Nejtěžší ukrajinská zima. Země prohrává závod s časem i zásobami

Start roku 2026 zastihl ukrajinskou frontu v paradoxní situaci. Zatímco světová média i politici skloňují slovo „příměří“ ve všech pádech, realita v zákopech a velínech se ubírá úplně opačným směrem – k riziku další eskalace a vynucenému nasazování potenciálně velmi účinných technologií, které mají zvýšit ztráty protivníka a již tak děsivé krveprolití ještě zintenzivnit.

Diplomatickými salony a titulky novin rezonují slova o míru, ale na frontové linii duní dělostřelectvo s nezmenšenou intenzitou. Ačkoliv se o ukončení bojů hovoří snad nejhlasitěji od začátku invaze, pohled na strategickou mapu konfliktu bohužel nenabízí mnoho důvodů k optimismu. Pravděpodobnost, že zbraně v nadcházejících měsících skutečně na delší dobu utichnou, podle všeho není tak velká, jak by se mohlo z řady politických vyjádření zdát.

Ještě v prosinci například přicházely z Kyjeva zprávy, že očekávaná mírová dohoda je z 90 procent hotová. I z úst klíčových evropských spojenců, jako je polský premiér Donald Tusk, stále častěji zaznívá, že Ukrajina je připravena k bolestivým kompromisům.

Jenže k uzavření míru, nebo alespoň funkčního příměří, nestačí jen ochota obránce přestat se bránit. Rozhodující je vůle útočníka přestat útočit. A právě zde naráží veškeré diplomatické úsilí na logiku kremelského kalkulu. Vladimir Putin a jeho generálové zatím zjevně nenašli pádný důvod, proč by měli svou agresi ukončit právě teď.

Ruské politické cíle se totiž nemění. Jejich podstatou zůstává vytvoření neschopného, v podstatě neživotaschopného státního útvaru na západních hranicích Ruska, který by byl plně podřízen vůli Moskvy. Toho se invazním silám dosud nepodařilo dosáhnout. Ukrajina sice krvácí a přišla o část území, ale jako stát funguje, její armáda stále klade odpor a domácí zbrojní průmysl se v posledních letech nadechoval ke stále větším výkonům (i když v roce 2026 už další růst není jistý).

Z pohledu Moskvy tak válka přešla do fáze, kterou sice neplánovala, ale kterou se naučila zvládat. Rusko plně „najelo“ na válečný režim. Ačkoliv je země pod tlakem sankcí i obrovských výdajů, Kremlu se zatím cena za pokračování agrese nezdá přespříliš vysoká. Moskvě se v loňském roce podařilo stabilizovat ztráty techniky a v menší míře i vojáků na úrovni, kterou dokáže doplňovat.

Navíc se Moskva může cítit do jisté míry posílena americkou agresivní politikou vůči Venezuele. Postup Washingtonu dává Moskvě reálnou naději, že její chování vůči Ukrajině – a případně pak i dalším menším státům v sousedství – je vlastně „normální“ a sankční režim se minimálně nebude přitvrzovat. A pokud nadále poroste tlak na Dánsko kvůli Grónsku, tak se navíc západní koalice může opět více rozpadat.

Je tedy otázkou, zda by Kreml nevnímal v současné době podpis mírové dohody jako strategickou chybu. Pokud by boje ustaly nyní, Ukrajina by získala čas na vybudování pevnější obrany, doplnění zdecimovaných stavů pěchoty a modernizaci výzbroje. Ukončení bojů v současné situaci by tak mohlo znamenat, že Moskva přijde o svou nejlepší, byť draze vykoupenou šanci Kyjev buď definitivně zlomit, nebo jej alespoň oslabit natolik, aby si zajistila jeho podřízenost na desetiletí dopředu.

Samozřejmě do rozhodovacích procesů v Kremlu nevidíme. Ruská politika je pověstná svou neprůhledností a nelze vyloučit, že se brzy dočkáme překvapení. Může se ukázat, že ruská armáda má po krvavých měsících opotřebovávacích bojů mnohem větší potíže s doplňováním stavů, než jak to navenek prezentuje propaganda či jak ukazují modely západních analytiků. Takový scénář – náhlý výrazný pokles, či dokonce kolaps ruské schopnosti vést válku – však v tuto chvíli považujeme za nepravděpodobný.

Sázet na zhroucení protivníka se v minulých letech ani jedné straně nevyplatilo. Proto musíme při výhledu na rok 2026 pracovat s variantou, která je sice chmurná, ale nejvíce odpovídá realitě na bojišti: Válka bude pokračovat. Moskva nemá důvod končit, dokud věří, že čas hraje v její prospěch, a Ukrajina má stále rezervy, do kterých může sáhnout.

Pokud budeme hledat společného jmenovatele pro vývoj bojů v roce 2026, nalezneme jej v brutální nerovnici: Útočit je dnes řádově levnější a snazší než se bránit. Tato asymetrie, viditelná ve vzduchu i na moři, nutí obě strany k neustálé eskalaci, která hrozí přelitím konfliktu daleko za hranice východní Evropy.

Ukrajina prožívá zřejmě nejtěžší zimu od začátku invaze. Důvodem však není jen mráz, ale především selhávající matematika protivzdušné obrany. Rusko v posledních měsících znovu vylepšilo svou taktiku, která už delší dobu spočívá v kombinaci levných zbraní s těmi vysoce účinnými. Při útocích tedy obvykle nejprve oblohu zahltí hejna levných dronů, jejichž jediným úkolem je vyčerpat pozornost a munici obránců. Teprve do takto „otevřených dveří“ vletí drahé a ničivé balistické střely, proti kterým jsou betonové kryty elektráren bezmocné.

Důsledky jsou drtivé. Podle dostupných dat byly zničeny přibližně dvě třetiny ukrajinské kapacity pro výrobu elektřiny. Obránci prohrávají závod s časem i zásobami. Například v kritických momentech loňského roku, kdy Rusko během jediného měsíce vypálilo na 50 balistických střel, klesly ukrajinské zásoby klíčových interceptorů pro systém Patriot na pouhých 16 kusů. Nepoměr je zjevný: Zatímco agresor dokáže relativně levně navyšovat objem útoků, obránce krvácí finančně i materiálně při snaze sestřelit každou hrozbu.

Protože Kyjev nemůže efektivně bránit vše, rozhodl se pro strategii asymetrické odvety a přenesl válku tam, kde to Moskvu bolí nejvíce – na světové oceány. Černé moře začalo být ukrajinským dronům malé. Po sérii útoků na tankery u tureckého pobřeží přišel v prosinci 2025 zásadní zlom: Ukrajinský dron zasáhl ruské plavidlo takzvané „stínové flotily“ až u pobřeží Libye, tedy dva tisíce kilometrů od ukrajinských hranic.

Logika těchto úderů je ekonomická. Cílem není lodě potápět – což by způsobilo ekologickou katastrofu a poštvalo proti Ukrajině mezinárodní společenství –, ale vyřadit je z provozu. Zásah do kormidla či strojovny učiní z lodi neovladatelný vrak, jehož odtažení a oprava stojí miliony dolarů. Kyjev tím vysílá jasný vzkaz: Nikde, ani ve Středomoří, není ruský export v bezpečí. Reakce Putina, který pohrozil odvetou za útoky na stínovou flotilu, naznačuje, že strategie trefila citlivé místo.

Hra na kočku a myš na mezinárodních trasách a v blízkosti hranic NATO však v sobě pochopitelně nese vždy určité riziko eskalace. Když ruské drony a rakety dopadají v těsné blízkosti polských hranic a úlomky poškozují ambasády, nervozita v západních štábech roste. „Takhle se války mohou vymknout z rukou,“ varoval údajně Donalda Trumpa tehdejší americký bezpečnostní poradce Keith Kellogg poté, co ruská baráž zasáhla Kyjev s nebývalou intenzitou a zasáhla právě i ambasádu spřátelené země.

Pro rok 2026 tak platí varovná předpověď: Technologie pro další eskalaci je dostupná a „levná“. Stačí jen navýšit objem výroby a počty útoků. Pokud se Ukrajincům podařilo v rámci operace „Pavučina“ koordinovaným úderem vyřadit nezanedbatelnou část ruského strategického letectva, nic jim nebrání pokusit se o totéž ve větším měřítku proti ruským lodím.

Pokud se podíváme na mapu pozemních operací v roce 2026, je zřejmé, že ukrajinská armáda, vědoma si své početní nevýhody, přešla do strategické defenzivy. Jejím cílem již není primárně útočit, ale vytvořit smrtící labyrint, ve kterém má ruská útočná síla vykrvácet dříve, než obráncům dojdou lidské rezervy.

Opevnění se přitom v průběhu války vyvíjela a dále vyvíjí. Zákop se v éře masového nasazení dronů a ničivých klouzavých pum stal pro vojáka spíše hrobem než úkrytem. Po bolestivých zkušenostech z pádu Vuhledaru či Pokrovsku proto Kyjev zásadně změnil doktrínu opevňování. V roce 2026 už ženisté nehloubí jen linie pro ukrytí pěchoty, ale budují systém překážek, jehož primárním úkolem je nepřítele fyzicky zastavit.

Ukrajinská krajina se tak mění v souvislé pásy protitankových příkopů, polí „dračích zubů“ a kilometrů ostnatého drátu. Chybějící pěchotu má zastoupit beton a ocel. Cílem těchto inženýrských děl je donutit ruskou techniku i pěchotu zpomalit či zastavit na otevřeném prostranství. Právě v tu chvíli přichází ke slovu druhá složka obrany – technologická nadstavba známá jako „dronová zeď“.

Samotný beton totiž nestřílí. Koncept „dronové zdi“, který se Kyjev snaží v plné šíři implementovat, má za úkol rozšířit takzvanou „zónu smrti“. Zatímco dříve byl ruský voják v přímém ohrožení života zhruba pět kilometrů od fronty, dnes se tato hranice posouvá až na 20 kilometrů – a do budoucna by se mohla ještě zvýšit. Elitní jednotky vybavené drony s optickými kabely, které nelze elektronicky rušit, tak mají za úkol ničit ruskou logistiku a dělostřelectvo ještě předtím, než se útočníci vůbec přiblíží k fyzickým překážkám. Pokud se ruský motocyklista zaplete do ostnatého drátu, stává se pro operátora dronu snadným terčem.

Všechna tato opatření – od bagrování příkopů po nasazení pozemních robotů pro zásobování – jsou ovšem zároveň volbou vynucenou nedostatkem lidí.

Kyjev v tomto ohledu tahá za kratší konec provazu. Zatímco Rusko dokázalo v uplynulém roce pomocí finančních pobídek a tlaku rekrutovat odhadem 30 až 45 tisíc nových vojáků měsíčně, ukrajinské mobilizační úsilí přivedlo do zbraně maximálně údajně kolem 30 tisíc mužů za měsíc a někdy i výrazně méně. Navíc v některých měsících měla armáda přijít až zhruba o 20 tisíc mužů v důsledku dezercí. Nedostatek lidí tak zůstává zřejmě nejslabším článkem bránící se armády.

Ukrajinské síly se pochopitelně potýkají i s dalšími potížemi, například vnitřní „nekonzistencí“. Vedle špičkových technologicky vyspělých brigád existují útvary, které trápí nekompetentní velení a nízká morálka. Snaha reorganizovat armádu za pochodu, například zaváděním sborové struktury, je logisticky i manažersky extrémně náročná a zatím nepřináší kýžené výsledky. V důsledku toho vznikají v obranných liniích nebezpečné mezery – jako například na ose Pokrovsk–Huljajpole –, kudy ruské síly dokážou pronikat.

Rusko se této realitě přizpůsobilo strategií, kterou lze cynicky nazvat „hledání prasklin“. Místo masivních útoků do připravených pastí vysílá malé, mobilní skupiny na motocyklech a buginách, jejichž úkolem je rychle překonat smrtící zónu a infiltrovat se tam, kde je ukrajinská obrana děravá. Je to strategie krvavá, postavená na „levných životech“, ale v současné opotřebovávací válce prozatím bohužel funkční.

Vylepšená ukrajinská opevnění a další změny mají přispět k tomu, aby se tento postup přestal Kremlu vyplácet. Pokud se tak nestane, bude se frontová linie i v roce 2026 pravděpodobně dále posouvat na západ, byť zatím stále nejspíše jen pomalu.

Poslední trend, který by měl podle našeho názoru dovytvářet tvář války v roce 2026, může svádět k laciným sci-fi přirovnáním o vzpouře strojů: Jde totiž o nástup umělé inteligence a autonomních systémů do výzbroje ve větším měřítku. Jde ve skutečnosti spíše o důsledek reakce na situaci na bojišti.

Ruská armáda totiž dokázala v průběhu konfliktu vytvořit nad svými jednotkami rozsáhlé deštníky elektronického rušení (EW). Klasické, dálkově řízené drony dnes stále častěji naráží buď na fyzické překážky, nebo neviditelnou obranu v elektromagnetickém spektru.

Odpovědí ukrajinských inženýrů se stala autonomie. Pokud rušička přetne spojení, stroj nesmí spadnout – musí převzít řízení a dokončit misi sám. V praxi to vypadá tak, že role člověka se radikálně mění. Z pilota, který jemnou motorikou navádí stroj až do momentu nárazu, se stále častěji stává „manažer“ označující cíle.

Příkladem je technologie zvaná „pixel lock“, kterou využívají například moduly Underdog od společnosti NORDA Dynamics. Pilot dovede dron do blízkosti cíle, na obrazovce označí čtverec kolem nepřátelského tanku či vozidla a v tu chvíli jeho práce končí. Software převezme kontrolu nad letem v takzvané „poslední míli“. Ignoruje rušení, propočítává trajektorii a dnes i v praxi údajně spolehlivě zasahuje pohybující se cíle.

Autonomní schopnosti strojů se také budou vylepšovat. Ukrajinská společnost X-Drone již hovoří o vývoji dronů jako „agentů“ propojených s velkými jazykovými modely, kterým bude stačit zadat povel: „Doleť k té budově a vleť do okna.“

Vývoj se navíc přesunul z garáží nadšenců do etablovanějších firem. Do hry vstoupil se svým projektem Bumblebee například bývalý šéf Googlu Eric Schmidt. Jeho drony nejenže využívají pokročilou vizuální navigaci tam, kde nefunguje GPS, ale umožňují i řízení přes internet. Pilot tak může sedět v bezpečí bunkru v Kyjevě a řídit útok u Charkova, což šetří cenné životy specialistů.

Dalším logickým krokem, který již sledujeme v přímém přenosu, je přechod od jednotlivých strojů k rojům. Systémy jako Pasika umožňují jednomu operátorovi ovládat nikoliv jeden dron, ale celou skupinu, která autonomně vzlétne, seřadí se a čeká na povel k synchronizovanému úderu. To umožňuje koncentrovat palebnou sílu způsobem, který byl dříve nemyslitelný.

S tímto posunem však přichází i znepokojivé etické a bezpečnostní otázky. Oficiální doktrína západních armád i Ukrajiny stále hovoří o nutnosti zachovat rozhodovací roli člověka. Pokušení hranici přerušit ve válce, kde rozhodování musí být leckdy rychlé, protože další šance už nemusí přijít, není malé.

Jde o riskantní krok i proto, že Rusko se učí rychle. Cokoliv, co Ukrajina vyvine a nasadí, se se s určitým zpožděním objeví v ruských továrnách. Pokud válka na Ukrajině definitivně vypustí z lahve džina autonomních zbraní, je naivní si myslet, že ho po skončení bojů půjde vrátit zpět.