Eliška Balzerová: Syn chtěl, abych na něj čekala za rohem školy

Začínala v Divadle na Vinohradech, kde strávila 20 let. Poté se přesunula do Divadla Na Fidlovačce. Ačkoli – nejprve ho musela vybudovat. S nápadem se svěřila hereckému kolegovi Tomáši Töpferovi a společnými silami se jim podařilo získat finance na obnovu divadla v Nuselském údolí, které bylo poprvé otevřeno už v roce 1921.

Později zakotvila v divadle Studio Dva, kde působí dodnes. Lucie Výborná si pro rozhovor s Eliškou Balzerovou vybrala kavárnu nedaleko Václavského náměstí, ke které má herečka zvláštní vztah.

Kavárna Tři kamarádky v Myslíkově ulici je vaše oblíbené místo. Co vás na něm tak baví?

Mám pocit, že je to taková pařížská kavárna. Sedíme tu vždycky o víkendu s manželem, dáváme si oblíbenou kávu u svého oblíbeného vrchního a pozorujeme cvrkot na ulici. A mně to francouzské kavárničky připomíná. Navíc to máme za rohem.

Co vás na cvrkotu tady na ulici tak baví?

Občas mi zamávají nějací přátelé, občas si k nám přisednou. Někdy vidím vnuky, jak jdou do školy nebo ze školy. Baví mě sledovat lidi. Když už jsem zmínila tu Paříž, tak v ní se pohybují takové typy, které jsem mnohokrát ve svých hrách použila.

Nedávno jsem odešla po 20 letech z rádia, vy ale za sebou v životě máte hned několik velkých odchodů, že?

Ano.

Čím je člověk starší, tím jsou odchody složitější. Nechce se mu vzdávat pohodlí a jistot. Vy ale odcházet umíte. Je to součástí vaší valašské povahy?

Řeknu vám jednu historku. Kdysi jsem se ocitla na natáčení vedle Heleny Růžičkové, která byla vědma. Věštila z kávy nebo z ruky. Lidé se už báli jí tu ruku půjčit, protože ona to velmi často uhádla. Jednou mi věštila z kafe. Poté mi řekla: „Půjč mi ještě ruku.“ Tak já jsem jí ji podala a ona pověděla: „Já tady vidím, ale v pozdějším věku, rozdělení. Něco zásadního, co rozdělí tvůj život.“

Já jsem myslela, že se rozvedu, a ještě jsem o tom vtipkovala. Jenže ona řekla: „No, dávej si na to pozor, ale stane se to ve vyšším věku.“ Padesátku už jsem slavila v Divadle Na Fidlovačce – odešla jsem v 50 letech z angažmá ve vinohradském divadle, kde jsem byla 20 let.

Bylo to krásné, úžasné divadlo a rozchod byl dobrovolný. Já to mám po dvacítkách, myslím 20 let. Poté téměř 20 let Na Fidlovačce, i když jsme z toho pět let divadlo připravovali a stavěli ho. A teď už, světe, zboř se, odešla jsem a jsem skoro deset let v jiném divadle, kde zase znovu začínám.

Může to sloužit jako inspirace pro někoho, kdo se v určité životní etapě trápí a snaží se najít sílu na změnu. Možná si teď pokládá otázky jako „Co se stane, když ten krok udělám?“, „Osvobodím se?“, „Budu plakat?“

To záleží na charakteru každého. Já jsem takovej valašskej tvrďák, takže jsem zamáčkla slzu. Ale samozřejmě že mě to bolelo, protože Fidlovačka byla moje dítě. Najednou jsem vyklidila svůj stolek s líčidly do jedné krabice a šla. Ještě paní vrátná, což už byla vrátná nového vedení, řekla: „Ukažte mi, co to nesete v té krabici.“

Ne, to se nestalo.

Ale ano. A já jsem řekla: „Paní vrátná, já jsem do toho divadla více donesla, než si teď odnáším.“ A šla jsem.

Kdyby si Eliška Balzerová mohla na jeden den vyměnit svoji profesi s někým z těch neviditelných, kteří se pohybují kolem divadla, kdo by to byl?

Ono je jich tam tolik! Jedna z nich mě vlastně k divadlu přitáhla a to je maskérna. Máma hrála ochotnické divadlo, a když si ochotníci v besedě na malém městě rozložili ta svoje barevná fidlátka, která všude voněla, to bylo něco. Prostě mi zavonělo divadlo. A pak jsem se dověděla, že to je nebezpečné. Když vám zavoní divadlo, už se nemůžete odtrhnout. Vzala jsem svého syna, tehdy asi pětiletého, do herecké rekvizitárny vinohradského divadla. Byl tam jak u vytržení – je tam totiž všechno: mačety, meče, hole, masky… Říkal: „Tady bych chtěl být.“ Došlo mi to a hned jsem ho táhla pryč.

Aby mu nezavonělo divadlo.

Přesně. Mojí dceři, která se mnou často sedávala v šatně, tak té zavonělo. Dělá dramaturgii. Nicméně kdybyste mi nabídla vyměnit jakoukoliv profesi, tak já bych nevěděla. Jsem šťastná jako herečka. Jeviště tak miluji, že přijdu do divadla a stoupnu si před prázdné hlediště a koukám se nahoru a říkám si, tady budou dneska večer. Budeme spolu vést dialog, třeba je získám nebo třeba se mnou nepůjdou. Tak tam v prázdném prostoru vždycky chvilku stojím a je mi moc krásně. Nevím, jestli bych měnila.

Co si představujete v prázdném prostoru? Jací lidé přijdou?

Ano, jaké to dneska bude. Třeba: Před pár lety jsem slavila 20 let od vzniku jedné skvělé inscenace.

Můj báječný rozvod.

Mám za sebou už tisíc představení, mnoho lidí se mě ptalo, jestli mě to pořád ještě baví. Odpovídám, že čím dál víc, protože každý večer je tam jiné publikum. Každý večer je tam někdo, koho se to dotkne, třeba pláče, další, kdo se bláznivě směje. Těším se, kdo přijde. Od první chvíle, od prvního vstupu na jeviště vím, jaké to bude.

Jestli se víc nadřete, nebo publikum hned naskočí?

Někdy říkám: To jsem složila tři metráky uhlí, ale někdy je to zázrak. A zrovna minulý týden jsem hrála ve čtvrtek představení a to bylo zázračné.

V čem?

Přišla jsem na jeviště a stalo se něco, co jsem si kdysi tajně přála. Často jsem jezdila do ciziny do divadel, protože jednak mě to bavilo a jednak jsme dováželi s mým mužem nové hry, které se tady nehrály, a představovali jsme publiku nové autory. Jednou jsem seděla na představení dvou úžasných hereček. Miluji je dodneška – Judi Dench a Maggie Smith. No a v té hře vešla Judi Dench na jeviště a lidé začali tleskat. Nic neudělala…

Jenom byla.

Ona tam jenom byla! Zastavila se – má takový pevný postoj – a dívala se docela přísně do publika. Lidé dotleskali, ona začala hrát, jako kdyby se dala do pohybu nějaká loutka. A pak otevřela dveře a v nich byla její partnerka Maggie Smith. Lidé začali tleskat znovu. Já jsem říkala, to je teda něco. Představte si, obě herečky nastoupí na jeviště a lidé začnou tleskat bez toho, aniž by cokoli řekly. A já teď v Rozvodu vešla na jeviště a lidé začali tleskat. Krása! Dávají najevo, že se těší a že budeme kamarádi.

Vaše dcera Adéla je dramaturgyně. Mluví vám do řemesla?

Nemluví. Samozřejmě spolu o lecčem diskutujeme. Někdy řekne, tahle role by pro tebe byla zajímavá nebo tahle pro tebe už není, to musí být někdo mladší.

Ona je takhle neúprosná?

Ale jistě. Máme už v naší rodině takový smysl pro humor. Ale o to nejde. Podle ní je dramaturgie velmi nevděčná profese. Dramaturg hru připraví, je u toho, každý den tam sedí, dává hercům poznámky. Říká: Mluv nahlas, tady ti není rozumět, tady tomu nerozumíš. S režisérem konzultuje všechno. Mnohdy tu hru i přeloží. A potom na jevišti sklízejí ovace herci a dramaturg sedí v hledišti a říká si: tak jo.

Ale možná nechtěla být vidět, když znala to, že máma je hvězda – a že za to taky platí určitou daň.

Ano, ona tohle vnímala od začátku. A když jsem vodila syna do školy, občas mě někdo zastavil a pochválil mě nebo něco řekl jako herečce. A syn říkal: Mami, víš co? Čekej na mě za rohem. Neměl to rád.

Jaké to je zvyknout si, že je člověk pořád na očích a nikde se neschová? Že nemůže mít špatný den, protože by si lidé řekli: Ta Balzerová je dneska nafrněná, co?

Víte, neberu si to k srdci. Kdyby tohle někdo řekl, no tak holt jsem měla špatný den. Když mě někdo vezme za ruku a řekne, mám vás rád, hezky hrajete, tak mě to potěší. A když mi to nechce říct a ještě si za mnou uplivne, tak si toho nevšimnu. Už jsem stará paní a zvykla jsem si. A když si přečtete někdy něco na sociálních sítích, tak musím konstatovat, že tenhle národ tak zhrubl, že se musíte obrnit.

Přemýšlela jsem, kdyby existoval dům Elišky Balcerové, z jakých místností by byl poskládaný?

Prošla byste se možná květinářstvím. Pěstuji kytky, které mě už trošku vyhánějí z bytu. Zejména fíkus. Teď přemýšlím, že ho musím kus ustřihnout, protože do toho jeho rohu vůbec nikdo nemůže vstoupit, sklání se nad místností, jako kdybyste byla v džungli. Můj muž kupodivu říká, že na životě se mnou se mu líbí, že máme pořád kolem sebe květiny. Z divadla občas přinesu náruč květin a rozkládám je do váz, ráno jsou pak různě po bytě květiny a je to krásné.

Proč se vedle herectví musí také umět žít? A proč by jednou měla televize pustit záznam Eliščina představení o královně Alžbětě ? Víc si poslechněte v podcastu Na Výbornou, kde je rozhovor v plném znění.