Od nepřítele je dělí jen řeka. Rusové trýzní civilisty v osvobozeném městě

/Od spolupracovnice na Ukrajině/

Taxikáři Volodymyrovi z jihoukrajinského Chersonu rozbil ruský dron automobil dvakrát během jednoho týdne. Poprvé stál vůz ve dvoře domu, když šel Volodymyr na oběd. Výbušnina dopadla přímo na auto.

Týden nato čekal ve voze na ulici, když těsně kolem něj proletěla raketa a vysklila všechna okna.

I jeho zkušenost ukazuje, že Cherson zůstává tři a půl roku po osvobození od ruské okupace městem na frontové linii. Od nepřítele ho dělí jen řeka Dněpr, přes kterou Rusové ostřelují město raketami a dělostřeleckými granáty. Největší nebezpečí ale představují drony. Zasahují nejen automobily, ale i cyklisty a chodce.

V Chersonu bohužel nejsou žádná bezpečná místa. Ale nejhorší je takzvaná červená zóna, která se stále rozšiřuje o další a další ulice. Největší nebezpečí je v okolí zničeného Antonivského mostu přes Dněpr a vůbec v celém prostoru podél řeky.

Přesto tam stále někteří lidé žijí.

Z různých důvodů: nemají kam jít, nemají peníze nebo na tom nejsou zdravotně tak, aby se mohli někam přesunout. Většinou jde o starší lidi, kteří prostě nechtějí opustit svůj domov, i když zůstávají také rodiny s dětmi.

K tomu je třeba říci, že prezident Volodymyr Zelenskyj na začátku března podepsal zákon, který umožňuje evakuaci dětí z ohrožených oblastí i v případě, že s tím rodiče nesouhlasí. Primárně mají být evakuovány děti a rodiče dohromady, ale když rodiče odmítnou, policie má právo si evakuaci dětí vynutit a pak děti předat opatrovnickým orgánům v bezpečnější části Ukrajiny.

Dva moji příbuzní žili v Chersonu, asi 300 metrů od břehu Dněpru, dvaapadesátiletá máma a jednasedmdesátiletý děda. Rusové je z levého - okupovaného - břehu ostřelovali téměř denně.

Já sama jsem opustila město v době, kdy ho Rusové okupovali, protože nefungoval internet a nešlo posílat peníze z účtu ani je na něj přijímat, takže jsem nedostávala výplatu.

Mámě a dědovi jsem pak mnohokrát navrhovala evakuaci. Buď na bezpečnější místo v Chersonu, nebo jinam na Ukrajinu. Ale odmítali.

Děda prožil v tomto domě celý svůj život a máma se o něj stará, i když sama má zdravotní problémy s nohama. Platila jsem jim nájemné a služby, posílala peníze, protože děda má malou penzi. Přemlouvala jsem je, že je jen otázkou času, kdy nějaký granát nebo dron zasáhne i jejich dům. Ale vždy řekli ne.

Už před půldruhým rokem začal mít v nejohroženější části Chersonu výpadky mobilní signál, už nebylo možné rodině kdykoliv zavolat a slyšet ji. Proto mi máma volala jednou týdně, vždy když šla na nákup. Ale ani to často nebylo možné kvůli ostřelování.

Vždy, když jsme spolu mluvili, jsem slyšela v telefonu z dálky výbuchy nebo zvuk letících dronů. Problém byl i v tom, že na tržiště sice vedly tři cesty, ale používat šlo jen jednu. Druhá je neschůdná kvůli zákopům a na třetí Rusové vysypali protipěchotní miny.

Někdy těsně před koncem loňského roku máma přestala volat úplně. Od známých jsem se dozvěděla, že se jí zhoršila chůze. Musela chodit na nákupy po strmém svahu a když začala v zimě ledovka, bylo to ještě horší. Ale sousedé pomohli.

Matka jednoho z nich, která dříve Cherson opustila, mi zavolala, že na čtvrť, kde žije moje matka s dědou, provedli Rusové nálet. Ale že se zatím neví žádné podrobnosti.

Celý den jsem trnula hrůzou, co se stalo. Pak mi zavolali, že máma a děda žijí, ale nemají vodu, elektřinu ani plyn a nejde jim topení. To už začal únor a udeřily tuhé mrazy, navíc místo vybitých oken byly v domě už delší dobu jen fólie. A ty proti mrazu samozřejmě nepomáhají.

Bála jsem se, že zmrznou ve vlastním domě, než tam pro ně někdo přijede. Naštěstí jeden soused zůstal také a dal jim teplé deky a nosil jim teplé jídlo.

Vše nakonec pomohl vyřešit můj táta, který žije jinde v Chersonu, s mámou jsou už dávno rozvedení. Navzdory nebezpečí tam došel pěšky a řekl jim, ať si sbalí nejnutnější věci, že jim zařídil přechodné ubytování v bezpečnější části města.

Existuje několik dobrovolnických organizací, které i přes nebezpečí odvoz z ohrožených zón provádějí. Známí mi doporučili Andrije, ale když jsem se s ním spojila, dozvěděla jsem se, že jeho skupinu několik dní před tím při jedné evakuaci ostřelovali. Několik lidí utrpělo zranění, jeden zemřel a Andrij měl otřes mozku.

Přesto souhlasil, že na druhý den vyrazí. Ale stalo se to, čeho jsem se obávala. Večer napadl sníh, v noci byl silný mráz a kvůli silné vrstvě ledu se nedalo k domu dostat.

Další den se naštěstí oteplilo. Dobrovolníci přijeli v poledne, věci připravil před dům už dříve táta, takže je nemuseli vynášet ven. Akce musela proběhnout rychle, protože zaparkované auto bylo vidět z protilehlého břehu Dněpru, Rusové mohli kdykoliv zaútočit dronem.

Ale povedlo se. Dědečka nakonec přenášeli zabaleného v koberci. Pět dní s mámou strávili potmě a bez tepla.

Týden po jejich odchodu nám sousedé řekli, že nedaleko domu dopadl dělostřelecký granát. Poškodil střechu, stěny, plot kolem zahrady. Co se stalo uvnitř, nevíme.

Teď už se oba zabydleli v novém domě. Mámě se zlepšily nohy, takže zase chodí do obchodu a lékárny.

Ale i tak pokaždé, když jí volám, slyším v pozadí exploze. Někteří lidé v Chersonu dál žijí a doufají v lepší časy. Stejně jako v dalších městech a vesnicích ležících blízko fronty.