Úzké uličky a blízké vztahy. Kouzlo brněnské čtvrti Kamenka vyrostlo z nouze

„Na Kamence se člověk nemůže projít, aby tu nezažil něco kouzelného,“ říká mladý, vytáhlý Polák jménem Wojciech. Do brněnské čtvrti s uličkami místy úzkými tak, že by tu sotva projelo kolo, zrovna přišel provést dva kamarády. Narazil při tom na mě: Dalšího průzkumníka lokality, která si nedávno vysloužila celou knihu.

Jmenuje se Republika Kamenka a právě ji vydalo nakladatelství Druhé město. Martin Reiner, držitel Magnesie Litery, v ní z fragmentů vzpomínek starousedlíků i archivních dokumentů skládá historii místa, které vzniklo jako přechodné řešení nouze a nakonec přežilo celé turbulentní století. Za tu dobu stihla Kamenná čtvrť, Kamenka, nebo postaru Kolonka zachránit mnoho Brňanů na pokraji chudoby a také spousty lidí okouzlit. Včetně Wojciecha nebo Martina Reinera.

„Kamenka si mě přitáhla za flígr, hned jak k tomu dostala první příležitost, a já ji při psaní vnímal jako živou bytost, která proměnlivými hlasy vypráví mnohovrstevnatý příběh,“ přiznává spisovatel v úvodu knihy, s níž pomáhali tři další spolupracovníci. Radim Horák shromažďoval podklady o historii čtvrti, Jarmila Slaninová a Barbora Reinerová zase obstaraly skoro čtyři desítky rozhovorů s pamětníky. Jejich vzpomínky občas doplňuje i Kamenkou inspirovaná literatura.

Pod střechou z lepenky

„Jaký to chlemtavý a nenasytný svět zrodil se po válce pro člověka, který chtěl počíti nové zaměstnání, potřeboval krám, pro člověka, který se stěhoval a hledal byt pro rodinu!“ píše Jiří Mahen v románu Nejlepší dobrodružství z roku 1929. Popisuje v něm, jak se lidé rozhodli svépomocí řešit bytovou krizi, které město neumělo rychle čelit. Na místě bývalého kamenolomu začali stavět první domky. „Byl večer, mrzlo a Jan Gryga šel se podívati k lomu. Za svitu dvou žárovek pracovalo tam asi devět lidí tiše, úplně bez hluku. (…) Vypadalo to, jako by někde na Yukonu zlatokopové zakládali město, které pozítří bude míti kostel a šerifa,“ pokračuje román.

V Brně koncem 20. let minulého století roste mnoho nouzových kolonií, někdy jde o chatrče ze dřeva, jindy, jako v případě Kamenné kolonie, o cihlové domy. U kamenolomu nedaleko Svratky jich vznikne kolem stovky a rozdělí se na takzvanou Horní a Dolní Skalu.

V pátrání po původu miniaturní čtvrti dochází Martin Reiner až do doby před 400 miliony lety. Z plání kontinentu Laurasie si prý Kamenka přinesla písek, štěrk a charakteristické červené zbarvení kamenů, způsobené oxidy železa. Jindy spisovatel čerpá z archivního sčítání lidu z roku 1930. Tehdy v kolonii žilo 500 obyvatel: Mezi nimi hostinský Bohuslav Dušek, pracovníci nové továrny na smaltované nádobí „u Gottlieba“, ale také mnoho nezaměstnaných či dvě starší ženy, které do kolonky zaměstnání napsaly jednoduše „almužnice“.

„Bydlení v Kamence bylo z hlediska dnešních standardů a požadavků hrozné. Ale pro lidi, kteří si tady postavili své skromné domečky, to byla životní výhra,“ konstatuje Reiner, který v knize popisuje také jedno z nejhorších místních obydlí. Patřilo malíři pokojů Karlu Zatloukalovi. „Strop zde měl udělaný z bedýnek od cukru, střecha byla pokrytá jen tenkou lepenkou,“ píše se v knize.

Největší síla Republiky Kamenka tkví v tom, jak zkušenost z nouzové kolonie, v níž chyběla kanalizace i tekoucí voda, ukazuje na konkrétních obyvatelích – mezi sebou se titulují Skaláci. Reiner si občas své řečníky půjčuje ze zapomenutých diplomových prací, článků či korespondencí. Vždy je však nechává promlouvat s přízvukem. I přes něj se dá přiblížit atmosféra unikátního místa.

„Možu vám říc, že tady se mně to nejlepší líbí,“ vzpomínal v roce 1970 místní obyvatel Adolf Šanca, který svůj domek na Kamence postavil na začátku 30. let. „Nechtěl bych odtud. Já, když jdu tak po městě, tak nahlížím do těch dvorů na Bratislavské nebo Francouzské. Tady proti tomu su jak na rekreaci.“

Ne vždycky tu ale bylo dobře, ukazuje dopis v Německu narozené Josefy Pfefrové manželovi. V roce 1941 byl poslán do vazby za poslouchání zahraničního rozhlasu, Pfefrová zůstala sama na malé děti. Autoři knihy zachovávají původní přepis s pravopisnými chybami. I ony mají výpovědní hodnotu. „Ani nevíš jak jse v Kolonii s horšili Lide ani nemužu na jednoho neb druhého podivat,“ stěžuje si manželovi Pfefrová.

Ze vzpomínek a svědectví Republiky Kamenka je přitom zřejmé, v čem byla nouzová kolonie nakonec tak unikátní. „Byli jsme svobodní, jako málokdo v Československu mohl být svobodný. Naše svoboda pocházela z naší jinakosti,“ vysvětluje Josef Roštinský, další pamětník ze čtvrti, která v průběhu století vystřídala mnoho podob. Z provizoria se stalo útočiště a později umělecké centrum s kulturním domem, pravidelnými literárními večery i hodovými zábavami.

Měli jsme k sobě blízko

„Nechci tady mluvit lidem před okny. Bydlel jsem tu a vím, jak se tu nese zvuk. Tady je všechno všude slyšet,“ vysvětluje Wojciech v křivolakých uličkách Kamenky, kterými protékají světla z ložnic i kuchyní místních obyvatel a vzduchem se line vůně večeře. „Kdysi jsem tady bydlel. Předtím jsem žil takový hipísácký život nadivoko ve stanu. Tady jsem se ale usadil. Kamenka pro mě byla ideální přechodné místo,“ vzpomíná mladý muž, zatímco bloudíme mezi domky.

Spousta z nich je čerstvě po rekonstrukci. Jednu ze zdí v úzkých uličkách zdobí nápis „Uklidni se“, který tu zůstal po brněnském streetartovém umělci Timovi. Kultuře se tu nejlépe dařilo mezi 70. a 90. lety. Prý z praktických důvodů. „Daly se tady koupit domky za hubičku a bylo to místo tak trochu na okraji zájmu, což uprostřed normalizace velmi vyhovovalo právě různým, spíše avantgardním umělcům,“ vysvětluje Martin Reiner. Na Kamence se ubytovali malíři i herci, kteří tu pořádali hromadné výstavy, performance i večírky.

Režisér Vladimír Morávek zde v prosinci 1989 připravil happening k výročí smrti Johna Lennona. Kdo ho zažil, dodnes ho prý pamatuje. „Celou Kamenku obsadily různé skupinky lidí, různá zákoutí a uličky byly nasvícené, v hlavní ulici visely lampiony. A na všech místech se hrály kousky divadelních představení, byla tam hudba, a když člověk procházel tou tmou a místy nasvícenými třeba jen svíčkama, tak ta Kamenka byla hrozně mystická,“ vzpomíná v knize místní obyvatel Roman Šenkýř.

I přes nánosy nových fasád si čtvrť dodnes udržuje auru místa vytrženého z každodennosti. Wojciech ukazuje na dům č. 7 s pověstnou lavičkou a vzpomíná, že ještě nedávno poblíž bydlela paní, která každé ráno vynesla tabuli s křídou napsaným poselstvím. „Jednou tam stálo: Co chceš zažít, než umřeš?“ dává příklad Wojciech, viditelně zaskočený silou vlastních vzpomínek na Kamennou čtvrť.

To už ale stojíme u domu, v jehož okně také visí vzkaz. „Zajímá vás Kamenka a chtěli byste o ní vědět víc? Pro ten případ je zde k mání ještě několik výtisků vystavené knihy,“ stojí na papíře. Vedle něj leží mezi tabulkami skla Republika Kamenka.

Tam je něco schovaného

Otevírá mi Jarmila Slaninová, sedmdesátnice, která tu žije přes 50 let. I bývalou učitelku v mateřské školce na Kamennou čtvrť poslala nouze. „Tenkrát se dostávaly umístěnky. Mohl jste být klidně od Tišnova jako já, a oni vás poslali na opačnou stranu Brna,“ vysvětluje Slaninová, které bydlení pomohl vyřešit tatínek. A pak na chvíli schválně přehání svůj přízvuk, tak často přítomný ve vzpomínkách místních. „Tatínek mi řekl: Našel jsem takovou dědinu v Brně, tam jsou chalópky, aji slepice tam majó někeří. A tak jsem šla.“

Aby mohla zkoumat vzpomínky sousedů, od Martina Reinera dostala do ruky diktafon a vyrážela na pravidelné návštěvy. K sobě domů pak svolávala schůzky nad připravovanou knihou, která měla být „dárkem k soletým narozeninám Horní a Dolní Skaly“, jak říká.

„Tam je něco schovaného,“ odpovídá trochu záhadně na nejtěžší otázku ohledně Kamenky. Odkud se bere její kouzlo? Nakonec se ale Jarmila Slaninová i Martin Reiner shodují, že v malé brněnské čtvrti panuje unikátní sousedská vzájemnost. „Nedovedu si představit, že bych odsud šla jinam. Mám tu kamarády. Prožila jsem tu spoustu času. Dobré i špatné.“

Tragické vzpomínky se z Kamenky vytěsnit nedají. Visí někde ve vzduchu a píše se o nich i v knize. Nemají tvořit černou kroniku, spíš posílit vědomí, že v Kamenné čtvrti na těžké chvíle člověk nemusí zůstat sám. „Jsou tu přátelé, kteří byli v nejtěžších chvílích se mnou,“ vysvětluje s úsměvem žena, která vypadá, jako by vlastní smutek zaháněla neutuchající energií. „Domečky jsou tak blízko sebe, jako máme k sobě vzájemně blízko my.“

Je pravda, že duch Kamenky mizí? ptám se ještě Jarmily Slaninové. „Nemizí,“ myslí si. Skaláci přicházejí ze všech koutů země, v uličkách se prolínají se Skaláky minulými, něco z toho vzniká, uvažuje starousedlice. A uzavírá: „Já nevím, jak to ještě popsat. Asi byste tady musel být. Jako my…“

Víc už mi toho nepoví. Musí dělat topinky. Každý pátek je nosí o pár domů dál, do Duck Baru, vyhlášeného podniku, jehož pověst si nezadá s Kamenkou. Ostatně v roce 2008 podnik vyhrál anketu MF Dnes o nejlepší hospodu v Brně. Pořádají se tu koncerty, autorská čtení, jarmarky i tetovací festivaly, ale dnes večer je tu zatím klid.

Duck Bar, první dům v ulici vedoucí do Kamenky, je jako předvoj křehce vypadající, ale překvapivě houževnaté čtvrti. Ta okouzlí každého, ale ne všem se otevře. Blízkost, o které mluvila Jarmila Slaninová, není zdarma. A před cizími je třeba mít se na pozoru. Museli by tady být, aby to pochopili.