Bílkovu vilu musela rodina darovat státu, pak v ní nesměla ani topit

Na východním okraji pražských Hradčan, vedle Chotkových sadů, stojí jedna z nejtajemnějších pražských vil. V duchu symbolismu ji pro sebe a svou rodinu navrhl známý sochař František Bílek, který si zde zřídil i ateliér. Nastěhoval se do ní v roce 1912 a žil v ní téměř třicet let, než se nemocný a psychicky poznamenaný nacistickou okupací natrvalo uchýlil do svého staršího domu v jihočeském Chýnově.

Když umělec v říjnu 1941 zemřel, o pražskou vilu dál pečovaly vdova a dcera, obě jménem Berta. Uvnitř za války fungovala galerie, vyhledávaná řadou lidí jako duchovní útočiště. Dům zažil i dramatické události, když byl za Pražského povstání v květnu 1945 poškozen střelbou a dočasně se v něm ukrýval příslušník nacistických jednotek SS.

Těžké zkoušky pro rodinu neustaly ani po nástupu komunistů k moci. Pod tlakem nepříznivých politických okolností byla donucena vilu převést na stát a obě ženy se po roce 1963 staly nájemnicemi ve vlastním domě. Ve svých pokojích přitom nesměly využívat ústřední topení, což jim spolu s dalšími příkořími podlomilo zdraví.

Tyto i další příběhy, dosud skryté za zdmi domu, poprvé v plné šíři odhalila monografie „Troje dveře do chrámu v nás. Symbolista František Bílek a jeho rodina v osidlech 20. století“. Na podzim ji vydala Galerie hlavního města Prahy (GHMP) spolu s Ústavem pro studium totalitních režimů.

Koncepci domu začal Bílek, hluboce věřící křesťan, rozvíjet od roku 1909. Jeho vizí bylo vybudovat „duchovní tvrz či chrám“, jenž by ztělesňoval představu „života jako pole plného zralých klasů, poskytujících každodenní výživu bratřím“. Usiloval o vytvoření domova a pracovního prostoru, kde by se prolínaly biblické myšlenky s přírodou. Do návrhu promítl verše z Janova evangelia, v nichž je Kristus představen jako chléb života, a báseň svého přítele Otokara Březiny Apotheosa klasů.

Dům z režného zdiva má zaoblený půdorys, odvozený ze stopy kosy v obilném lánu a orientovaný na východ. Stavba vyzvednutá na sokl odkazuje na obilné pole – obepínají ji betonové sloupy v podobě snopů z klasů. Podobné myšlenkové odkazy lze najít na nábytku, zárubních, oknech, klikách, pantech a dalších detailech.

Po dokončení se novátorsky pojatá ateliérová vila setkala s příznivým přijetím u renomovaných architektů Jana Kotěry a Jože Plečnika. Vzhledem k rozsahu a finanční náročnosti však Bílek svůj koncept neuskutečnil plně.

Počítal třeba s vytvořením takzvané předsíně chrámové. „Předsíň chrámová budiž tvaru dvou bdících psů,“ naznačil Bílek svou sochařskou představu v traktátu Stavba budoucího chrámu v nás. Dominantním prvkem prostranství před vilou se pak měla stát postava Mojžíše – starozákonního rozsévače a hospodáře.

Podstavec, který byl pro ni připravený, v roce 1926 obsadilo pískovcové sousoší J. A. Komenský se loučí s vlastí. Před tím však byl několik let prázdný a lákal nenechavé kolemjdoucí. Bílkův švagr Vilém Nečas vzpomínal, jak na něj za jedné zimní noci nějací šibalové vymodelovali postavu hlídacího psa ze sněhu. Nechtěně tak mohli sochaři připomenout jeho původní koncept „předsíně chrámové“.

Posledních dva a půl roku života strávil František Bílek v rodném Chýnově, kde si již v roce 1898 postavil obytný dům s ateliérem, takzvanou chaloupku. O pražskou vilu zatím pečovala hlavně dcera Berta Mildová-Bílková, po jeho smrti se do Prahy vrátila i vdova po sochaři, Berta Bílková starší (rozená Nečasová).

Obě dámy musely šetřit každou korunu, aby měly na opravy výjimečné vily. V roce 1942 navíc procházela mladší Berta složitým obdobím rozvodu. Ve svém životopise se k tomu vyjádřila jen zdrženlivě: „Od roku 1942, kdy jsem pro nevhodné zacházení odešla z manželství, žily jsme s maminkou spolu a pečovaly o uchování Bílkova díla i jeho galerií.“

Do toho přišel atentát na Heydricha 27. května 1942, následovaný krutými represemi. V Praze probíhaly domovní prohlídky a nevyhnuly se ani obyvatelkám Bílkovy vily. „Prohlídky jsme měly dvě v noci a jednu v neděli dopoledne,“ zaznamenala pohnuté chvíle Berta Mildová-Bílková v dopise bratrovi.

Obě Berty si rovněž viditelně oddechly, když právě v těchto vypjatých dnech šťastně dorazili přátelé z Honbic se zásobami jídla, aniž by upoutali pozornost všudypřítomných kontrol.

Tím ovšem válečné strasti nekončily. V roce 1943 Berta mladší musela čelit hrozbě nuceného nasazení. Od něj ji nakonec ochránili spolehliví přátelé její matky.

V roce 1944 dostal život obou žen naopak pozitivní impuls. Přistěhoval se k nim vnuk starší Berty – František, který navštěvoval měšťanskou školu v Bubenči. Jeho otcem byl František Jaromír Bílek, bratr Berty Mildové-Bílkové. Babička i teta se Františkovi snažily plně věnovat. Laskavost a ušlechtilost obou Bertiček, jak jim říkal, chlapec oplácel dobrou náladou. Obveseloval je napodobováním Kačera Donalda či vyprávěním svých fantaskních příběhů.

Díky sochařovu odkazu a provozu galerie se Bílkova vila během válečných otřesů stala pro řadu lidí zdrojem duchovní útěchy. Přicházeli sem, aby se opřeli o umělcovu duchovní jistotu pramenící z víry a z jeho pohledu na život. V ovzduší Bílkových děl se jim utrpení jevilo jen jako zkouška na cestě za horizont pozemské každodennosti.

Jeden neznámý ctitel sochařova díla přišel třeba v dubnu 1943. Byl po těžké zkušenosti dvoudenního výslechu, vyčerpaný a hladový. Hledal tu velikonoční duchovní útěchu, kterou prý jinde nalézt nemohl.

Jindy vzpomínala Berta Mildová-Bílková na magickou chvíli, když dovnitř přišel prozaik Ladislav Narcis Zvěřina se skupinou přátel. Zůstali stát před sousoším Život je boj. Právě když Berta pronesla větu taoistického myslitele Lao-c', že vítězí ti, kdo bojují s lítostí (těžkým srdcem), ozářilo zapadající slunce na okamžik tvář prorockého starce zasvěcujícího jinocha do tajemství duchovního života. Načež Zvěřina pronesl: „To bylo jako zjevení.“

Nejdramatičtější okamžiky z celé války nakonec obyvatelkám vily přinesl její závěr. V květnu 1945 s napětím sledovaly, jak se z obou stran Komenského pomníku před domem ozývá rachot střelby. Vila se tehdy stala i místem úkrytu příslušníka SS, jak se zmínila Berta Mildová-Bílková v dopise synovci Františkovi: „Snad Ti tatínek vyprávěl, jak to u nás vypadá, jak jsme odevzdali prvního zajatce Rusům, když se u nás chtěl schovat SS rotmistr.“

Během Pražského povstání byla vila i přímo zasažená střelbou. A ne zanedbatelně. V žádosti správy Bílkovy galerie o příspěvek na opravy poškozené budovy se dozvídáme, že kromě 144 okenních tabulí byla poničena průčelní fasáda spolu se sloupy u ní nebo zídkou na východní straně.

Jelikož Berta Bílková starší jako jediná majitelka vily pobírala jen vdovskou penzi ve výši 1075 korun, žádala správa Bílkovy galerie o poskytnutí částky dostačující aspoň na nejnutnější opravy, aby nedocházelo k dalšímu poškozování uměleckých děl. Ani tato žádost však nebyla vyslyšena a přidělená suma pěti tisíc korun nestačila ani na zasklení oken.

Nová kniha Troje dveře do chrámu v nás se při odkrývání rodinné historie Bílkových poprvé uceleněji věnuje i tajným setkáním skautské družiny Kruh mezi sochařovými díly po roce 1948. Jak napsal uznávaný vědec a pediatr Jiří Dunovský, v 50. letech člen Kruhu, mladí skauti přicházeli do tajemné vily, aby se zde „v nejtěžších dobách naší země nejen zastavili u velkých milníků rozvíjejícího se duchovního života“, ale aby zde i „načerpali další sílu, další odvahu k pokračování cesty, kterou nastoupili, hledajíce správný směr.“

Tehdy mladý medik ještě netušil, že v Bílkově vile později prožije se svou ženou Evou dva roky ani že se Berta Bílková stane kmotrou jejich dcery. Dunovskému a jeho budoucí manželce se totiž během studií splnil sen, když ve vile získali podnájem v bývalé ložnici Bílků. „Byl jsem u vytržení, že právě zde máme žít a že jsme tak vítáni,“ vzpomínal na výjimečné okamžiky Jiří Dunovský.

Skupince skautů a skautek se ve vile dařilo scházet až do roku 1952, kdy byl zatčen filozof a teolog Pavel Křivský, vůdčí postava Kruhu.

Od 50. let hlavně Berta Mildová-Bílková podstupovala vleklá a obtížná jednání o převodu vily na stát. Převod domu i s uměleckými díly se definitivně uskutečnil v roce 1963, tedy v roce, kdy Berta mladší odcházela do starobního důchodu. Nabyvatelem se stala Galerie hlavního města Prahy.

Velkorysý dar sice umožnil, aby Bílkovo dílo mohlo být nadále přístupné veřejnosti, kvalitu života Berty Bílkové starší a její dcery to však zásadně poznamenalo. Narušení soukromí a nezávislosti v každodenním životě – to byla daň, kterou platily.

A tím obtíže nekončily. Nemorálně a nelidsky jednající režim okamžitě po nabytí majetku vyměřil „nájemnicím“ finanční částku za obývání kuchyně a tří místností v prvním patře, a to navzdory jejich nuznému důchodu.

Přestože František Bílek nechal do vily zavést ústřední topení, nový majitel rozhodl, aby v místnostech, které využívají „nájemnice“, nebylo používáno. „Připomínáme, že v tomto domě včetně bytu je sice zavedeno ústřední topení teplým vzduchem, ale kapacita kotelny je tak nízká, že vytápění bytu Berty Bílkové ústředním topením nepřichází v úvahu.“ Obě starší ženy tak musely ručně topit v kamnech.

S dojmy z nového soužití se Berta Mildová-Bílková v listopadu 1963 svěřila přátelům z Jaroměřic nad Rokytnou: „Mně po těch striktních jednáních jde hlava kolem. Jsem jako po nemoci. Kéž vydržím, abych překonala všechny zkoušky! … Zatím musíme být trpěliví.“

Berta Bílková starší žila v „pronajaté“ vile pouhý rok a půl. Zesnula v srpnu 1964. Její dcera ji následovala 30. ledna 1971. Tedy v roce, kdy se naplno věnovala přípravám oslav stého výročí otcova narození.

Autor je historik z Ústavu pro studium totalitních režimů a autor uvedené knihy.