Článek
Geopolitické konflikty obvykle vnímáme především jako bezpečnostní nebo politický problém. Ve skutečnosti však mají i velmi konkrétní ekonomické dopady. Na prvním místě se dnes skloňují stoupající ceny pohonných hmot u čerpacích stanic. Aktuální napětí na Blízkém východě ale znovu připomíná, jak provázaná je globální ekonomika a jak se každý otřes tohoto systému postupně propisuje téměř do všech oblastí, včetně dostupnosti a ceny potravin.
Stačí několik dní nejistoty a světové trhy reagují růstem cen ropy, plynu nebo dopravy. Pro zemědělství to není abstraktní problém. Pohonné hmoty, energie nebo hnojiva patří mezi klíčové vstupy, bez kterých se produkce potravin neobejde. Když jejich cena roste, okamžitě to zvyšuje náklady zemědělců. A protože zemědělství funguje v dlouhých výrobních cyklech, tyto šoky se do ekonomiky sektoru promítají velmi citlivě.
Ještě vážnější je ale jiný aspekt: narušení globálních dodavatelských řetězců. Konflikty v klíčových regionech mohou zkomplikovat námořní dopravu, prodloužit přepravní trasy a zvýšit cenu logistiky. Vždyť zastavení velkého přístavu na hodinu se srovnává celý den – ale pokud se provoz přeruší na celý týden, následky se narovnávají měsíce až dva roky. Potraviny a zemědělské komodity patří mezi zboží, které je na těchto trasách závislé. Jakmile se obchod zpomalí nebo prodraží, pocítí to velmi rychle i evropský trh.
Evropa je přitom zatím v úhrnu stále čistým exportérem zemědělské produkce a potravin – a zdánlivě tak není závislá na dovozu ze třetích zemí. Jenže realita je jiná. Evropa je například významně závislá na dovozu bílkovinných krmiv. Jenže i to, že má EU kladné saldo agrárního zahraničního obchodu, se může snadno a rychle změnit. A pokud se tak stane, může to být změna nevratná. Minimálně na několik generací dopředu. Otevřený obchod je důležitou součástí moderní ekonomiky. Problém nastává ve chvíli, kdy se ukáže, že globální systém není tak stabilní, jak jsme si zvykli předpokládat. V takových chvílích se naplno ukazuje, že schopnost produkovat dostatek potravin doma není jen ekonomickou otázkou, ale otázkou strategické stability.
Potravinová bezpečnost neznamená uzavření Evropy před světem. Znamená ale schopnost zajistit dostatek potravin i v době geopolitických a dalších krizí. A to bez silné domácí produkce jednoduše není možné.
Právě proto je paradoxní, že ve stejné době, kdy svět sleduje další geopolitickou krizi, se v Evropě vede debata o novém evropském rozpočtu na období 2028–2034, který počítá s výrazným snížením prostředků pro zemědělství. Evropská komise tím vysílá velmi problematický signál: v době rostoucí nestability chce oslabit sektor, který je klíčový pro potravinovou bezpečnost.
Zemědělství přitom není odvětvím, které lze vypnout a znovu zapnout podle potřeby. Pokud se produkce jednou utlumí, pokud se zavře zpracovatelský podnik nebo farmář ukončí výrobu, návrat zpět je velmi složitý a často i nemožný. Historie evropského zemědělství nabízí řadu příkladů, kdy krátkodobá politická rozhodnutí vedla k dlouhodobým strukturálním ztrátám.
Současná situace by proto měla být varováním. Ne proto, abychom se uzavírali světu, ale abychom přehodnotili priority. Evropa potřebuje silné, konkurenceschopné a stabilní zemědělství. Pokud budeme jeho kapacity dlouhodobě oslabovat, vystavujeme se riziku, že v příští krizi zjistíme, že jsme ztratili schopnost zajistit si vlastní potraviny.
Debata o nastavení budoucí společné zemědělské politiky, která ve svém loňském návrhu z pera Evropské komise jako by ignorovala mezinárodní vývoj a neustupuje z nastoupené linie budování závislosti na dotacích, stále probíhá. Stejně tak stále probíhají i jednání o evropském rozpočtu. Je tedy ještě čas změnit kurs.
Pokud Evropa myslí vážně svoji strategickou odolnost, o které dnes tolik mluví, musí začít u jednoho z jejích základních pilířů – u schopnosti vyrobit dostatek potravin pro vlastní obyvatele.
