Článek
Poznámka: Text vznikl ještě před sobotním společným izraelsko-americkým úderem na Írán.
Jedna věc je na široce očekávané válce Spojených států proti Íránu jistá: pokud k ní dojde, nebude zahrnovat okupaci země. Spojené státy vysílají do Perského zálivu letadlové lodě a podpůrné vybavení, nikoli expediční pozemní síly pro invazi, a neexistují žádné veřejné důkazy o plánování dlouhodobé přítomnosti v Íránu.
Pokud je americký prezident Donald Trump v regionu v něčem konzistentní, pak je to potřeba vyhnout se další okupaci po vzoru Iráku, kterou označil za „big fat mistake“ – „velkou tlustou chybu“.
Podobně jako při lednovém dopadení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, zabití velitele Sboru islámských revolučních gard Kásema Solejmáního v roce 2020 nebo izraelském „dekapitačním“ úderu proti vůdci Hizballáhu Hasanu Nasralláhovi v roce 2024 by Spojené státy pravděpodobně cílily na nejvyšší íránské představitele spolu s represivním aparátem režimu, a pak by nechaly událostem volný průběh.
Nedosažitelné Trumpovo vítězství
Co tedy může nastat? Írán samozřejmě vidí totéž, co my, a je nepravděpodobné, že by byl zaskočen. Teherán si dobře pamatuje, jak Spojené státy loni v červnu využily plánovaná jednání jako zástěrku, aby ho přiměly polevit v ostražitosti před překvapivým úderem, a je nepravděpodobné, že by na stejný trik znovu naletěl. Svá postavení proto íránský režim předem ještě posílil.
Bezpečnostní složky jsou po brutálním potlačení nedávných protestů plně mobilizované a rozmístěné a už měsíce systematicky vyhledávají podezřelé spolupracovníky izraelské rozvědky (a nepochybně při tom zadržují i mnoho nevinných).
Pozoruhodný úspěch Izraele při loňském cílení na vysoce postavené íránské představitele ukazuje, do jaké míry byla íránská rozvědka infiltrována, a naznačuje, že nejvyšší vůdce země, ajatolláh Alí Chameneí, ani další špičky režimu nemohou klidně spát. Mohou být skutečně zabiti – nikoli však vinou nedostatku příprav.
Ať už prostřednictvím dohody, nebo války, Trumpovým cílem se zdá být jednou provždy ukončit desítky let trvající americký střet s Íránem. Jenže rozhodná vítězství bývají nedosažitelná. Pokud by bombardování přineslo úspěch bez okamžitých katastrofálních následků, Trump vyhlásí vítězství a posune se k dalšímu tématu. Íránci i celý Blízký východ by však s následky žili ještě dlouhé roky.
I ta nejničivější letecká kampaň proti íránskému režimu by se nakonec mohla ukázat stejně pomíjivá, jako nechvalně proslulé prohlášení „mission accomplished“ – „mise splněna“ – bývalého amerického prezidenta George W. Bushe v Iráku.
Pokud by bombardování nezasáhlo samotné vedení režimu, pravděpodobně by připomínalo dvanáctidenní válku Izraele s Íránem z loňského léta: zničení části íránských jaderných zařízení, oslabení represivního aparátu a zabití některých představitelů režimu. Dlouhodobé zpravodajské odhady, podle nichž by letecká kampaň odsunula íránský jaderný program nanejvýš o několik let, byly v minulosti klíčovým faktorem, který tlumil válečné nadšení kolem útoku na Írán. Není důvod se domnívat, že tentokrát by to bylo jiné. Íránské vedení zřejmě s takovým úderem počítá a připravuje se na zvládnutí jeho následků.
Takový útok by se paradoxně mohl režimu dokonce hodit. Pokud by jeho vedení přežilo, pravděpodobně by to zabrzdilo další vlnu protivládních protestů, i když hlubší příčiny nespokojenosti naznačují, že by takové uklidnění sotva vydrželo dlouho. Írán by pak mohl očekávat další západní sankce, které by prohloubily zbídačení společnosti a oslabily represivní kapacitu režimu, jenže jen málo by ovlivnily jeho regionální politiku či obnovu jaderného a raketového programu.
Jinými slovy: destrukce a riziko by jen „resetovaly“ dlouhodobý status quo, v němž Sbor islámských revolučních gard a spojenci režimu dlouhodobě prosperují na úkor zbytku společnosti.
Nejmenší šance: demokratický Írán
Co když ale Spojené státy skutečně zabijí ajatolláha Alího Chameneího a způsobí pád režimu, a zároveň odmítnou převzít odpovědnost za poválečnou okupaci? Jak by Írán ve skutečnosti vypadal a jaký dopad by to mělo na region?
Většina analýz končí u samotného kolapsu režimu, jako by cokoli bylo lepší než Islámská republika, nebo naopak jako by následná katastrofa pohltila vše. Pravděpodobnější scénář se však nachází někde v chaotickém středu mezi těmito póly.
Existují čtyři pravděpodobné scénáře. Vznik demokratické republiky by si přála řada Íránců, jde však o nejméně pravděpodobný výsledek změny režimu vyvolané samotnými leteckými údery. Írán by po takovém zásahu čelil institucionálnímu vakuu, ekonomické i infrastrukturní devastaci a prakticky žádné smysluplné pomoci ze zahraničí.
Donald Trump o demokracii příliš nestojí, důkazem budiž případ Venezuela. Nemá žádný plán pro „den poté“ v Íránu a většina úředníků americké vlády, kteří by takový plán kdysi mohli připravit, už byla dávno propuštěna.
Někteří Američané, Izraelci i představitelé zemí Perského zálivu by mohli preferovat návrat šáha Rezá Pahlavího. Dosadit ho na trůn a zajistit jeho ochranu by však s největší pravděpodobností vyžadovalo výraznou zahraniční vojenskou pomoc. A tu nikdo nechce poskytnout, a navíc jen málo Íránců přímo v zemi (na rozdíl od části diaspory) o ni stojí.
Pahlavího spojenci v Izraeli i hlasití lobbisté ve Spojených státech budou tlačit, aby dostal šanci. Teheránská verze bagdádské Green Zone by však uprostřed poválečné zkázy sotva získala širokou podporu.
Selhání státu a sklouznutí do občanské války je pravděpodobnější výsledek než vznik demokracie či návrat monarchie. V této otázce se ale postoje vnějších aktérů rozcházejí. Izrael by se možná smířil s rozděleným, slabým a fragmentovaným Íránem pohlceným občanskou válkou a etnickým štěpením. Spojené státy však zřejmě tuto ambici nesdílejí.
Jejich vstřícnost vůči režimu Ahmada Šary v Sýrii a cynické povýšení viceprezidentky Nicoláse Madura ve Venezuele naznačuje, že Washington dává přednost stabilitě pod jakýmkoli dostupným režimem. Především státy Perského zálivu chtějí za každou cenu zabránit další destabilizaci Blízkého východu se všemi uprchlíky, terorismem a chaosem, které by přinesla. Jejich hlavní prioritou je nyní zabránit tomu, aby zhroucený Írán stáhl zbytek regionu do propasti, destabilizoval Irák i Sýrii a případně narušil přepravu ropy.
Moc získá nejlépe vyzbrojený
Nejpravděpodobnějším výsledkem úspěšné změny režimu v Íránu je převzetí moci Sborem islámských revolučních gard IRGC, který by byl v chaotickém přechodném období nejlépe vyzbrojenou a nejsilnější silou. Íránský vojenský režim by pravděpodobně zůstal pod sankcemi a nestabilní a mohl by k upevnění kontroly využít nacionalistický hněv vyvolaný americkým útokem.
Klíčovou otázkou by bylo, zda by Spojené státy skutečně upravily strategii úderů tak, aby zachovaly represivní kapacitu státu a předešly nejhoršímu scénáři kolapsu země, i kdyby to bylo na úkor nedávno brutálně potlačených protestujících, kteří touží po něčem lepším.
Režim vedený Sborem islámských revolučních gard by také mohl mít nezamýšlené důsledky. Hrozba, kterou představuje Íránská islámská republika, je totiž tím, co drží pohromadě blízkovýchodní uspořádání Spojených států. Tato hrozba je zvládnutelná, ale zároveň dostatečně vážná na to, aby ospravedlňovala potřebu pevných vazeb na Spojené státy a spolupráce s Izraelem.
Íránský režim, který by byl nacionalistický a kompetentní, ale nikoli revoluční, by nemusel být natolik hrozivý, aby tuto logiku udržel, a mohl by urychlit odklon Saúdské Arábie a dalších regionálních mocností od stále nevyzpytatelnějších a méně spolehlivých Spojených států.
Takový režim by se ironicky mohl začít podobat Saúdské Arábii pod vládou korunního prince Mohammeda bin Salmána: brutálně represivní a autoritářský, ale zároveň sociálně otevřený a dychtivý po mezinárodních investicích.
Jinými slovy, nejlepším scénářem po veškeré smrti a destrukci by mohl být nacionalistický, autoritářský a posílený íránský režim, který se osvobodí od nepopulárních okovů stárnoucího nejvyššího vůdce a náboženské hierarchie.
Státy Perského zálivu by se s tím možná dokázaly smířit. Dokáže se s tím ale smířit i Washington?
Původní text profesora politologie a mezinárodních vztahů na George Washington University Marca Lynche Seznam Zprávy publikují ve spolupráci a se souhlasem Foreign Policy Magazine. Titulek a mezititulky jsou redakční.
