Američané mi tleskali a děkovali, Češi sprostě nadávali, říká pilot bitevníku

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Firemní pilot Aera Vodochody David Jahoda má za sebou přes dva tisíce hodin nalétaných na českém bitevníku L-159 Alca a spoustu zkušeností z misí, na které ho armáda a pak jeho firma vyslala.

Nedávno například křižoval nebe nad Afrikou, kde předváděl nový stroj L-39 Skyfox. Nebo předtím zažil mnohem těžší zkoušku, když zaučoval irácké armádní piloty, jak v bojích používat bitevníky L-159. „V Iráku jsme se snažili nevnímat, co s námi islamisté udělají, když se vystřelíme z letounu,“ vzpomíná na situaci, kdy se v asijské zemi ocitl v době války s Islámským státem a bez koaliční vojenské podpory.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy hovoří i o tom, jak by bitevníky z českého Aera Vodochody mohly být cennou zbraní v nynějších konfliktech proti bezpilotním letounům. A vyjadřuje se i k tomu, proč je v českém armádním letectvu tak málo pilotek, třebaže se schopnostmi vyrovnají mužům.

Jako bývalého armádního pilota bitevníku L-159 Alca, určeného k ničení pozemních cílů, se vás nelze nezeptat na vzdušné údery USA a Izraele v Íránu. I vy jste přece takové údery při aliančních manévrech plánoval a trénoval.

První vlna těchto úderů – a nebudu předjímat, jak to vše nakonec dopadne – je ukázkou naprosto precizně odvedené práce.

Podle čeho tak soudíte?

Íránská infrastruktura byla jednou z nejvíce opevněných. Na vzdušné údery měli být tudíž připraveni. A pokud bylo v jedné minutě zlikvidováno zhruba padesát vysokých představitelů Íránu, jde o bezkonkurenčně připravenou akci.

Když si představíte množství potřebných zpravodajských informací, letadel a řízených střel, které musíte společně naplánovat. Když musíte vzít v úvahu všechny nejistoty, jako počasí, možná selhání nasazených prostředků či souhru letectva USA a Izraele, která není tolik secvičena, protože Izrael moc nespolupracuje s ostatními, a vy přesto ten úkol dokážete splnit… tak před těmi plánovači i letci hluboce smekám. 

Jak dlouho se mohli ti plánovači připravovat?

Bavíme se o měsících. Takovou akci k prolomení poměrně vyspělé protivzdušné obrany, k identifikaci důležitých cílů, které jsou neustále v pohybu a vy je musíte zničit v tom krátkém momentu překvapení, nelze připravit za čtrnáct dnů.

Jak důležitá je při takovém plánování – z pohledu USA či NATO – minimalizace ztrát na životech civilistů?

Nemohu rozkrývat, jak plánuje NATO. Jde o know-how, o němž není navíc jednoduché hovořit. Minimalizace zbytečných obětí je součástí každého plánování leteckých operací. Mohou ale existovat i extrémně důležité cíle, kdy se při leteckých úderech nebere ohled na civilní obyvatele. Jsou jich ale pouhé jednotky.

A konkrétně?

Pokud by šlo například o nejhledanějšího teroristu na světě, jenž se zdržuje v okolí svých věrných civilistů, není při jeho likvidaci co řešit. Jiné to ale bude, když takový zločinec žije uprostřed městské aglomerace. Pak musíte při plánování úderu zvažovat, jakou míru ohrožení nevinných lidí můžete připustit. Vždy je cílem minimalizovat ztráty nevinných lidí. A tak je tomu podle mě i při útoku na Írán. Mimo jiné i proto, že mnozí Íránci nepodporují tamní režim.

Kromě toho, použití síly a případné útoky na měkké cíle nejsou jediným nástrojem. Můžete přerušit energetickou síť anebo vyřadit zdroje vody… Určitě ale není na druhé straně na místě uvrhnout tu zemi rozbombardováním její infrastruktury do velké bídy, jak se to stalo například v Iráku. To byla velká chyba.

Mohou bitevníky L-159 anebo L-39 Skyfox, z nichž jeden jako firemní pilot Aera Vodochody používáte, fungovat jako „lovci“ dronů, jaké používá Írán nebo jaké jsou vidět na Ukrajině?

Je to tak. Íránský Šáhid je v podstatě řízená střela s rozpětím křídel přes dva metry. Takhle malou věc „pilot-lovec dronů“ ve vzduchu neuvidí jen tak pouhým okem, ale jen s pomocí palubních senzorů. Ideálně by měl navíc takový cíl k sestřelení identifikovat pro jistotu vizuálně, aby nezničil něco, co nemá. No a pak musí mít vhodnou palubní zbraň, kterou ten dron sestřelí: kanon, raketu či laser.

Až na ten laser tedy bitevník L-159 snad vyhovuje.

Pokud bude vybaven hlavicí s pokročilou optikou, tak ano. To už se ale dostáváme také k jednotkové ceně za sestřel bezpilotního letounu.

Co to je?

Když si pořídíte super letoun se super radarem a k tomu i super zbraň, což může být raketa vzduch-vzduch Sidewinder za jeden milion dolarů, rychle si spočítejte výhody takové protidronové akce v porovnání s cenou Šáhidu za nějakých 20 tisíc dolarů.

A to nemluvím o provozních nákladech na váš super letoun. No a pak vám z toho vyjde, že vašeho protivníka, který je schopen na vás poslat několik stovek Šáhidů za noc, ekonomicky „neuválčíte“. Vyčerpáte své zdroje. Nejde přitom jen o cenu. Výroba sofistikované rakety trvá totiž nesrovnatelně déle než toho dronu.

Jaké tedy může být řešení?

Nabízejí ho už například ukrajinští piloti s výběhovými letouny F-16, které Ukrajina obdržela jako už nepotřebnou výzbroj od některých zemí NATO. Palubním kanónem sestřelují ruské drony. Ale pořád je to hodně a hodně drahé. Letoun F-16 je totiž určen pro boj s jinými letadly na hranici dotyku s protivníkem, k vybojování vzdušné nadvlády nebo ničení taktických cílů. Pokud ale sestřelujete drony nad vlastním územím, kde tolik nehrozí, že vás protivník sestřelí, nemusíte mít až tolik sofistikovaný a na provoz dost nákladný stroj.

Tohle byl tedy důvod, proč Ukrajinci usilovali o české podzvukové bitevníky L-159?

Nepochybuji o tom. Jejich provoz a údržba je až desetinásobně levnější než moderní nadzvukové letouny. Přičemž u nového stroje L-39 Skyfox vychází letová hodina dokonce ještě výrazně levněji.

Pak si totiž můžete dovolit pořídit více raket vzduch-vzduch, více senzorů a koneckonců i více takových letounů, a ve výsledku jste schopni sestřelit i více dronů. Ani to ale nemusí být pro pilota letounu jednoduché. Musí třeba vytipovat místo, kde jím sestřelený dron nenapáchá při dopadu na zem více škody, než kdyby ho nechal letět a on se pak někde sám zřítil do neobydlené oblasti. Mluvím tu o obrovském psychickém tlaku na pilota při jeho rozhodování.

Nepředběhli tak konstruktéři bitevníku L-159 nechtěně v 90. letech minulého století o desetiletí svou dobu? Třebaže tehdy nemohli vědět, že na bitevní scéně se jednou objeví Šáhidy či jim podobné bezpilotní letouny.

Něco na té úvaze je. Bitevníku, samozvanými leteckými experty dlouho podceňovanému, se v polovině životnosti, po dvaceti letech služby, dostává uznání - nečekaného, jak říkáte. Původně byl L-159 zkonstruován k přímé podpoře frontových pozemních jednotek. Po teroristických útocích 11. září 2001 se však piloti bitevníku začali postupně cvičit i na vzdušné boje, aby byli schopni ničit i vzdušné manévrující cíle. Což se nezměnilo dodnes.

A zapomíná se i na to, že v té době jsme v podobě bitevníku dostali velmi sofistikovanou zbraň, která pomohla letectvu k přechodu ze sovětských na alianční technologie. Teprve tehdy jsme se začali plnohodnotně zúčastňovat aliančních leteckých cvičení. Velkou chybou však bylo, že jsme se s ním nikdy naostro neuplatnili i na bitevním poli - třeba v Afghánistánu či Iráku. 

Vy jste ale přece byl s bitevníkem v Iráku.

Působili jsme tam za Aero Vodochody v roli poradců pro provoz a výcvik iráckých pilotů. A to je přece jen něco jiného. Nalétali jsme tam sice při technických letech spoustu hodin, ale jen v roli kontraktorů - instruktorů iráckého letectva, jemuž Česko prodalo z armádních zásob 14 letounů.

Proti silám Islámského státu s L-159 bojovali jen iráčtí piloti. Působili jsme tam v tu úplně nejhorší chvíli: kdy už tam nebyla ani americká armáda a kdy postupovaly síly Islámského státu - DAEŠ - celým Irákem. A bitevník tam měl v boji s nimi také své uplatnění.

O tom se moc neví.

Ani například o tom, že jsme neměli žádnou koaliční vojenskou podporu a zázemí. Cokoliv by se nám tehdy při našich vlastních letech přihodilo a my se museli z bitevníku vystřelit, nikdo by nás nehledal ani nezachraňoval. A byla to právě ta doba, kdy například islamisté upálili v přímém přenosu v kleci jordánského pilota. Snažili jsme se na to raději moc nemyslet.

Jak proto vysvětlit, že konstruované schopnosti bitevníku jsou českým letectvem dodnes využívány jen z padesáti procent? Když například od americké firmy Draken, která bitevníky používá jako protivníky nejvyspělejších bojových letounů USA či Británie, se jim dostává velkého uznání?

To není otázka na mě. Neznám všechny finanční, koncepční či personální důvody, proč to takhle dopadlo. Zejména ty finanční. Každá modernizace či zdokonalení bojového letounu něco stojí. Můžeme se tedy ptát, zda současný systém investic, modernizace a přípravy lidí je správně nastaven. Jako bojového pilota mě víc trápilo něco jiného.

Poslouchám.

Přetíženost pilotů bitevníků L-159 úkoly je obrovská, a ještě mnohem hůře jsou na tom ti z nadzvukových gripenů. Je jich zkrátka málo. Jen detail: k provozu letounů F-35, které si armáda pořídí, bude potřeba opravdu velké množství profesionálů. A já mám obavy, že nám začnou docházet. Sehnat do budoucna dostatek kvalifikovaných profíků, které armáda bude schopna udržet, je podle mě tím zdaleka největším problémem českého letectva.

Naplnit totiž tento systém špičkovými specialisty bude ohromně složité, jakkoliv si přeji, abychom si unikátní technologii systému F-35 udrželi.

Teď z vás asi mluví vaše studia v USA.

Dost možná. V každém případě jsem se tam setkal s něčím, co v Česku ani náhodou nepotkám.

O co šlo?

Neznámí lidé mi tam na ulici děkovali za moji službu, třebaže jsem byl v uniformě armády jiného státu. A když jsme pak se studijní skupinou přelétali do jiného města, pasažéři v dopravním letounu si stoupli a začali nám tleskat: „Děkujeme, že sloužíte, zajišťujete naše bezpečí a my si toho moc vážíme.“

Příběh jako z červené knihovny.

Ale reálný. No a když jsem šel jako mladý kluk, student Univerzity obrany, v Brně po ulici, registroval jsem uštěpačné a někdy i dost vulgární poznámky. Velmi mě to tenkrát uráželo, takže jsem si říkal: Proč bych měl sloužit tomuto státu a případně i nasazovat život, když mi tak sprostě nadávají? Dávám to jen pro srovnání. Od té doby se i v Česku leccos zlepšilo.

Obraťme list k jiné, třebaže ne tak unikátní, ale pokročilé české technologii. S Vladimírem Továrkem jste jako zkušební piloti Aera Vodochody nedávno v několika afrických zemích představili L-39 Skyfox v bojové verzi. Je tato „vzdušná liška“, jejíž nevojenskou verzi dodává Aero i českému letectvu, opravdu tak chytrá?

Chytrost bojové verze Skyfoxu spočívá v kombinaci jednoduchosti servisu, nízkých nákladech na provoz, dlouhodobém fungování bez závady a také šikovnosti v boji proti asymetrickým cílům: bezpilotním letounům, teroristům a vhodný je i k hlídkování podél hranic. Slouží navíc i k pokročilému výcviku pilotů s pomocí podobných moderních technologií, o nichž jsme se bavili v souvislosti s letounem F-35. L-39 Skyfox není ale stavěný na vybojování převahy ve frontové válce.

A k čemu bylo vaše křižování nad Afrikou?

Letěli jsme po státech, kde Aero zanechalo nějakou historickou stopu díky Albatrosům L-39. Naše hosty velmi zajímalo, že jsme se Skyfoxem přiletěli z Prahy, že se pohybujeme celé týdny světem a nepotřebujeme téměř žádnou péči. Přičemž náš letoun v sobě skrývá špičkové technologie a drží si i to, co jeho předchůdce - nízké provozní náklady a spolehlivost.

Doba mezi poruchami Skyfoxu se pohybuje něco k dvaceti hodinám letu. Jenomže my jsme při té africké misi nalétali padesát hodin bez závady v podmínkách extrémně vysokých teplot, značné prašnosti a někdy i nezpevněných přistávacích ploch.

Odlehčeme poněkud téma. Když jsem před časem navštívil v USA leteckou základnu Národní gardy, setkal jsem se s pilotkou stíhačky F-16 Tally Parhamovou, jinak v civilu úspěšnou advokátkou. Překvapilo mě to. A ji zase, že mě to překvapuje. Možná se i malinko urazila, takže kontrovala námitkou, že je stejně dobrá jako její mužští kolegové. Lze srovnat, jaké šance či možnosti nabízí ženám americké a naopak české letectvo?

Ženy určitě mají - alespoň pokud jde o letectvo - stejné schopnosti jako muži. Pilotku bitevníku L-159 či nadzvukového Gripenu mohou dělat - snášet stres či přetížení -stejně dobře jako muži.

Osobně si myslím, že bychom v tom měli ženy více podporovat, jakkoliv s tím jsou spojena určitá specifika, například mateřství. I když tedy nemusí být integrace žen do letectva z hlediska jejich specifických fyziologických potřeb a rolí jednoduchá, přesto by stálo za to vytvořit takové podmínky, aby jich v českém letectvu nesloužilo jako pilotek jen několik.

Ano, máme například pouze jednu pilotku bitevníku L-159, Kateřinu Hlavsovou.

Je opravdu dobrá. Jasně dokazuje, co jsem o schopnostech žen jako pilotek bojových letounů řekl. Pro ni samotnou to ale určitě nebylo vždy jednoduché. Právě proto, že byla první a je stále sama. To, jak se Kateřina dokázala v prostředí mužů pilotů prosadit, je úctyhodné. Pokud by systém výběru pilotů a kariérní prostředí byly správně nastaveny, i pokud jde o sociální zázemí, sloužilo by dnes podle mě mnohem více pilotek.

A pak by třeba piloti čáslavských bitevníků a gripenů nebyli tolik přetíženi. Ale jen spekuluji…

Možná. Zároveň bude ještě dlouho trvat, než se systém výběru, motivace a vytvoření příznivého prostředí i pro pilotky v českém letectvu alespoň trochu přiblíží podmínkám v USA.