Letoun, o který se hádají politici. Pro Ukrajinu ideální, říká konstruktér

Český bitevník L-159 Alca se v posledních dnech stal opět tématem politické diskuse. Prezident Petr Pavel, vláda Andreje Babiše i velení armády si tentokrát vyměňují názory o možném nasazení tohoto letounu na Ukrajině.

Konstruktéři Miloš Trnobranský a Martin Mamula, kteří v Aeru Vodochody stáli u zrodu tolik diskutovaného bitevníku, se od politických debat drží stranou. „Bitevníky patří českému letectvu a jen vláda rozhoduje, jak s nimi naloží, komu a za jakých podmínek je prodá a nakolik jsou potřebné k obraně České republiky,“ říká Miloš Trnobranský.

Zároveň však oba kontruktéři připouštějí, že L-159 by v bojích na Ukrajině mohl mít velmi zajímavé místo. A že vývoj bitevníku, který oslavil pětadvacet let služby v českém letectvu, může z tohoto stroje udělat zbraň ještě zajímavější.

Válka na Ukrajině „přeorala“ letecké operace. V nynější diskusi kolem bitevníku L-159 jsem zaznamenal názor, že jeho schopnosti jsou pro tamní vzdušné boje ideální. Například při sestřelování dronů a bezpilotních letounů. Co o tom soudíte?

Miloš Trnobranský: Je to tak. Sestřelování bezpilotních letounů či dronů superdrahými raketami postrádá smysl, když to může udělat mnohem efektivněji a nesrovnatelně levněji podzvukový bitevník. Jaký má smysl sestřelit bezpilotní letoun za půl milionu korun raketou Patriot v řádové hodnotě stovek milionů? Celé je to o přehlcování a ekonomickém vyčerpávání protivníka.

Martin Mamula: Řeknu to ještě jinak. Náš bitevník byl vyvinut s tím, že má doplňovat výkonnější víceúčelové nadzvukové bojové letouny a plnit ty úkoly letectva, pro něž není nasazení nadzvukových strojů tolik efektivní. Ty totiž vynikají v ničení rychlých cílů, prolamování protivzdušné obrany protivníka či úderech v hloubce nepřátelského území.

Konflikt na Ukrajině však přinesl nové požadavky pro jakoukoliv kategorii bojových letounů. Není to už jen lokální konflikt, ale válka vysoké intenzity s velmi hustou protivzdušnou obranou a jejími vysoce výkonnými prostředky: ať už jde o bojové letouny či pozemní raketovou techniku.

A vyspělá letectva si z toho vyvozují nějaké závěry a adaptují se na nové podmínky. Například Američané nasadili od loňského roku i relativně levné letecké raketové prostředky v boji se sebevražednými drony, které vypouštějí jemenští Húthíové.

A jakou roli mohou mít bitevníky L-159 v obraně České republiky?

Miloš Trnobranský: U nás mohou bitevníky L-159 sehrát v případě nutnosti nezastupitelnou roli v doplnění úkolů výkonnějších nadzvukových letounů. I dnešní nemodernizované bitevníky jsou stále schopny zajistit ekonomicky přijatelnou a také velmi efektivní platformu obrany České republiky.

Avšak záleží na dalším rozvoji. Buď se po pětadvaceti letech provozu přijme v technickém řešení bitevníku jen levný „přílepkový“ kompromis, anebo se přistoupí k hlubší a také dražší modernizaci avionického jádra stroje. A pak by to už byl ve vzdušných operacích, jichž jsme dnes svědky na Ukrajině, bez nadsázky teprve mimořádně účinný letoun.

Bitevník L-159 Alca je rovněž ve výzbroji americké firmy Draken International, což je špičková soukromá firma zajišťující simulaci potenciálního agresora pro různé ozbrojené síly. A pokud je mně známo, panuje tam s českým letounem plná spokojenost…

Miloš Trnobranský: Bitevníky, které česká armáda považovala svého času za nadbytečné, byly prodány firmě Draken, ale také Iráku. Draken má dnes 24 bitevníků, Iráčané pak 12, české armádě jich zůstalo 24. Draken dnes působí ve Velké Británii a naše bitevníky jsou tam nasazovány v roli agresora proti nejvyspělejším typům letounů států NATO. A ano, u aliančních zákazníků s nimi panuje plná spokojenost.

Lze prozradit trochu víc?

Miloš Trnobranský: Tohle vám musí stačit. L-159 jsou ale například používány i k výcviku pilotů britského Královského vojenského letectva. Po našich bitevnících je tam - kvůli jejich unikátním vlastnostem – doslova „hlad“.

A jaké unikátní vlastnosti to jsou?

Miloš Trnobranský: Jednoduchá obsluha a nízké provozní náklady doplněné schopnostmi plnohodnotného bojového letadla. Takže, jak už jsem zmínil, náš letoun je schopen zastávat roli skutečného protivníka. Kokpit bitevníku je mimochodem z hlediska bojových systémů v podstatě identický se stíhačkami F-16C/D.

Můžete alespoň zmínit hodnocení firmy Draken či iráckých pilotů?

Martin Mamula: Před časem jsem v USA navštívil jednu z největších leteckých základen Nellis Air Force Base, na níž se pořádají velká letecká cvičení charakteristická intenzivním provozem všech kategorií vojenských letadel, třeba stovkou vzletů za hodinu a nutností dodržet přesný časový plán.

Firma Draken tam v těchto velmi obtížných podmínkách provozovala i naše bitevníky. Na stojánce (vyhrazené stání pro letadla na letišti - pozn. red.) tak stály ve společnosti mnoha bojových typů US Air Force včetně F-35 či F-22 Raptor, tedy strojů, které normálně vídáme jen na leteckých dnech nebo si o nich čteme v časopisech. I tento pohled na L-159 v „prvoligovém“ prostředí byl pro mě velkým zadostiučiněním.

Jakou modernizací procházejí bitevníky L-159 v české armádě?

Miloš Trnobranský: Jednou věcí je přirozené stárnutí letounu a věcí zcela jinou jeho modernizace. Při „pouhém“ stárnutí udržujeme letoun v provozu – opravujeme ho, vyměňujeme jednotlivé součásti či systémy za stejné či obdobné. Jako když přijedete se stárnoucím autem do servisu.

Tyto zásahy ale nevedou ke zvýšení schopností letounu. To řeší až jeho modernizace. U bitevníků českého letectva se tak například měnily komunikační prostředky, jako jsou systémy utajeného provozu či ochrany proti rušení, nebo identifikační zařízení za systém plně kompatibilní s prostředky NATO. Ale jak říkám, jeho stále pozoruhodné schopnosti to nijak zásadně nezvýšilo.

Mohu to snad srovnat s naší spoluprací s firmou Draken, které se snažíme maximálně vyhovět v oblasti údržby a provozní podpory. A to i s ohledem na velice intenzivní nasazení jejích letadel. Přičemž „drakeňácký“ bitevník L-159 se od toho původního odlišuje úpravami zvyšujícími jeho schopnosti v roli „agresora“.

Zajímá mě proto ještě jedna věc. Z kolika procent je českým letectvem využíván bojový potenciál bitevníku L-159?

Miloš Trnobranský: To ale není otázka na nás, ale na zákazníka - tedy české letectvo. Říká se tomu využití růstových záloh či původně zamýšlených schopností, které si zákazník neobjednal. A ty jsou českým letectvem využity jen z poloviny.

Jenom?

Martin Mamula: Bitevník je koncipován jako nosič širokého sortimentu moderní inteligentní výzbroje se schopností integrace systémů pro její navádění - tedy laserové značkovací kontejnery, se schopností nesení prostředků vzdušného průzkumu a s širším vybavením vlastní ochrany, což jsou různé rušící systémy.

No a česká armáda koupila bitevník jen v základní konfiguraci a za pětadvacet let těchto zmíněných záloh nevyužila k dalšímu rozšíření spektra bojových schopností letounu. Dost možná to souviselo i s letitými škrty v rozpočtu armády. O důvodech mohu jen spekulovat, a to nemám ve zvyku. Ptejte se proto zákazníka.

Není vlastně mnoho zemí, které vyrábějí proudové vojenské letouny. Vejdeme se tak do desítky anebo snad i pětky těchto států? Na kolikátém místě v pomyslném žebříčku vlastně jsme?

Martin Mamula: V desítce těchto zemí jsme určitě. Zkusme to ale raději spočítat: USA, Rusko, Francie, Švédsko, Indie, Čína, Turecko, Jižní Korea… no a pak tu ještě máme konsorcium výrobců stíhačky Eurofighter Typhoon, což je Velká Británie, Německo, Španělsko a Itálie. Patříme tedy minimálně do sedmičky zemí, které výrobu vojenských letounů nejen zvládly, ale také si ji dodnes udržely. A takových zemí není opravdu mnoho.

O čem tato schopnost vypovídá? Pokud vím, tak o výrobu proudového bojového letadla se bezvýsledně pokoušely i mnohé vyspělé země.

Martin Mamula: Československo a pak i Česká republika těžily a těží z toho, že svá proudová cvičná letadla dodávaly do mnoha zemí světa, čímž si vytvořily velkou zákaznickou základnu. Jen cvičných proudových letounů L-29 Delfín první generace tu bylo vyrobeno 3665 kusů. A kolem tří tisíc strojů pak jeho následníka L-39 Albatros v nejrůznějších verzích, včetně těch bojových.

Historicky tedy máme velmi dobrou pozici na trhu vojenských cvičných a lehkých bitevních letadel. Cvičné letouny se totiž v řadě konfliktů používaly sekundárně i jako bojové. Hlavně proto jsme po pádu komunistického režimu v roce 1989 byli schopni na tuto tradici navázat lehkým bitevníkem L-159. Jde o výsledek rozvinuté průmyslové základny, specializovaného školství, ale i přístupu ke špičkovým, dříve embargovaným, západním technologiím.

Velkou roli přitom zřejmě sehrála významná osobnost českého leteckého konstruktérství - Jan Vlček. A s osobnostmi leteckého průmyslu hovořím podle všeho i teď…

Miloš Trnobranský: Vývoj letadel v Aeru Vodochody navazuje na práci předchozích generací. A stopu Jana Vlčka nelze přehlédnout. Je nesmazatelná. Jeho aerodynamická koncepce zůstala proto stejná rovněž u bitevníku L-159. Vlastně tu mluvím o unikátních schopnostech Vlčkových následníků - našich předchůdců. No a tyhle schopnosti lidí tu stále jsou.

Projekt bitevníku narážel nicméně od počátku na absurdní překážky. Třeba odmítání dvoumístné cvičné verze. Korunu všemu pak dal tehdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík prohlášením, že bitevník ohrožuje české piloty víc než protivník. Jak se vám v takové atmosféře pracovalo?

Miloš Trnobranský: Nabídnu jen pohled manažera konstrukce. Na mě ta atmosféra nedoléhala, měl jsem při vývoji bitevníku zcela jiné starosti a měl jsem jich až nad hlavu. Faktem nicméně zůstává, že prohlášení pana Tvrdíka poškodilo Aero i projekt bitevníku. Shodou okolností ho navíc řekl v době, kdy jsme představovali jeho novou verzi L-159B na mezinárodním aerosalonu ve Farnborough. Nemohl si vybrat horší termín.

Martin Mamula: To, že si české letectvo - nehledě na naše urgentní doporučení -nepřálo, a tudíž neobjednalo, dvoumístnou cvičnou verzi bitevníku, možná vyplývalo z jisté podobnosti s Albatrosem L-39. Bitevník má však naprosto odlišné vybavení, avioniku a podstatně vyšší výkon. Jen rychlost stoupání je třeba dvaapůlkrát vyšší.

Miloš Trnobranský: U jednomístného letounu je navíc prakticky vyloučena kontrola techniky pilotáže nových pilotů zkušenými instruktory. Obzvláště v době, kdy se piloti přeškolovali ze sovětských strojů na zcela odlišnou alianční avioniku. Tuto zásadní podmínku si české letectvo nakonec přece jen uvědomilo a dvoumístné cvičené verze si objednalo, byť až dodatečně.

Jaký tedy byl a možná stále je největší přínos bitevníku pro české letectvo? Například bývalý šéf Aera Vodochody Viktor Kučera v rozhovoru pro Seznam Zprávy řekl, že zásadně přispěl právě k přeškolení českých pilotů ze sovětské zastaralé avioniky na tu alianční.

Miloš Trnobranský: Životnost bitevníku je 42 let, takže je v těch nejlepších letech. K názoru Viktora Kučery nemám co dodat. Snad jen to, že čeští piloti se s naším letounem začali konečně plnohodnotně zúčastňovat různých leteckých manévrů NATO. A byli tudíž vtaženi i do procesu velení a řízení těchto cvičení. Na této úrovni jde už o přípravu velitelů celých sestav operujících letounů.

Martin Mamula: Už jen poznámka: bitevník L-159 není jen „pouhé“ letadlo, ale systém, který nezměnil jen piloty, ale i pozemní personál a zásady provozu letounů s aliančními standardy.