Zelený tlak zdražuje bydlení, říká šéf stavařů v Česku

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Stavaři dnes už neřeší jen to, kolik metrů čtverečních postaví a za jak dlouho. Do hry totiž stále častěji vstupuje i otázka, z čeho projekty staví, kolik energie stavba spotřebuje a jakou uhlíkovou stopu za sebou zanechá. Udržitelnost v oboru podle prezidenta Svazu podnikatelů ve stavebnictví Jiřího Nouzy začíná výrazně ovlivňovat ekonomiku celého trhu.

„Někdo to musí zaplatit. Buď to zaplatí investor, nebo to zaplatí ti, kteří si potom v tom objektu byty koupí,“ říká v pořadu Agenda SZ Byznys Jiří Nouza.

Na druhou stranu se však část těchto nákladů kupujícím postupně vrací. Investice do zelenějšího bydlení se totiž promítá do nižších provozních výdajů.

Typickým příkladem je fotovoltaika. U běžného rodinného domu může domácnost díky vlastní výrobě elektřiny ušetřit zhruba 10 až 20 tisíc korun ročně podle velikosti systému a spotřeby.

Pokud navíc využije chystaných bezúročných půjček z programu Nová zelená úsporám dotaci, tak se návratnost zkrátí. Na druhou stranu se majitel nedostane na šest až osm let, kdy NZÚ vyplácela dotace. Ty sice zůstanou vyhrazené jen pro některé nízkopříjmové domácnosti, ale i tak platí, že vyšší vstupní cenu postupně zahlazují nižší účty za energie.

Podle Nouzy už dnes není udržitelnost něco, co by se dalo do projektu přidat bez zásadního dopadu. „Nebál bych se říct, že se cena zvyšuje o 10, možná i 20 procent,“ odhaduje.

A nejde jen o technologie přímo v domech, jako jsou například energeticky úsporné systémy. Do ceny se promítají i náklady na výrobu základních surovin. Stavebnictví je totiž jedním z nejvíce energeticky náročných odvětví.

„Cement, ocel, cihla. To všechno v sobě nese cenu energie,“ upozorňuje šéf Svazu podnikatelů ve stavebnictví. S rostoucími cenami energií a emisních povolenek tak zdražuje celý řetězec, na jehož konci byt stojí.

Kromě rostoucích nákladů pro investory a vyšší ceny pro konečné kupující se ale mění i samotná pravidla stavebního trhu. Klíčovou roli v tom hrají ESG požadavky, tedy povinnost firem vykazovat dopady na životní prostředí nebo celou společnost

Velké firmy tyto standardy plnit musejí, zatímco jejich menších konkurentů se buď netýkají vůbec, nebo jen částečně. A právě tady vzniká napětí. „Může to znamenat určitou míru nekonkurenceschopnosti v rámci celého stavebnictví,“ říká Jiří Nouza.

Firmy, které požadavky plní, totiž nesou vyšší náklady, ať už na technologie, administrativu nebo samotné sběry dat. Ty, které to nedělají, mohou být levnější, jenže zároveň riskují, že se nedostanou k větším zakázkám. „Když to nebudete plnit, jako byste nebyl,“ shrnuje prezident svazu.

Evropská unie přitom původně počítala s tím, že se reportování udržitelnosti rychle rozšíří napříč celým trhem. V rámci směrnice měly postupně začít vykazovat svá ESG data nejen velké korporace, ale i menší firmy.

Plány se ale začaly lámat loni na jaře, kdy z Bruselu přišla nečekaná změna a povinnost pro malé a střední podniky se odložila. Formálně tak tlak polevil, v praxi ale nikoli.

„Požadavky na udržitelnost přicházejí ze všech stran – nejen od státu, ale i od bank, investorů nebo zahraničních odběratelů,“ říká Alice Machová, vedoucí partnerka poradenství v oblasti udržitelného rozvoje ve společnosti EY.

Firmy se tak podle ní ocitají v paradoxní situaci. Povinnost sice nemají, ale tlak z trhu zůstává a často je ještě méně přehledný než samotná regulace. „Nastává paradoxní situace, kdy chybí univerzální klíč, jak a komu data dodávat. Firmy tak často vyplňují desítky, někdy i stovky různých dotazníků,“ dodává.