje údržbu, logistiku a specializovanou obsluhu. Dronová válka je zkrátka stále personálně náročná. A specialisty nelze nahradit tak snadno jako běžnou pěchotu – potřebují měsíce výcviku.

K tomu se přidávají problémy s řízením armády: vedle špičkových brigád existují útvary s nekompetentním velením a nízkou morálkou. Nové jednotky vznikají bez dostatečného vybavení a na úkor posilování těch stávajících.

Přístup vyšších velitelů je také stále často nepružný: jednotky například nemohou operativně změnit pozice bez souhlasu shora. Faktický zákaz ústupu brání pružné obraně a vede k tomu, že ruské síly postupně obkličují ukrajinské pozice, místo aby se obránci včas stáhli na výhodnější linii.

Ale i přes všechny tyto problémy a výhrady největší strategickou prohru v roce 2025 nezaznamenal Kyjev. Jedna z klíčových Putinových sázek v loňském roce totiž byla, že se mu podaří obrátit Washington proti Kyjevu a eliminovat americkou podporu.

Washington skutečně přestal poskytovat vojenskou pomoc jako dar – ale Evropané vytvořili mechanismus, v němž za pokračující americké dodávky platí oni. Obě Putinovy velké sázky roku 2025 – na průlom na frontě, který se před rokem zdál být relativně blízko, i na konec či alespoň významný pokles objemu západní podpory – tak vyšly naprázdno.

Podle dat Kielského institutu celkový objem pomoci Ukrajině zůstal v roce 2025 relativně stabilní. Evropská vojenská pomoc vzrostla o 67 procent nad průměr let 2022–2024. Ale celková vojenská pomoc i tak klesla o 13 procent, protože americký výpadek Evropa zcela nezaplnila.

Pravda, za pomocí stojí stále menší počet zemí: Německo, Velká Británie, severní Evropa. Naproti tomu východní Evropa svůj podíl dramaticky snížila: ze 17 procent v roce 2022 na pouhá dvě procenta v roce 2025 – a Česko v tomto ohledu jasně patří právě na východ. Evropská solidarita s Ukrajinou trvá, ale česká se do značné míry vyčerpala.

Čas hraje stále méně ve prospěch Ruska, jakkoli to Moskva prezentuje jinak. Kreml nedokáže překlenout zásadní nepoměr mezi vojenskými prostředky, které má k dispozici, a politickými cíli, kterých chce dosáhnout. Ruské vedení se sice nevzdává, ale jeho pozice se zdá být spíše slabší než třeba před rokem.

V tuto chvíli se tedy zdá opravdu možné, že Ukrajina skutečně může „vydržet déle“ než její protivník.