Výjimečný talent. Největší naděje pro paralympiádu poráží i zdravé soupeřky

Klidně to někdy zkuste sami, on už má test za sebou. „Zavřel jsem při tréninku v Harrachově na běžkách na pět vteřin oči,“ líčí David Šrůtek. „A tím spíš obdivuju, jak to je Simča schopná zvládnout. Bez toho to člověk tolik nedocení. Je to mazec, neuvěřitelné. Zvlášť když víte, jak dobře jezdí.“

Tak dobře, že by z toho brzy mohla být největší medaile, na kterou může Simona Bubeníčková dosáhnout.

Teprve sedmnáctiletá Češka kvůli onemocnění očního nervu úplně přišla o zrak, nikoli o sport. Září mezi parasportovci, už loni vyhrála mistrovství světa v běhu na lyžích na 10 kilometrů klasicky a k tomu přidala stříbro na dvojnásobné trati volně. Na paralympijských tratích ve Val di Fiemme přidá další disciplínu, para biatlon.

V něm závodníci se zrakovým handicapem střílí s laserovými zbraněmi a orientují se podle zvuku: čím víc vám píská do sluchátek, tím blíž jste terči. Běhat ve tmě, střílet podle sluchu? Neuvěřitelné. Nebo přinejmenším velmi těžko uvěřitelné.

Jako celý příběh Bubeníčkové. Na paralympiádě v Itálii se píše jeho další kapitola.

„Sport je obrovská součást mého života, vlastně si bez něj nedokážu představit ani den. Je to relax, vyčistím si při něm hlavu. Úplně přirozená součást mě samotné,“ dodává Bubeníčková.

Teď si zkusí svátek, který přichází jednou za čtyři roky. O víkendu biatlon (sprint a vytrvalostní závod, případně i stíhací závod) a příští týden běžky, kdy teoreticky může naskočit až do tří individuálních závodů a jedné štafety.

„Paralympiáda je splněný dětský sen. Moc se těším, ale jsem trochu opatrná, v posledních týdnech jsem se necítila nejlépe. Pro mě bude výhra, když se mi pojede aspoň trochu dobře a budu sama se sebou spokojená,“ tvrdí. „Počítám, že to bude bolet a že tam nechám všechno.“

Jako vždycky. Šrůtek ji zná jako málokdo. Odmala z tréninků v jejich oddíle v Machově, v tisícihlavém městysu ve východních Čechách. Ze závodů, v nichž jí jako trasér pomocí mikrofonu a reproduktorů neustále sděluje, kde jsou a co se na trati děje, až je v cíli úplně vymluvený.

Mladou sportovkyni proto uklidňuje, že její forma nezmizí jen tak. Nedostává ji pod tlak, zároveň zdůrazní, o kom se bavíme.

„Rozhodně se nechce jen zúčastnit,“ říká Šrůtek. „Jasně, je to jen sport, může se stát cokoli a nejde o život. Ale Simča se chce pořád zlepšovat. Má v sobě hlad být nejlepší, udělat pro to všechno. Ambice má velké.“

A odhodlání ještě větší.

Zavřít oči na běžkách nepůsobí jako dobrý nápad, stejně tak je těžko uchopitelná představa střelby podle sluchu. Tu Šrůtek výstižně připodobňuje k situaci, kdy lovíte komáry: čím hlasitější protivný bzukot, tím větší šance, neboť cíl je blíž.

„Když jsem si to zkusil, na první položce jsem netrefil vůbec nic,“ usměje se Šrůtek. „Až pak zjistíte, že si musíte najít ještě vyšší tón. Zároveň Simča říká, že někdy je zbraň slyšet hůř, jindy vám naopak do sluchátek protivně řve. A do toho máte tepovku 160 a pálíte na terč velikosti mince, jako v normálním biatlonu. Obdivuhodné.“

Původně to přitom vypadalo na kariéru v bazénu, Bubeníčková stále plave skvěle. Rozhodla náhoda - její rodina bydlí kousek od Machova, kde nadšenci vystavěli lyžařský oddíl.

„A máme tady opravdu dobrou partu,“ chválí si Šrůtek, někdejší vrcholový sdruženář (jen špatný skokan, jak sám říká) a jeden z machovských dobrovolných trenérů. A tak se přišli před lety poptat i Bubeníčkovi.

Jejich Simona už tehdy přicházela o zrak, ale ještě viděla aspoň obrysy. „Stačilo mi jet pár metrů před ní,“ vzpomíná Šrůtek. Bohužel, i to je pryč, zůstala tma. Světlem je radost z pohybu, z výher. Přičemž člověku zvenčí se jako výhra jeví každý dokončený závod.

U Bubeníčkové se propojilo přirozené sportovní nadání s ohromnou vůlí i soutěživostí.

„Motoricky byla šikovná odmalička. A dře, to víme taky,“ přikývne Šrůtek. „U ní spíš jde o to, aby se nepřetrénovala. Sešlo se všechno, i parta v klubu a podpora z rodiny.“

Ale stejně - zvládat tohle bez zraku? Šrůtek znovu použije slovo „neskutečné“, když popisuje, jak Bubeníčková při závodu dorostenek mezi zdravými soupeřkami předjede polovinu startovního pole: „Spadla jednou, dvakrát, ale v těžkých pasážích, kde spadnou i zdravé holky.“

Anebo když na závodě para běžkyň při hromadné kolizi leželo na trati osm lidí, ale Bubeníčková se k nim na základě Šrůtkova vedení nepřidala: „Balíkem jsme krásně projeli. Když za námi šel německý trenér a divil se tomu, říkal jsem mu, že jsme zvyklí z Českých pohárů, že nám pomáhá soutěžit s vrstevnicemi bez hendikepu.“

Roky trvalo, než se vzájemně sehráli. A společně rozlouskli i sportovní Hlavu 22: Aby získal paralympik podporu, potřebuje zpravidla výsledky, ale co dělat do chvíle, než je dostatečně dobrý, aby výsledky měl?

„V začátcích to vypadalo, jako když jedete na dovolenou,“ říká Šrůtek. „Vzal jsem svoje vosky, dělal jsem trenéra, servismana, traséra. Udělat lyže, odjet závod, vyklusat, pak na poradu a ještě poslat hodnocení, šílené. Teď konečně fungujeme jako vrcholový sport.“

Díky rostoucí podpoře nyní už tým okolo Bubeníčkové kromě traséra Šrůtka čítá trenérku, fyzioterapeuta, servismana. Laserovou zbraň, která vyjde na desítky tisíc, pořídil biatlonový svaz díky grantu Mezinárodní biatlonové unie IBU.

Všechno je jinak. Šrůtek se přitom k mladé závodnici přidal před lety jen proto, že jako někdejší vrcholový sportovec a nadšený účastník Jizerské padesátky a dalších laufů dokázal Simonino tempo stíhat.

„Vtáhlo ji to natolik, že dnes jsou běžky její hlavní sport a plavání ten doplňkový,“ bilancuje. „Vždycky trénovala se zdravými dětmi, vyrůstala s nimi v klubu.“

Jistě, Bubeníčková se pořád učí. Biatlonové dobíjení jí trvá déle, než by se hodilo, zároveň se i v tomto ohledu raketově lepší. Na trati platí totéž. Mimochodem - v paralympijském běhu na lyžích to funguje tak, že zcela nevidomé účastnice jako ona v cíli dostanou z času 12 procent dolů, ty se středním postižením tři procenta a zbylé jedou na čistý čas.

„Simča je nastavená tak, že když poprvé v životě vyhrála Světový pohár, řekla, že příště chce všechny porazit čistým časem,“ říká Šrůtek a zase jednou zakroutí hlavou: „Teď v Polsku porazila o minutu a půl mistra světa mezi nevidomými. To vás napadá: Ty jo, to už snad ani není možné.“

A ono je, už to je samo o sobě výhra. Těžko srovnávat cenu případné paralympijské medaile s tím, když se u Bubeníčkové po závodě s pochvalou zastaví Lukáš Bauer. Anebo další trenéři, kteří tak jako Šrůtek chválí: To snad není možné! Když na republikovém šampionátu dorostenek na kolečkových lyžích skončí v první třetině výsledovky.

„To se pak moc nehodí, aby zdravé sportovkyně naříkaly, že je něco těžké,“ usměje se trasér Bubeníčkové.

Pro něj bude paralympiáda sportovní vrchol, pro Bubeníčkovou další velká šance z mnoha. Zasloužená. Dojemná.

„Jsem hrdá, že můžu reprezentovat Českou republiku, je to pro mě čest,“ říká Bubeníčková, zatímco Šrůtek přemýšlí, zda u něj nepůjde o premiéru i derniéru v jednom: „Je mi pětačtyřicet, jsem stejný ročník jako táta Simči. Moc nám pomáhá celá jejich rodina, jsou skvělí. A její ségra je velmi šikovná i na lyžích. Třeba příští paralympiádu pojedou holky spolu a Anička bude dělat trasérku místo mě. To by byl příběh!“