Recenze: V Brně hrají radikální adaptaci. Oceněnou předlohu pozná málokdo

„Marečku, děda umřel,“ probudí o půl čtvrté ráno telefonát od matky hrdinu románu Rozložíš paměť. Zpráva o smrti spustí lavinu bolestných vzpomínek a spolu s nimi neurčitý pocit viny. Naléhavý dojem zintenzivňuje fakt, že vypravěč celou dobu oslovuje čtenáře, jako by se to dělo jemu.

Debutová próza spisovatele Marka Torčíka předloni získala Cenu Jiřího Ortena i Magnesii Literu za prózu. Nyní se dočkala jevištní adaptace v brněnském HaDivadle, jež do nové sezony vstoupilo s obměněným uměleckým vedením. Trojice čerstvých absolventů zdejší Janáčkovy akademie múzických umění k nastudování přizvala režiséra Ondřeje Štefaňáka a dramaturga Ondřeje Novotného.

Inscenace překvapivě ponechává jen málo prostoru pro to, co je pro román typické, tedy nezúčastněné přemítání nad traumatickou minulostí. Už během úvodních minut herečce Saře Venclovské v roli matky teče z nosu umělá krev, zatímco se z kouře na jeviště vkrádá maskovaný exekutor a potemnělým sálem se line drásavý zvuk elektrické kytary.

Mladý spisovatel se svou knihou hlásí k dnes možná nejdiskutovanějšímu literárnímu žánru, autofikci. V poslední dekádě také v Česku silně rezonovaly překlady děl francouzských autorů Didiera Eribona, Édouarda Louise či Annie Ernaux, norské literární hvězdy Karla Oveho Knausgårda nebo ve Spojených státech žijícího literáta vietnamského původu Oceana Vuonga. Přes všechny rozdíly v poetice i tematickém zaměření je spojuje psaní o sobě, intimní zpracování vlastní, často bolestné minulosti či osudů nejbližších.

Marek Torčík v Rozložíš paměť zachycuje bezútěšné dospívání teenagera začátkem tisíciletí v Přerově. Líčí vyčerpávající život matky samoživitelky, rozkročené mezi dvě zaměstnání, výchovu syna a péči o vlastního otce alkoholika. Paralelně s tím hrdina ve škole zažívá šikanu – nejen kvůli zakřiknutosti, ale také v důsledku blízkého přátelství s Mariánem, chlapcem částečně romského původu. S ním zároveň postupně objevuje svou homosexuální orientaci.

Jemnou zranitelnost textu nahrazuje adaptace naturalisticky vyhrocenou karikaturou. Štefaňák navrhl i scénu, tvořenou z praktikáblů sestaveným jevištěm, nad nímž se vznáší nakloněná rovina. Z jejího štukového středu visí drát s holou žárovkou. Bílá plocha připomínající strop neslouží pouze jako projekční plátno a odkaz k domácímu prostředí, zároveň ztělesňuje pro režiséra typicky pokřivenou, groteskní stylizaci.

Literární předloha motiv násilí obsahuje hojně, líčí jej však s chladnou strohostí, bez emocionálního patosu. Štefaňák ho naopak exponuje až do makabrózních rozměrů. Krutě komické nadsázky dosahuje především v postavě dědy, jíž se ujala Simona Peková. Dlouholetá členka místního hereckého ansámblu se svým typicky svérázným stylem, oblečená do nepadnoucího obleku a s proplešatělou parukou, připomíná oživlou mrtvolu. Není však jediným strašidlem v tomto domě hrůzy.

Podobně vykloubeně působí postavy, které ztvárňuje čerstvá posila souboru Josef Filip Kostka. Jejich krajní stylizace jako by souvisela s tím, že pocházejí ze sociálně vyloučeného prostředí. Jako nejistý chlapec Filip, který si vybíjí zlost na spolužácích. V tomto případě už se snaha o dosažení surové, šokující polohy vymyká režisérovi z rukou. Scéna, jež se v literární předloze objevuje v jiném kontextu a v níž hoch metaforicky močí na hlavy hrdiny Marka a jeho kamaráda Mariána, působí i při zjevné hyperbole spíše nevkusně než významově nosně. Tady už ve jménu důsledného zobrazení násilí dochází k újmě nejen na inscenaci, ale i na samotné předloze.

Adaptaci vytvořil Ondřej Novotný, který se s režisérem podílel již na čtyřech projektech v pražském Divadle X10. Novotný pracuje s kolážovitou, nelineární výstavbou literární předlohy a přeskupuje jednotlivé vzpomínky. Některé pasáže převádí do melancholických písní, do textu vkládá i citace z jiných děl – například dlouhý výčet urážlivých označení pro gaye ze Šmírbuchu jazyka českého od Patrika Ouředníka. I to však působí jako neporozumění autorovu stylu. Marek Torčík se dlouhodobě vymezuje vůči ironickým či zlehčujícím postupům, které osobní zkušenost nahrazují jazykovou hrou.

Zásadní posun adaptace přináší v tom, že vše rámuje explicitní kritikou porevolučního společenského uspořádání v Česku. Motiv rozvíjí na postavě nepřítomného otce, který se zadlužil a odjel do Spojených států. Zatímco v knize se přímá obžaloba objevuje spíše okrajově, v HaDivadle ji povyšují na jeden z hlavních významových pilířů. Vedle tématu rozkladu paměti tak tvůrci posilují sociálněkritický rozměr textu směrem k přímé angažovanosti.

Autoři, k nimž patří i dramaturgyně divadla Justina Grecová, vymysleli třeba také poloimprovizovanou scénu. Jáchym Sůra ztvárňující hrdinu v ní vstupuje mezi diváky a obrací se k Saře Venclovské, stojící mezi náhrobky s nápisy jako „sociální spravedlnost“ či „rovné příležitosti“. Scéna se zjevnou ironií naráží na téma nenaplněných porevolučních očekávání a rozdělené společnosti. Kritika zde míří na lidi, kteří by paternalisticky nahlíželi například na postavu Markovy matky, tíhnoucí pod vlivem politické a ekonomické frustrace k populistům či extremistům.

Ne celý večer samozřejmě vyplňuje excesivní zveličování či násilné obrazy. Citlivější, až chlapecky radostnou polohu na jeviště vnáší Markův vztah s Mariánem. Zatímco celková inscenace má místy nádech béčkového hororu, blízkost obou chlapců autoři rozvíjejí prostřednictvím japonského žánru manga. Například za zvuku energického japonského popu Sůra spolu s Radimem Chybou, představitelem Mariána, rozebírají praktikábly z jeviště na jednotlivé části – podobně jako když si děti ve škole stavějí obranu ze školních lavic.

Směs hororu, angažovaného komentáře a popkulturních odkazů sice vypadá atraktivně, v konečném důsledku však působí rušivě, nesoustředěně. Jako opak literární předlohy, založené na zdrženlivosti, tichém napětí a postupném ohledávání vlastních vzpomínek.

Tvůrci samozřejmě mají plné právo adaptovat dílo po svém, nabízí se ale otázka proč. HaDivadlo se chce pod novým vedením obracet k mladému publiku, proto sáhlo po románu se zvučným jménem a tematickým potenciálem: rodinné trauma, kritika porevolučního směřování společnosti, hledání menšinové sexuální identity. Možná že diváci, kteří Rozložíš paměť nečetli, radikalitu inscenace ocení. Ostatní budou mít spíš pocit, že se ocitli na představení podle jiné knihy.