Článek
Je pátek třináctého a máme tu další paradox moderní doby. Kurýři rozvážkových služeb, nejviditelnější dělníci nové éry příležitostné práce, zkoušejí starou dobou metodu odborářského boje – stávku.
Měla zasáhnout všechny tři velké značky Foodora, Wolt a Bolt. Plán byl takový, že poslíčci na den vypnou své aplikace. Jídlo nebude mít kdo rozvážet a hladoví účastníci pátečních domácích večírků budou mít o čem mluvit.
Bez ohledu na výsledky je dobré této akci věnovat pozornost. Ať je jasné, o co v ní jde a s čím sympatizovat.
Stížnost kurýrů se týká toho, že algoritmy platforem se nelidsky optimalizují. A tak je čím dál těžší přes ně rozumně vydělávat. Nejde o žádný principiální boj proti vykořisťování. Lidé vzali svou věc do vlastních rukou, jde o klasické mzdové vyjednávání mezi dvěma stranami barikády.
Jestli mají kurýři pocit, že je platformy berou „u huby“, je naprosto v pořádku, když si dupnou. Kdo si neřekne o lepší podmínky, ten je nedostane. Firmy odpradávna tlačí na náklady, pracovníci na výdělky – a někde uprostřed vznikne nová rovnováha.
Stávka, protest nebo hromadný bojkot rozvážkové aplikace jsou jen různé postupy, jak tuto rovnováhu posunout. Češi – jak známo – nejsou v těchto nátlakových akcích moc zběhlí, jak je na mzdových statistikách dobře vidět. V tom budiž kurýři inspirací pro každého, kdo si cení své práce víc, než za ni dostává.
Chybí ale málo, aby se z boje kurýrů stala politika. Respektive – už se to děje, aniž to mnozí z účastníků bojkotu tušili. Až to zjistí, možná budou mít pádný důvod jít do stávky znovu.
Na takzvanou platformovou práci totiž existuje nová unijní směrnice, kterou má každý z členských států přenést do vlastních zákonů do konce letošního roku. A v Česku se shodou okolností právě teď řeší, jak to s převzetím „Platform Work Directive“ dopadne.
Cílem původně bylo nastavit jednotný minimální standard pro platformovou práci, která je raketově na vzestupu a týká se v EU už desítek milionů lidí. Po dlouhém vyjednávání ale norma dopadla hodně obecně a dává státům velký prostor pro interpretaci.
Nikdo nemusí nutit kurýra, který si přivydělává pár hodin týdně, aby se stal regulérním zaměstnancem s vysokými odvody na sociální a zdravotní pojištění. Záleží, jak se jednotlivé vlády rozhodnou – a v Česku se text paragrafů rodí právě v těchto týdnech, Ministerstvo práce možná zveřejní svou představu už příští týden.
Asi je to dané zdejší zvrácenou úctou k byrokracii, možná jen alibismem a neschopností. Ale transpozice často v Česku dopadá tak, že se unijní norma přitvrdí na maximum nebo se do ní ještě přidá něco z vlastní kuchyně. Výsledek se svede na diktát přeregulované Unie a na konci jsou z Čechů největší euroskeptici z celé sedmadvacítky.
Směrnice o platformové práci je skvělou příležitostí, jak tuto dovednost ukázat ve vší parádě. Když už se stávkuje, co když si toho pečovatelská Babišova vláda všimne a zakročí? Směrnici lze v maximalistické verzi vyložit i tak, že platformová práce je jen převlečený pracovní poměr, takže se na ni mají vztahovat stejné předpisy i ochrana.
Na papíře to může vypadat jako vítězství pro kurýry, ale ve skutečnosti by to byla prohra pro všechny – a rozhodně něco úplně jiného, než za co se stávkuje. Kurýři berou platformy jen jako flexibilní přivýdělek. Přirozeně preferují nižší zdanění a možnost pracovat jen tehdy, kdy chtějí. To je ostatně podstata takzvané „gig-ekonomiky“ – volnost výměnou za menší jistoty.
Čtěte také od autora
Proto je dobré oddělit dvě věci. Jedna věc je spor mezi kurýry a platformami. Ten je legitimní a patří do sféry vyjednávání. K duelu patří i souboj o sympatie veřejnosti. Jestli kurýři dokážou kolektivně zatlačit na lepší sazby nebo transparentnější algoritmy (a jestli uznáme, že si zaslouží za své služby víc, tedy že rozvoz může zdražit), dá se jen zatleskat, jak dobře se postarali o svou věc.
Druhá věc je státní regulace. Ta by měla být velmi opatrná, protože jakmile jednou stát rozhodne, že sám nejlépe ví, jak má pracovní poměr vypadat, cesta zpět se už pak hledá těžko.
Kurýři ať stávkují a tlačí. Jen nesmí strhnout závit, aby se do jejich věci nezačal montovat stát tak důkladně, že z rozvážkových služeb nakonec nezbyde nic. Ani flexibilita, ani práce.
