Komentář: Babišovo vládnutí - jak prodat zítřek za dnešní klid

Nová vláda je tu už přes dva měsíce a s ní jeden znepokojivý zlozvyk. Když jde o zásadní věci s dlouhodobým dopadem, nevládne. Strčí hlavu do písku a vymýšlí, jak prodat zítřek za dnešní klid.

Nejspíš má spočteno, že jde o politiku, která voličsky zabírá. Proč kazit lidem náladu, když stačí říct, že žádný problém vlastně neexistuje a není třeba se trápit? Tichá dohoda s veřejností, zdá se, funguje – čím méně nás budete stresovat, tím víc budete v oblibě.

A tak z jedné strany od vlády slyšíme, že válka na Ukrajině není naše, a z druhé přicházejí škrty v armádním rozpočtu. Babiš – místo aby Ukrajincům po čtyřech letech bojů vyseknul poklonu – pronese absurdní větu, že válku „nemáme v programovém prohlášení“. Místo aby doopravdy pečoval o zdejší bezpečnost (a ta bez Ukrajiny nebude), jen se nás snaží ujišťovat, že v Česku už bezpečno je.

Ani státní dluh nás prý nemá znepokojovat. Nově se dozvídáme, že intuitivní rodičovské zábrany před zadlužováním dětí jsou přežitek. Když už jednou prošla aspoň dílčí penzijní reforma, vymyšlená pro dnešní děti jako prevence důchodů na dluh, vláda ji chce bez náhrady zase zrušit.

A klimatická krize? Ta v Česku přece už skončila s nástupem Motoristů, tak to aspoň říkají a Babiš se přidává. Unijní klimatickou politiku pojal jako vězení, z něhož je třeba se vysvobodit. Závazky, které kdysi z dobrých důvodů podepsal, háže za hlavu v zájmu průmyslu a konkurenceschopnosti. Co bude za třicet nebo padesát let, až roztaje permafrost a Evropu zavalí klimatičtí uprchlíci, zůstává mimo horizont uvažování.

Všechny tři záležitosti spojuje absolutní ztráta mezigenerační odpovědnosti. Z budoucnosti zbyl abstraktní pojem, vládní program je podřízen současné pohodě. Emisní dluh, bezpečnostní vakuum a prázdná kasa pro mileniály – to všechno jsou formy jedné a téže krádeže napříč časem.

Šlo by sklapnout paty a odvolat se na základní demokratický princip, že právě takovou vládu si nejspíš většina přeje. Že Babiš nejlépe ze všech změřil poptávku a přizpůsobil nabídku. Jako když Agrofert ladí příchutě jogurtů.

Zas tak marné to ale není. Moc většiny má v civilizovaných zemích své hranice a někdy stačí se ozvat – což se teď v jednom ukázkovém případě děje. S nástupem Babišovy vlády to sice přímo nesouvisí, časově jde spíš o shodu. Ale věcná spojitost je očividná, důvodů k protestu rozhodně neubývá.

K Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku tento týden doputovala stížnost spolku Klimatická žaloba. Zastupuje 371 občanů ČR, kteří si na nečinnost státu v otázkách ochrany klimatu stěžují už roky. U českých soudů neuspěli, ve Štrasburku ale nejsou bez šance.

Podnět koncipují po vzoru známé kauzy švýcarských babiček, které zažalovaly svůj stát stejným způsobem a předloni vyhrály. Šlo o přelomový rozsudek. Klima už díky němu nejde shodit jako irelevantní téma zpovykaných aktivistů, které navíc vyšlo z módy. Z politické debaty se stává debata právní, na ochranu klimatu vzniká právní nárok.

Český případ je analogický a jde v něm o principiální věc. Může demokratická většina rozhodnout, že klimatická politika není priorita – a tím je věc uzavřena? Nebo existují mantinely, které ani vítěz voleb nemůže překročit?

Právníci rádi používají větu, že Česko není jen stát demokratický, ale i stát právní. Většina rozhoduje o daních, o energetice, o prioritách rozpočtu. Pokud si voliči zvolí vládu, která chce klimatickou politiku minimalizovat, je to legitimní politický výsledek. Můžeme si svobodně zvolit i špatnou politiku.

Současně jsme ale i smluvní stranou Evropské úmluvy o lidských právech a podléháme jurisdikci štrasburského soudu. Úmluvu jsme ratifikovali dobrovolně. Parlament ji schválil a podle české ústavy mají smlouvy tohoto typu přednost před domácími zákony. Z toho plyne dohoda, že některé věci nejsou plně k dispozici aktuální většině, protože patří do sféry základních práv.

Česká žaloba – podobně jako předtím ta švýcarská – se domáhá uznání, že ochrana klimatu mezi základní práva patří. Text shrnuje, co dávno víme, ale zkoušíme to vytěsnit: Česko se od šedesátých let oteplilo zhruba o dva stupně, přibylo tropických dní, krajina vysychá, extrémy sílí. Jde o zdraví, majetek, vodu, zemědělství – tedy o kvalitu každodenního života.

V článku 8 Úmluvy stojí: „Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života.“ Podle žaloby klimatická krize do těchto práv zasahuje.

V případě Švýcarska soud neřekl, že státy musí mít konkrétní energetický mix nebo že musí zavřít uhelné elektrárny do určitého data. Řekl něco jiného: pokud environmentální rizika vážně ohrožují život, zdraví a soukromý život lidí, stát má povinnost vytvořit funkční rámec ochrany. Tedy plán, který obstojí před fakty.

To je rozdíl, který se v české debatě často ztrácí. Štrasburk neurčuje cenu povolenek ani počet solárních panelů. Požaduje, aby stát jednal racionálně, předvídatelně a kontrolovatelně, a tím plnil svou povinnost, pokud jde o riziko, které má prokazatelné dopady na obyvatele.

V Česku už dnes platí rozsáhlá unijní regulace týkající se klimatu. Emise od našeho vstupu do EU klesly o 40 procent, existuje systém emisních povolenek a kolektivní klimaticko-energetické cíle. Nežijeme ve vakuu.

Sami se ale nepřetrhneme. Žádnou národní strategii, proč a jak uhlíkovou stopu snižovat, nemáme. Chybí konkrétní cíle a konkrétní opatření, poslední vládní dokument o politice ochrany klimatu je z roku 2017. Právě na to si žaloba stěžuje.

Bylo by naivní spoléhat se, že soud zjedná komplexní nápravu. Pro většinu lidí je péče o klima cizí věc, dovezená zvenčí jako povinnost plynoucí z unijního členství. Tomu odpovídá i chování současné vlády, když nechce unijní politiku rozvíjet, ale naopak rozebrat.

Jestli má štrasburská žaloba nějaký význam, pak ne proto, že by rozsudek nadiktoval konkrétní postup. Ale že – v případě úspěchu – bude nahlas vyřčeno, že krátkozrakost v politice má svoje hranice.

Hodně cenné je i to, že se někdo konkrétní ozval. Názor, že v unijním vlaku, kde se myslí na budoucnost, ani nemá smysl být, je čím dál rozšířenější, v žebříčcích euroskeptismu Češi vedou už teď. Převáží-li v Česku názor, že budoucnost neexistuje, Brusel ani Štrasburk s tím nic neudělá. Ale dobře že někdo nabízí zdravou alternativu.