Článek
Domácí ruský kontext, vztahy s Evropou a dopady ruské války na světový pořádek a globální veřejnost. To jsou čtyři roky po ruském vpádu na Ukrajinu tři hlavní roviny problému (autoři tohoto článku je detailně popsali ve své nové studii „Meeting or Failing Strategic Goals? Assessing the Impact on Russia of the War in Ukraine“ - pozn. red.).
Jak se vyvíjely a do jaké fáze během války dospěly?
Dopady Putinovy války na Rusko
V domácím kontextu se Putinův režim snaží vytvořit dojem, že v zásadě sjednotil ruskou společnost a politickou i ekonomickou elitu za pokračováním „obranné a spravedlivé války“ proti Ukrajině. Tuto válku, pokračuje narativ Kremlu, Rusko musí dotáhnout do vítězného konce, aby si tím zajistilo vlastní bezpečnost proti údajně agresivnímu Západu. Vedením války s Ukrajinou se tak Putinův režim snaží obhajovat své setrvání u moci: nikdo jiný Rusko nedokáže uchránit, tvrdí.
Kýžená jednota má však mnoho trhlin. Od eskalace války Rusko opustilo více než 1,5 milionu Rusů pro nesouhlas s politikou Kremlu. Touha ukončit válku roste rychle také mezi Rusy, kteří v zemi setrvali. Až 60 % z nich je již válkou unaveno, každý desátý by byl ochoten za konec války veřejně manifestovat.
Kreml si je nálad ve společnosti velmi dobře vědom. Pečlivě je monitoruje ve vlastních průzkumech mínění i prostřednictvím státního aparátu. Ten získal četné nové pravomoci i technické možnosti, jejichž prostřednictvím sleduje vlastní obyvatelstvo v online prostředí i ve fyzickém světě. Tresty za jakékoliv porušení jednoty – třeba použití samotného slova „válka“ pro stále probíhající konflikt na Ukrajině – Kreml přitvrzuje.
Ani rozsáhlým vynucováním jednoty Kreml nedokáže zakrýt fakt, že vedením války ohrožuje budoucí životní úroveň Rusů a ekonomický stav země. Výdaje na armádu stouply oproti roku 2021 o 300 %. Obrana a bezpečnost spotřebují 38 % státního rozpočtu. Ohromné prostředky Rusko nedokáže pokrýt klesajícími příjmy z prodeje ropy a plynu (20 % - nejméně od začátku války). Moskva tak musela sáhnout ke zvýšení DPH a k zavedení progresivní daně bohatým. Pod tlakem sankcí a daní však ruské firmy nemají prostředky investovat do inovací a rozvoje – nemohou plánovat svou budoucnost.
Budoucnost tak ohrožuje sám ruský stát. Výdaje na válku spolufinancuje dokonce z dvě dekády budovaného fondu úspor. Jeho hodnota se proto mezi roky 2021 a 2025 zmenšila o polovinu. Místo do rozvoje infrastruktury a kvality života peníze nenávratně zmizely v černé díře válečného úsilí na Ukrajině.
Putinův režim tak obětuje budoucnost země na oltář vedení války. Rizik si je Kreml dobře vědom. Jenže Putinem samotným maximalisticky stanovené cíle nedovolují Kremlu ve válce polevit. Po čtyřech letech obětí musí režim vlastnímu obyvatelstvu i elitě ukázat nějaké výsledky. Kreml se ocitl v koutě, do kterého se sám zahnal.
Vztahy s Evropou
Část ekonomických problémů je přitom spojena s odklonem od obchodu a tržní výměny s bohatými evropskými zákazníky, kteří ve velkém odebírali především ruskou ropu a plyn, které ve velkém poháněly evropský ekonomický motor a v minulosti představovaly konkurenční výhodu oproti dalším globálním rivalům.
Rusko však tuto otázku vzájemné ekonomické a energetické provázanosti začalo postupem času zneužívat a Evropa si po 24. únoru 2022 konečně uvědomila, že se od Kremlu nemůže nechat vydírat. Masivní odklon od ruských energetických zdrojů pro Evropu samozřejmě nebyl zadarmo, nicméně ta se s prvotním obdobím šoku vypořádala.
Kreml tím ztratil jednu z klíčových pák na Evropskou unii a pokračováním své války, ale také stále narůstajícím tlakem na evropské společnosti, mimo jiné prostřednictvím hybridních operací, sabotáží nebo kybernetických útoků, učinil ze vztahů s Ruskem přímo toxickou záležitost, kterou dnes odmítá valná většina evropských politiků.
Samozřejmě existují i některé výjimky, jak tento týden ukázal postoj slovenského a maďarského premiéra, kteří odmítli schválit 20. balíček protiruských sankcí a postavili se rovněž proti energetické solidaritě s Ukrajinou, ale mezi dalšími evropskými zeměmi jsou ve svém postoji v zásadě osamoceni, což z celého podniku vytváří do budoucna neudržitelnou cestu jakékoliv normalizace vztahů s Ruskem.
A to přestože jsou to i některé další evropské země, které začínají oportunisticky přemýšlet nad vlastními zájmy a zadními kolečky svého vztahu s Ruskem.
Problém by se tím pádem neměl redukovat jen na dva „troublemakery“ ze střední Evropy, ale naše pozornost by se měla upřít také dalším směrem - k zemím, které například stále odebírají ruský zkapalněný plyn nebo další energetické komodity či spolupracují s ruským energetickým gigantem Rosatom, který v poslední době znovu expanduje skrze své investice v Evropě. Zvláště výrazně je to vidět na postoji Francie, Belgie nebo Španělska, které stále ve velkém odebírají – a v poslední době dokonce ještě dále zvyšují dovoz – ruské energetické komodity, jak ukazují data společnosti CREA.
Víme totiž, že právě na to, že v Evropě se najdou moci a peněz chtiví politici a byznysmeni, kteří budou Putinovi v našich společnostech otevírat dveře, Kreml ze svého pohledu již tradičně spoléhá. V Evropě Rusko nadále udržuje robustní vlivové sítě. Využívá jich k podrývání společenské soudržnosti jednotlivých států i k oslabování jednoty Evropy. Taktika „rozděl a panuj“ ostatně charakterizuje přístup Moskvy k Evropě dlouhodobě. Měli bychom být tedy rozhodně na pozoru, protože Putin bude dále využívat našich vnitřních slabin a hledat si to nejzranitelnější místo pro prosazení svého vlivu v EU.
Za situace, kdy je uvnitř EU stále uplatňován princip jednomyslnosti v zahraniční a bezpečnostní politice, přitom stačí Kremlu získat si pouze jednu zemi, aby tím například ukončil pokračování rozsáhlých sektorových sankcí proti Kremlu. Tak jednoduché to je.
Postavení se ruské hrozbě vyžaduje rychlost, rozhodnost, sílu. Byrokratická pravidla, do nichž se Evropa sama uzavřela, akceschopnost evropských států omezují. Slabost si přitom Evropa nemůže dovolit. Je čas jednat – jednat z pozice síly a v zájmu evropské bezpečnosti. Společně, když to bude možné, a v koalicích odpovědných, kde je to nutné.
Globální pohled na ruskou válku
Z evropského pohledu je další významnou výzvou také posuzování (ne)úspěšnosti Putinovy války v globálním měřítku.
Právě mimo Evropu jsou vidět hluboké pukliny v západním postoji vůči Rusku a jeho válce nejvíce. Západu se nepodařilo získat zbytek mezinárodního společenství na svou stranu. Argumenty Evropy o „morálním“ a „správném“ boji za Ukrajinu proti Rusku nejsou široce přijímány v zemích globálního jihu s jejich koloniální historií a zkušenostmi s dvojími západními standardy v uplynulých dekádách.
Rusko těchto zkušeností umně využívá. Hovoří o Západu jako o „pokrytecké zlaté miliardě“, která údajně vnucuje svá pravidla všem ostatním jen proto, aby z nich sama těžila.
Úspěšnost snah Ruska opět můžeme posoudit řečí čísel. Sankce proti Rusku do dnešních dní zavedlo jen 45 zemí mezinárodního společenství. Zbraně Ukrajině dodává pouze 29 států z celého světa.
Rusko přitom prezentuje Západ jako zkažený a dekadentní, snažící se vypadat lépe, než západní země skutečně fungují. Tradičně k tomu bývá zneužíván v některých částech světa hluboce zakořeněný antiamerikanismus. Například podle dat ECFR považuje až 80 % Číňanů a Indů Ruskou federaci za svého spojence. V ostrém kontrastu s tím je to pouze 15 % obou společností, které se tak dívají na USA a EU.
Putinův režim vedením války s Ukrajinou oslabil dekády budovanou pozici. Konflikt musí dovést do konce, který bude schopen prezentovat jako nějakou formu vítězství. Avšak dosažení takového konce Rusko ekonomicky i společensky vyčerpává a ohrožuje jeho budoucnost. V ruské ekonomice, elitě i společnosti se tak objevují čím dál hlubší trhliny.
Evropa přitom může tyto trhliny rozklížit promyšlenými a odvážnými kroky s cílem přinutit Kreml otočit pozornost dovnitř země. V úvodu zmíněné studii jsou tyto kroky nastíněny. Ukazují, že pokud Evropa donutí Putinův režim zaměřit všechny síly na vlastní přežití, oslabí tím schopnost Ruska vést agresivní zahraniční politiku a výboje v zahraničí.
V sázce je bezpečnost Evropy, zachování životní úrovně, která přes všechny problémy ve střední Evropě dosáhla historicky bezprecedentních výšin. Její udržení vyžaduje odpovědnost, prozíravost, odvahu. Jsme toho schopni. Je však třeba jednat.
